Nový fotografický dokumentární projekt Pietera Ten Hoopena nazvaný Love Stories odkrývá inspirující milostné příběhy párů a rodin, které byly zasaženy dnešní globální uprchlickou krizí. Za sérii obdržel Pieter významné ocenění “Story Of The Year” v prestižní soutěži World Press Photo 2019.
Pieter Ten Hoopen je zkušený a mezinárodně uznávaný fotograf a filmař žijící ve švédském Stockholmu. Pohybuje se mezi redaktorskou prací, osobními projekty a komerčními zakázkami a do širokého okruhu jeho věrných zákazníků patří New Yorker, časopis New York Times, Le monde nebo Plan international. Je hrdým nositel titulu Nikon Ambassador.
Osob, které přesídlily mimo svůj domov, ať už z důvodů ekologických, politických, ekonomických nebo kulturních, je dnes víc než kdy dříve. K dnešnímu dni je na světě 68,5 milionů lidí donucených utéci z domova, z toho téměř 25,4 milionu uprchlíků. A z nich je více než polovina mladších 18 let. Pieter chtěl podat zprávu o této krizi novým způsobem a představit lidi jako osobnosti – ne jako statistický údaj. Při cestách do Turecka a Mexika dokumentuje Pieter přetrvávající lásku a sílu těch, kdo byli donuceni utéci ze své rodné země. Jeho cílem je pomoci překonávat stereotypy a stigmata spojovaná s uprchlíky – tím, že vypráví jejich individuální příběhy a ukazuje, jak pomocí vztahů kráčejí k lepší budoucnosti.
Vytváření nového pohledu
Pieter, který se proslavil svojí cenami ověnčenou fotožurnalistikou a vyprávěním příběhů. Pracuje vždy na osobních projektech, pro které má slabost, zejména se zaměřením na humanitární krizi a válku. Sám o své práci říká: “V reportážích o uprchlících se dnes lidé často stávají jen údaji – fakty a čísly. Chtěl jsem se na to podívat jinak. Co pro lidi znamená utéci z vlastního domova, a proč? Jak můžeme porozumět tomu, čím tito lidé prošli? Jednou z nejzákladnějších věcí nás všech je láska, a proto jsem chtěl vytvořit příběh, který se točí kolem lásky jako motoru našich životů, který nám umožňuje být pozitivní, mít naději, a pomáhá nám překonat těžké časy.”
Hledání útočiště
Pieterův projekt začal dokumentováním životů migrantů, kteří uprchli ze Sýrie a nalezli útočiště v Istanbulu, a uprchlíků ze známých karavan cestujících k hranici mezi USA a Mexikem po útěku ze Střední Ameriky. Jeho fotografie ukazují různé postavy – od párů pronásledovaných gangy až po rodiče žijící v naději, že zajistí svým dětem bezpečný domov. Zobrazují nejen krutou realitu života uprchlíků, ale i to, jak důležité zůstávají city a mezilidské vztahy.
“Většina lidí, které jsem fotografoval, utíká před chudobou, násilím, politickým útlakem nebo klimatickými změnami – a překvapilo mě, jak otevřeně hovoří o lásce. Tito lidé mají za sebou velmi krušné zážitky, jaké z naší západní perspektivy často nedokážeme pochopit, a při své cestě k cíli se spoléhají na lásku a vztahy. Láska je pro ně nástrojem k přežití – a možná tím nejsilnějším,” říká Ten Hoopen.
Vybavení
K pořizování intimních statických snímků používal Pieter při své cestě fotoaparát Nikon D850, kvůli jeho rychlosti, rozlišení a citlivosti. K filmování pak nový fotoaparát mirrorless Nikon Z 7. Vedle těchto fotoaparátů byl Pieter ještě vybaven objektivem AF-S NIKKOR 28 mm f/1,4E ED. Ke své volbě techniky říká: “Nikon D850 je pro mě jedním z ideálních fotoaparátů, který je skvělý na statické snímky. V terénu používám dvě těla a jedno si nechávám v hotelu jako zálohu. Také jsem měl šanci vyzkoušet přístroj Z 7, který pro mě byl novou zkušeností. Při své práci musím hodně chodit, běhat i skákat, a k tomu byl lehký fotoaparát Z 7 vynikající. Digitální hledáček znamená, že to, co vidíte skrz objektiv, také dostanete – takže použití na cestách je ohromně snadné.”
Mohammad i Nada utekli před válkou v Sýrii a poznali se v tureckém Istanbulu.
“Pracovala jsem v knihkupectví,” vypráví Nada. “Za nějaký čas mě Mohammad, který pracoval ve stejném obchodě, pozdravil a začali jsme spolu být víc v kontaktu. Zamilovali jsme se do sebe. Začala jsem mít pocit, jako by byl mou součástí – ten pocit byl fantastický.”
