Bohumila Hrabala není určitě nutné nějak představovat. Autor známých Ostře sledovaných vlaků a několika dalších románů a povídek vedl vskutku pozoruhodný život, který stojí minimálně za celovečerní film. O spisovateli, jehož příběhy, povídky a romány se staly definicí české literatury, si nyní můžete přečíst pět životních zajímavostí.
U Zlatého tygra
Není žádným tajemstvím, že Bohumil Hrabal byl obrovským milovníkem piva. Spoustu svého volného času trávil v pražské pivnici U Zlatého tygra. Jak on sám říkával, chodil tam, protože měl rád poctivé české pivo a rád sbíral životní příběhy svých kamarádů, se kterými téměř dennodenně v této pivnici popíjel. I on jim moc rád vyprávěl své příhody a když náhodou napsal nějakou povídku, neváhal a okamžitě utíkal ke Zlatému tygrovi, aby ji dal přečíst svým přátelům a mohl si poslechnout jejich názor. V již zmiňované hospůdce se také odehrálo slavné setkání Bohumila Hrabala, Václava Havla a tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona a prý si spolu u několika piv náramně popovídali. Pivnice funguje dodnes a na svého někdejšího zákazníka je právem hrdá. Spisovatel má v hospodě malý pomníček a téměř každý den se někdo přijde podívat, kde Bohumil Hrabal seděl, popíjel a tvořil.
Obsluhoval jsem anglického krále
Bohumil Hrabal často jezdíval na svou chatu v městečku Sadská, což bylo kousek od Nymburku, kde dlouho žil. I tam měl samozřejmě svou oblíbenou knajpu, kam rád chodíval na pivo. Někdy na své chatě trávil celé týdny a v hospodě tím pádem jakbysmet. Jak tam tak chodíval, seznámil se s tamním číšníkem. Číšník byl přívětivý a upovídaný a Hrabal lidem rád naslouchal, takže si celkem dost dobře rozuměli. Číšník jednoho dne začal vyprávět o svých zážitcích z předválečné doby, a popsal tak Hrabalovi během několika dní skoro celý svůj život před válkou i během války. Autor mu pokaždé bedlivě naslouchal a jeho příběh ho velmi zaujal. Po několika dnech poslechu Bohumil Hrabal sepsal novelu Obsluhoval jsem anglického krále, ve které je řada událostí inspirována právě číšníkovým vyprávěním.
Právník, který nikdy nebyl právníkem
Hrabal studoval na gymnáziu, které dnes mimochodem nese jméno Gymnázium Bohumila Hrabala. Studoval ho dlouho, protože během studia stihl několikrát propadnout. Nakonec se mu to však povedlo a úspěšně studium dokončil. Rozhodl se pokračovat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde to bylo trošku složitější. Během jeho studia právničiny přišla nacistická okupace a všechny vysoké školy byly uzavřeny. Hrabal tedy dokončil školu až v roce 1946 a stal se z něj právník. Během války pracoval jako výpravčí, což se odrazilo i v jeho tvorbě. Po studiu se z něj však stal pojišťovací agent. V roce 1949 pracoval jako brigádník v kladenských ocelárnách a po pracovním úrazu šel pracovat jako balič papíru. Později dokonce pracoval jako kulisák. Bohumil Hrabal stihl vystřídat spoustu profesí, ale jako právník se nikdy neživil. Spisovatelem jako takovým se stal až kolem roku 1963.
Milovník života a koček
“Ach panenkomarjá, ten život je stejně k zešílení krásnej. Ne že by byl, ale já to tak vidím.” Autorem uvedeného citátu je pochopitelně Bohumil Hrabal, který bral život takový, jaký je. Ještě bych moc rád uvedl tento citát, o kterém si myslím, že je naprosto typicky hrabalovský a definuje autorovu povahu:
“Já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá, tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév.”
Bohužel i život mu nachystal všemožné nástrahy a jednou smutnou z nich byla smrt manželky Elišky. Hrabal tehdy upadl do těžkých depresích a smutku. Manželku nade vše miloval a moc rád na ni vzpomínal. Po její smrti si pořídil hned několik koček, které mu podle něj pomohly lépe snášet samotu. On sám často říkával, že všechny své peníze utratí buď v hospodě, nebo za krmivo pro kočky.
Smrt, která doposud nebyla objasněna
Píše se 3. únor roku 1997. Bohumil Hrabal je kvůli své artróze pacientem ortopedické kliniky v nemocnici Na Bulovce. Bohumil krmí z parapetu hejno holubů uschlým rohlíkem. Za několik okamžiků ze světa odejde jedna z největších českých spisovatelských legend všech dob. Bohumil Hrabal umírá po pádu z okna. O jeho smrti vzniklo několik teorií a debat. Ovšem nejzásadnější otázkou zůstalo, jestli jeho smrt byla sebevražda, vražda, anebo jen nešťastná náhoda. Spousta jeho přátel tvrdila, že Hrabala už život nebavil, a tak to musela být sebevražda. S tím však nesouhlasil jeho lékař, který tvrdil, že Bohumil Hrabal za žádnou cenu neztrácel chuť žít. Konspirací vzniklo hned několik, ale na podstatě to nic nemění. Svět opustil dobrý člověk a ještě lepší spisovatel. Odpočívej v pokoji, Bohouši.
