Na Besedě nikdo nikam nechvátá. Umělci se po vystoupení hned nebalí a nepádí domů, návštěvníci se nikam necpou a netlačí, organizátoři zmateně ani naštvaně po areálu taky nepobíhají. I já jsem s vydáním tohoto článku dala hezky na čas. Kéž by byl jak víno a za tu dobu pořádně uzrál. Ale posuďte sami!
Otrávená ze všech velkých komerčních festivalů už se třetím rokem vydávám na jediný letní festival – do horňáckého Tasova a jeho kouzelného topolového hájku. Kromě vzdálenosti od všeho je Beseda i všechno na ní snadno dostupné. Celovíkendové vstupné včetně stanování (bez jakéhokoli omezení osob, doplatků za parkování a bůhvíčeho všeho ještě) je spíš symbolické. Za cenu místního piva ze Zámeckého pivovaru Břeclav byste si v Praze nekoupili ani malinovku. Ztracené telefony a peněženky se vždycky znovu naleznou a tak vůbec. Pitná voda po celém areálu a každé ráno (!) čisté toi toiky jsou jen třešínkou na dortu. Vím, že jsou to detaily. Ale koho z vás by to po náročné noci nepotěšilo?
Na zlatém podtácu vám taky naservírují opravdu šťavnaté kousky jak z lokální, tak světové hudební scény a to rovnou na třech pódiích. Algiers byli super, ale opravdovým headlinerem byl pro mě pan Martin Hrbáč a jeho cimbálová muzika. Dost jsem se styděla za svou kondičku – tak, jak byl vitální pan Hrbáč ve svých čerstvých 80 letech, tak nejen, že já nikdy nebudu, ale ani jsem nikdy nebyla. Nevěděla jsem navíc, jestli mám na krajíčku slzy štěstí a dojetí z té krásy, která se jim linula z housliček a hrdel a nebo smutku, že nejsu z Moravy. Ale zrovna tak, jako se dá k některým náboženstvím konvertovat, tak by se k Moraváctví mohlo jít třeba… propít!
Co se týče lokální scény, tak mi přijde, že nás v posledních letech Slováci jednoznačně převálcovali. Letošním objevem Besedy pro mě byli funkoví a energií nabití Darkness Positive (vítězové v této kategorii z minulých let jsou mimochodem The High Corporation nebo Carpet Cabinet). Léto s Monikou bylo neuvěřitelně milé, ale dosti falešné. Předpokládám, že se z toho ale Monika vyzpívá tak, jak se to podařilo její kolegyni Katarzii. Ta předvedla dost temnou a expresivní show. Tento její projekt s Pjoni naprosto respektuju, ale nemůžu říct, že by se mi po jejích poetických kytarovkách občas nezastesklo. Zajímavé byly i Čáry života. Minimálně na několik písní si získaly mou pozornost. Ovšem když někdo kňučí a fňuká nějakou delší dobu a pořád na stejnou notu, dřív nebo později vás to omrzí.
Z vyloženě českých vystupujících stojí za zmínku Hello Marcel, kteří se postarali o afterparty, za kterou se Beseda rozhodně nemohla stydět! Dream-popoví Bert and Friends se svými Plody moří vyvolali reakce různorodé. A nemyslím tím jejich noční koupačku v říčce Veličce, která se stáčí kolem areálu. Bert & Friends můžete prostě milovat a nebo… u nich v 1 ráno na festivalu taky klidně můžete usnout. Každopádně stojí za zmínku i za poslech! Mým milovaným Manon Meurt nemohu z letošního koncertu vytknout vůbec nic, protože jsem ho nestihla. Věřím ale, že byli skvělí. Muzikant Králíček a DJ Myslivec se mi vzhledem k pozdnímu času vystoupení a lesní tématice nějak slili dohromady. Pamatuju si ale, že to bylo fajn!
Pro největší zážitek ze světové scény jsem nemusela ani moc daleko. Polští Lonker See mi v čele se saxofonistou Bartoszem Boro Borowskim a zpěvačkou Joannou Kucharskou naprosto učarovali. Jako poslední bych ještě ráda vypíchla International Teachers of Pop. Ale co bych vám o muzice jen vyprávěla, když si jí můžete poslechnout! Přikládám proto oficiciální Beseďácký Spotify playlist a pak Deezer výběr z posledních 3 let od mé maličkosti.
No, jediné, co mě na Besedě opravdu mrzí je, že skončila. Každopádně doufám, že jsem vás na ní nenalákala až příliš. O moc víc už se nás totiž do tohohle snovýho topolovýho hájku nevejde a já se ve frontě na palačinky nechci moc mačkat. Tak zase za rok, díky a pu-su!
fotila: Anna Ničová