Dnes už jsou svoji a žijí v Istanbulu, kde plánují společnou budoucnost. Nada začala pracovat jako návrhářka.
“Absolvujeme spoustu různých kurzů a už jsme začali provozovat vlastní firmu. Nechceme se dát omezit v tom, jaký život si tu vytvoříme.”
Christian a Daniella Velasques se koupají v řece u mexického městečka Niltepecu v provincii Oaxaca. Tento pár je součástí uprchlické karavany, k níž se připojil ve své vlasti Hondurasu. Daniella je těhotná.
Pár vypráví: “Bylo to nesmírně bolestivé, když jsme opouštěli svůj dům v Hondurasu, ale neviděli jsme žádné jiné východisko. Byli jsme už dlouho nezaměstnaní a žádná práce v dohledu nebyla. Potkali jsme se před čtyřmi lety na pláži v Hondurasu a byla to láska na první pohled – vzali jsme se pouhých 15 dní po seznámení. Doma máme dcerku, které jsou pouhé tři roky. Museli jsme ji opustit. Bylo to velmi těžké rozhodnutí, ale neměli jsme na vybranou. Takováhle cesta by pro ni byla příliš těžká, ale jestli se dostaneme do Států, budeme ji moci vzít k sobě.”
Pieter dodává: “Potkal jsem tento pár na břehu řeky a začal jsem je fotografovat, když si sedli, aby se umyli. Sedělia odpočívali ve vodě velmi dlouho, protože bylo opravdu horko. Já jsem je přitom fotografoval, jen jsem je několikrát požádal, aby se podívali do objektivu. Prostě jsem sledoval situaci tak, jak sevyvíjela.”
Marvin Figueroa (32 let) a Thoselin Euceda (24 let) opustili Honduras se svými dětmi, které se jmenujíSammy a Emely. Zde jsou vyfotografováni s Emely.
“Odešli jsme z Hondurasu, protože potřebujeme pracovat a tam pro nás žádná práce nebyla. Nechtěli jsme trpět bídou ani žít v neustálém strachu z násilí, které nás všude ohrožovalo.”
Tento pár se setkal a zamiloval teprve nedávno. Oba mají děti z předchozího manželství.
Marvin říká: “Bylo těžké opustit Honduras. Vzít rodinu do téhle karavany přes Mexiko je obtížné a mám z toho obavy. Na cestě si ale jsme navzájem oporou.”
Maria Luteriaou (25 let) a Luis Fernando Vazguez (27 let) odpočívají pod stromem v lese u mexického města Juchitánu. Cestují se svým sedmiletým synem a jsou součástí uprchlické karavany, která mířína hranice USA. Ke karavaně se připojili v Hondurasu, kde museli opustit domov kvůli hladu. Po většinu života pracovali na farmách, ale nedařilo se jim najít žádnou další práci. Proto když kolem jejich domu procházela karavana, rozhodli se k ní přidat. Nebyli připraveni, ale neviděli žádnou jinou možnost, jak v Hondurasu přežít.
Pieter uvádí: “Fotografoval jsem scénu tak, jak vypadala. Muž odpočíval s hlavou položenou na prsou své ženy, a tak jsem zachytil chvíli jejich společného oddechu pod stromem.”
Rosa a Mariza pocházejí z El-Salvadoru, kde se připojily ke karavaně do Států.
Uvádějí: “Neměly jsme jinou možnost, musely jsme utéct. Zamilovaly jsme se do sebe, ale za nebezpečné situace, protože jsme obě pocházely z různých oblastí, které ovládaly dva různé gangy. Bylo příliš nebezpečné se navzájem navštěvovat a vždycky, když jsme to udělaly, nastaly problémy.V El Salvadoru je také nebezpečné otevřeně přiznat, že jste homosexuál. Není to běžná věc a hrozí vám obrovská diskriminace nebo dokonce i násilí. Milovaly jsme se, ale také jsme se bály, a tak jsmese rozhodly odejít z domova. Naším snem je usadit se v zemi, kde budeme moci žít svobodně – v zemi, kde vám nehrozí nebezpečí kvůli sexuální orientaci. Myslíme, že v USA to možné je, a proto jsme utekly. Prostě chceme žít.”
Brzké ráno ve městě Juchitánu. Hned vedle autobusové zastávky, kde se karavana utábořila na noc, se jeden muž probouzí a připravuje se na další dlouhý den chůze a stopování aut. Je ještě brzo, většina lidí dosud spí a ještě nějakou dobu potrvá, než bude karavana pokračovat dál. Muž sedí a vedle sebe má položené boty a několik osobních věcí, které si s sebou vzal na cestu do USA. Tapanatepec, Oaxaca, Mexiko.
