Marpova osobnost ho vždy nutila překonávat hranice a především sebe samotného. Se svojí již 7. studiovou deskou Dead Man Walking se vydává do končin, které žánrově daleko přesahují rap a kde jen odhodlaní mohou obstát. Před vysněným vyprodáním O2 areny tak zbývá zodpovědět poslední otázku – jak se povedla deska, která předchází vrcholu autorovy dosavadní cesty?
Zakladatel hnutí Troublegang a jeden z nejúspěšnějších rapperů posledních let se po 2 letech vrací zpět se svojí studiovou deskou. Jedná se tak o poslední díl do skládačky “Marpoarena 2018”. S pečlivě naplánovaným načasováním tak Marpo vydává desku, která by měla být předzvěstí velekoncertu v O2 areně dne 18.5.2018. Není tedy pochyb o tom, že se jedná o jeden z nejdůležitějších počinů autorovy dosavadní tvorby.
Už od prvních informací bylo zřejmé, že se Marpo svojí sedmou studiovkou chystá vkročit mimo zajeté rapové koleje. Tam už jsme Marpa mohli zastihnout hned několikrát, ovšem až nyní v širším konceptu alba. Není se čemu divit, koncerty jsou už nějakou dobu hrány s živou kapelou. Navíc Marpův otec byl velmi ceněný rockový kytarista, skladatel a textař, bezpochyby se dá mluvit o tom, že právě geny po otci mají za následek Marpovo komplexní vnímaná hudby a ve výsledku i odlišnost nového alba. Navíc se sám autor v rapové branži už ani snad nemá kam posunout. Jediným únikem z tohoto života pro něj byla úloha bubeníka v kapele Chinaski, která je ale již minulostí.
Deska Dead Man Walking celkem nabízí 13 skladeb, z nichž je již téměř polovina dobře známých. Hostující část nikterak nepřekvapí, najdeme zde povinné featuringy od Ironkapa a Wohnouta, spolu s osvědčeně fungujícím Kalim. Nováčky jsou v tomto případě Lenny a na moshpity prověřeném “Podle sebe” Rytmus. Vzhledem k povaze alba byla nutnost upustit od zaběhlého konceptu nahrávání skladeb do beatů, tentokrát se Marpo sešel s celým nahrávacím týmem a deska vznikala postupně na 3 kontinentech a její kompletní nahrávání proběhlo ve Velké Británii. Velký podíl na desce měl také Marcus Tran, kytarista skupiny Troublegang, jehož muzikantské schopnosti byly nedílnou součástí při tvorbě hudebních podkresů.
Marpo několikrát veřejně prohlásil, že deska bude znít hodně odlišně a že to bude ve svém žánru dílo, které místní scéna nezažila a mnohé překvapí, měl pravdu. Nelze vystihnout přesný žánr, ve kterém se DMW pohybuje, najdeme zde totiž kombinaci rapu, country, rocku, blues a popu. Na albu se díky tomu setkáte s řadou hudebních nástrojů, jako jsou například bicí, piano, ale především několik druhů kytar. Stejně tak doprovází atmosféru alba vtipné hlášky nebo různé tématické efekty. Zvuková stránka desky nabízí mnoho pestrých melodií a atmosféra alba by se dala přirovnat k americkému středozápadu. V tomto ohledu na plné čáře boduje úvodní píseň “Demons”, kde hlubokou atmosféru dokresluje k dokonalosti zvuk jestřába a nekonečné větry bičující prérie. Za podobný kousek by se nemusel stydět ani Yelawolf, právě tohoto amerického interpreta bych se nebál označit jako zdroj Marpovy inspirace.
Pokud se ovšem rapový fanoušek bál, že bude ochuzen o svůj oblíbený žánr, ve kterém Marpo boduje, bál se zbytečně. Autorovi se podařilo zkombinovat (t)rapové prvky společně s těmi novými, nerapovými. Tuhle kombinaci najdeme téměř na všech skladbách a výsledkem jsou převážně povedené kousky jako “Dead Man Walking”, “Je to tak dávno” nebo “Synové anarchie”. A pro ty opravdu zarputilé rapové fanoušky si Marpo připravil energické pecky “Conor McGregor” nebo “Podle sebe”. Na opačném pólu se zase nachází skladby “Motel 6”, “17”, “Kruh” a v neposlední řadě dramatičtější skladby “Řeka” a “Dopis”. Autora tak můžeme zastihnout ve zpívaných pasážích daleko více, než tomu bylo dříve. Stejně tak jsou ještě údernější a melodičtější refrény, které vždy byly Marpovou doménou.
