Evropa v 80. letech, homosexualita, rodinná pouta a hluboký stesk. Pier Vittorio Tondelli ve své knize Camere separate, česky Oddělené pokoje, zachycuje ztrátu přítele i sebe sama, a ještě spíš reflektuje na to, jaké to je nikdy doopravdy nepoznat ani jednoho.
Tondelli není v českých knihkupectví známým autorem, překlad Oddělených pokojů je mezi jeho díly ojedinělý, a ještě poměrně opožděný. Italský originál vyšel v roce 1984, české vydání pak v roce 2025. Beletrický příběh vypráví o milostném vztahu Lea a Thomase a ještě spíš o tom, co bylo pak. Jak spolu milenci žili, jak se spolu hádali, a jak se sami sobě ztratili. Zda se Leo zvládl vyrovnat s Thomasovo smrtí a jak vypadala cesta jeho truchlením. Kniha přemýšlí nad otázkami vlastní identity i identity v rámci vztahu, toho milostného, rodinného i všedního. Propojením bolavého příběhu a krásného jazyka se však čtenářům dostává výsledku, ke kterému je, paradoxně, radost se vracet.
Příběh knihy se rozprostírá napříč Evropou v 80. letech a svým jazykem čtenáře opravdu dopravuje s sebou. Chvíli jste v Itálii, Německu, pak zas Anglii, a pak teda na skok v New Yorku (ano, to není Evropa). Dobové reálie jsou nastíněné spíš tak okrajově, což je možná dobře, protože o tom přece jen příběh není, a aspoň z toho není další melacholický výklad poválečné Evropy (je ale zábava si hrát na detektiva a snažit se tyhle easter eggs vyčmuchat!). O to spíš je ale krásné nechat se pohltit všudypřítomnou, nenásilnou, atmosférou s velkým A. Ta na čtenáře totiž skrze stránky doslova dýchá, jak přesvědčivě zachycuje tehdejší svět. K tomu všemu je tedy velmi lehké nabýt pocitu, že se knížka čte nahlas sama – vypráví, předčítá. Jak jinak by se příběh o, zdánlivě hmatatelné, velké lásce mohl číst.
Kniha čtenáře svým tónem hbitě přenáší do rušného města uprostřed Francie, do nočního německého vlaku, a pak zase na italský venkov. Na každém z těch míst přitom máte pocit, že opravdu jste. Jednou slyšíte cinkání hrníčků a skleniček, podruhé zas šourání podrážek bot o štěrk a občas zvony kostela. Ve výsledku je pro čtenáře lehké mít pocit jako kdyby četli takový papírový film. Pasáže o dlouhých nocích v baru přes stránky cítí a ze sterilního nemocničního prostředí mohou mít stejnou husí kůži, jako kdyby v něm sami stáli.
Je to právě ten jazyk, který celý příběh šije dohromady. Napříč vyprávěním se prolíná přítomnost, minulost i předminulost (která v češtině neexistuje, ale bare with me), a to s minimem dialogu a hřejivě barevným a poetickým jazykem. Chvílemi se cítíte jako Leův kamarád, chvílemi jako jeho zpovědnice a v obou případech vás, i přes absolutní pochopení, ničí vidět ho se ničit. O to spíš když si uvědomíte, že jeho velká láska není ten jediný problém.
Mimo to nečekejte žádnou revoluci. Tondelli vám, v roce 2025, skrze knihu nenabízí nový pohled na svět, nepřináší neobjevenou zápletku ani zrovna dvakrát hlubší poselství. To ale není ani potřeba, protože mistrovsky dělá to, co umí – obratně zachycuje žal a trápení a upřímně popisuje nepříjemnou obyčejnost života. Oddělené pokoje nejsou žádný Malý život, nepřináší svazek životních tragédií a traumat ani ve vás nevzbudí existenciální prázdno. Ve své podstatě to naopak je zcela obyčejný příběh, což ale kinda the whole point. Je to právě ta absolutní lidskost a chybovost, která dělá celou knihu tím, čím je. To, a ten nádherný jazyk.