Obayda a Laila se seznámili v Istanbulu. Laila utekla do Turecka před hrůzami války v Sýrii. Obaydova rodina má také kořeny v Sýrii, ale on sám už v Turecku nějakou dobu žije. Setkali se při své spisovatelské a novinářské práci.
Obayda uvádí: “Nějakou dobu jsem Lailinu práci sledoval přes sociální sítě. Její myšlenky a bojovný duch mě fascinovaly. Když jsem ji potkal ve skutečnosti, bylo mi jasné, že je mou opravdickou a jedinou láskou. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se odvážil ji oslovit a sdělit jí, co k ní cítím, ale nakonec jsem to udělal. Miluji její způsob myšlení, psaní a to, jak je odhodlaná. V budoucnu sechceme vrátit do Sýrie, až Lailina rodina uzná, že je pro nás návrat bezpečný.”
Laila pracuje jako spisovatelka a novinářka pro Al-Džazíru. Obayda je spisovatel a překladatel. Oba se pro své četné stoupence stali zdrojem inspirace.
Migranti, kteří na své každodenní pěší cestě odpočívali pod mostem, nyní běží k vozu, který zastavuje, aby mohli nastoupit. Cestou z jednoho města do druhého se mnohým podaří přes den najít někoho, kdo je sveze. Místní lidé, řidiči nákladních vozů a někdy i autobusů migrantům pomáhají dostat se do dalšího města. Zhruba 30 km od města Tapanatepecu, Oaxaca, Mexiko.
Časné ráno. Migranti opustili svá místa na spaní v centru městečka Tapanatepecu a přesunuli se
k silnici vedoucí do dalšího města, kde stráví následující noc. Budou trpělivě doufat, že jim nějaké vozidlo zastaví a sveze je. Matky s dětmi často čekají na své muže, kteří hledají auta nebo autobusy, které by naložily jejich rodiny. Tapanatepec, Oaxaca, Mexiko.
Rozednívá se a doprava na tapanatepeckém předměstí se dává do pohybu. Migranti hledají, kdo je dnes jako první sveze. Brzy ráno se všichni shromažďují na stejném místě, kde se do vozidel pokoušínastoupit skoro 7 000 lidí. Protože tudy v tuto denní dobu projíždí jen několik vozidel, situace se dramatizuje, jak se lidé zoufale snaží dostat dál. Tapanatepec, Oaxaca, Mexiko.
Skupina migrantů se utábořila na noc hned vedle areálu pro karavany ve městě Juchitánu. Po dlouhém dni chůze v horkém počasí a snaze najít odvoz si teď na otevřeném ohni vaří jídlo a kávu. Juchitán, Oaxaca, Mexiko.
Po mnohadenním cestování odpočívá karavana migrantů ve městě Tapanatepecu. Rodiny se shromažďují na březích řeky Rio Novillero, aby se všichni vykoupali, vyprali si prádlo nebo si oddychli po dlouhých dnech cestování. Děti si hrají ve vodě a mnozí se snaží přes den dohnat spánek. Zítra celá karavana vstane ve 4 hodiny ráno, aby pokračovala do dalšího města. Důvodem tak brzkého cestování jsou extrémní horka, která přes den panují. Tapanatepec, Oaxaca, Mexiko.
Rozednívá se a doprava na tapanatepeckém předměstí se dává do pohybu. Migranti hledají, kdo je dnes jako první sveze. Brzy ráno se všichni shromažďují na stejném místě, kde se do vozidel pokoušínastoupit skoro 7 000 lidí. Protože tudy v tuto denní dobu projíždí jen několik vozidel, situace se dramatizuje, jak se lidé zoufale snaží dostat dál. Zvlášť stresující je to pro spoustu dětí, které rodiče usazují do vozidel. Tapanatepec, Oaxaca, Mexiko.
Otec se synem spí po dlouhém dnu pěšího putování městem Juchitánem. Místní úřady vyhradily uprchlické karavaně bývalou autobusovou stanici kousek za městem. Chtějí, aby se všichni drželi na jednom místě, aby byli lépe chráněni před různým nebezpečím. Migranti jsou totiž snadnou obětí pro místní gangy obchodníků s lidmi nebo pro únosce. Pro uprchlíky jsou po dobu, co na zastávce zůstávají, připraveny toalety a sprchy. Na tomto malém místě žijí pohromadě tisíce lidí. Juchitán, Oaxaca, Mexiko.
Muž předává dítě ženě, které se konečně podařilo dostat do vozidla. Mnohdy trvá celé hodiny, než se lidem podaří najít svezení do dalšího města. Tapanatepec, Oaxaca, Mexiko.