Tématicky a lyricky je album opět kvalitní. Témata a s nimi i texty jdou obecně ruku v ruce s komplexní tématikou celého alba. Nicméně místy nabízí opakující se tématiku, která již byla rozebrána na předchozích albech, jen je nyní podána novou formou. Úspěšným počinem je stejnojmenný “Dead Man Walking”, který společně s klipem demonstruje povahu celého alba, poušť, flanel, whiskey, kytara atd. Stejně tak skvěle umocňuje atmosféru tématickými lyrics, kdy na vás po větách:
“S kytarou Gibson na mejch zádech, přejedu poušť na jeden nádech. Snažím se najít to eldorádo, našel sem sebe, co rezne v drátech,”
atmosféra středozápadu skutečně dýchne. Krom těchto věcně zvládnutých textů autor klasicky nechá vyniknout svojí divokou osobnost a ostré názory. Proto se opět dočkáváme lyrics točících se okolo kariéry, osobních postojů a kritiky společnosti na tracku “Synové anarchie” apod. Nechybí ani trocha kontrastního sarkasmu na tracku “Pop”: “Prej už neděláme hip hop, prej už děláme jen pop – na stagi hoří peklo, show nabitá jak glock.” Nesmím opomenout také otevření několika osobních témat, na tracku “Demons” ohledně odchodu z Chinaski nebo na “17”, který se věnuje rodinné problematice. Pokud bych vypustil bonusovku s Rytmusem, lze říci, že ke konci album graduje, co se osobních témat a výpovědí týče. Marpo tak opět dokazuje, že umí sebe samotného představit i v umírněnější a emociálnější podobě.
Abych o DMW nemluvil jen v superlativech, musím zmínit i vyskytující se negativa. Tím asi nejvýraznějším je opakující se schéma na několika skladbách. Na těch je aplikovaný podobný postup, který ve zkratce obsahuje rychlou rapovou pasáž, která vygraduje ve zpívaný refrén a poté se opakuje. Tento nepatrný stereotyp se snaží nabořit odlišná hudební složka, ale ne vždy se to daří. Naopak tento stereotyp ukázkově nabourává switch up na skladbě “Pop”, kdy první zpívanou polovinu vystřídá energická rapová část, která rozhodně nesmí na shows chybět, jen je škoda, že tuto energii brzdí trošku utahanější refrén. Právě výskyt těchto refrénů, jejichž kouzlo se po prvním poslechnutí vytratí, sráží výsledný dojem několika tracků. Příliš neosloví ani skladby “17” a “Řeka”, které svojí pomalejší náturou patří k těm méně výrazným na albu. Stejně tak skladba “Kruh”, která je jednou z nejvíce popových skladeb, které kdy Marpo nahrál. Myslím si, že fanoušci Troublegangu (nejen) tento track přeskočí a budou zklamaní, protože nikdo z těch, co supportují celé hnutí, nechtějí, aby jejich oblíbený autor hrál v rádiích vedle tématicky podobných skladeb od autorů typu ATMO music, Mandrage apod. O to více je pak úsměvnější, když autor v tracku “Pop” tak trošku popře sám sebe slovy: “My nejsme šrouby a matice.” Každopádně uznávám, že výskyt těchto skladeb je k autorově hudební různorodosti obhajitelný. Zároveň bych možná uvítal i nějaký nový featuring, který by se vzhledem k povaze alba nabízel.
Dead Man Walking nabízí hodně originální koncept rapového alba, který reflektuje Marpovo komplexní vnímání hudby a že autorova tvorba už dávno přerostla jeden žánr. Album působí celistvě a nese se v duchu hluboké atmosféry amerického středozápadu. Vše doprovází kvalitní zvukové nahrávky, které nabízí jak pořádnou dávku energie tak i dávku emocí. Autorovi se povedlo nenásilně zkombinovat jeho prvotřídní rap se zpěvem, country, rockem a dalšími hudebními žánry a vytvořit tak originální mix. Album ovšem místy schází z dosavadní cesty a naklání se do popových podob nebo přestává bavit opakujícím se schématem skladeb a jejich méně zajímavou formou. RIOT – Lone Survivor – Dead Man Walking. Z Marpa se přes nepokoje stal poslední přeživší, aby hrdě nesl svůj odkaz jako živý mrtvý. A do tohoto světa nesmrtelných autor skutečně patří, ať už se mu podaří 02 arenu vyprodat nebo ne. Otázkou ovšem zůstává, jak se s konceptem alba a některými tracky poperou ortodoxní rapoví příznivci, kteří vždy tvořili většinovou část autorovy základny fanoušků.
HODNOCENÍ: 8/10
