Johnny Majestic, Dave Janie a Daniel Čech – tříčlenná pražská kapela, která kombinuje prvky rocku, grunge a někdy i rapu. Minulý rok vydali nové album A Depository State of Pain, což je jakási sbírka pocitů z roku předešlého, jak sám vysvětlil frontman Johnny. V rozhovoru se podělili o své začátky, zkušenosti, ale třeba i o nejbizarnější a nejlepší historky z koncertů.
Ahoj, kluci, jak se máte? Zvládáte momentální situaci ještě nějak v pohodě? Čím teď nejvíc zabíjíte čas?
Johnny: Já osobně nejvíc zabíjím čas lítáním mezi kontinenty, tady v ČR je to momentálně teda docela drsný, tak je těžký se aklimatizovat. Ale zase je to dobrej čas pro přípravu věcí na moment, kdy zase všechno bude normální. Od ledna taky vydáváme klipy k našemu novýmu albu, každý měsíc vychází novej singl. Teď půjde ven desátej z dvanácti, takže jsme skoro u konce.
Dave: Snažíme se i něco streamovat, teď jsme zrovna dělali koncert přes Instagram. Tenhle způsob je takovej spontánní, můžeme se třeba lidí online zeptat, jaký mají přání na song.
Daniel: Je to sranda, má to svoje kouzlo. Bez koncertů to ale není ono, chce to zase rozjet.
Johnny, ty studuješ v Americe. Pro jakou školu ses rozhodl a proč?
Johnny: Studuju druhej rok hudební produkci na University of the Arts ve Philadelphii. Muziku dělám od pěti let a tohle je umělecká škola, kde mám možnost dělat i další obory a čerpat z nich.
Vidíš nějaké zásadní rozdíly v americké kultuře a naší kultuře, konkrétně v hudební branži?
Johnny: V Americe hrozně záleží na městě a vlastně i na části kontinentu. Tam, kde jsem já je hrozně silná DIY scéna, většina koncertů se odehrává ve sklepech u lidí doma. Za normální situace je jich tam opravdu hodně, což ale na druhou stranu vůbec nefiltruje, kdo má opravdu talent a kdo ne. Taky jsme přemýšleli s kapelou, že až to půjde, pojedeme tam odehrát nějaký koncerty.
A vy kluci, studujete, pracujete, co děláte?
Daniel: Já jsem na teď na Vysoký škole ekonomický, studuju finance a bude ze mě buď někdo, kdo dělá s financema, nebo budu v kapele s klukama a budu slavnej. (smích) Přijde mi to ale trochu vtipný, když hraju v rockový skupině a zároveň počítám, kolik budu mít výnos z dluhopisu a jaký akcie si mám zrovna koupit.
Dave: Já jsem předminulej rok dostudoval strojní fakultu na ČVUT. Teď pracuju v jedný malý firmě jako vývojář a konstruktér. Jsou to ale taky dva úplně odlišný světy, hrát s klukama a pak být v práci a něco tam vymýšlet.
A chcete se věnovat spíš hudbě, nebo svému oboru ze školy?
Daniel: Strašně rád bych se věnoval muzice, ale chci získat titul, kterým si pojistím to, kdyby to s hudbou náhodou nevyšlo. Ale pokud se naskytne možnost zasvětit život kapele, tak to udělám.
Dave: Já jsem v tomhle za vodou, titul už mám. (smích) Takže když hudba nevyjde, budu pokračovat v tom, co dělám teď, protože to mě taky naplňuje. A to je to nejdůležitější.
Máte zkušenost i z jiných hudebních formací? Děláte si hudbu třeba i každý sám za sebe?
Daniel: Já jsem měl dřív pár kapel s kamarádama, ale neměl jsem na ně moc čas. Každopádně shout-out Stranger Danger, to byla jedna z nich. Pak taky Yendaland. Seskupili jsme se se spolužákama ze základky, protože jsme chtěli balit holky. V tý době už existovalo Vulture, ale ještě jsem s klukama nehrál.
A jak jste se dali dohromady zrovna vy tři?
Johnny: Obsazení v kapele se několikrát změnilo. Já s Davem jsme spolu hráli už hrozně dlouho, asi od roku 2013. Do týhle sestavy jsme se dostali přibližně tři roky zpátky. Hráli jsme na NaKaši festu. Náš bubeník v tý době nemohl dorazit, tak jsme poprosili Dana, aby zaskočil. A už to tak zůstalo.
Dave: Chtělo by to napsat biografii.
Johnny: Já jsem ji psal, už několikrát, ale je hrozně dlouhá.
Jakým způsobem tvoříte hudbu, když je Johnny v Americe?
Daniel: Johnny většinou něco vymyslí tam, pak s tím přijede a my dotvoříme zbytek, trošku to poupravíme…
Dave: Nějaký písničky vznikaly i z jamů.
Johnny: A z různejch improvizací. Teď máme takovej postup, že nahráváme třeba půl hodiny na zkoušce a z toho pak vybíráme nějaký pasáže, který dotvoříme v songy.
Co vás přivedlo k muzice? Máte rodiče muzikanty, nebo jste měli nějaký hudební vzor, když jste byli mladší?
Johnny: Já jsem začal hrát na klavír, když mi bylo šest. A pamatuju si, že na desátý narozky mi táta ukázal hrozně moc rockový hudby, v ten moment jsem to začal poslouchat a vlastně si díky tomu vytvořil část svojí identity. Byl jsem do toho dost ponořenej, postupně se to pak ale roztříštilo do jinejch žánrů. Teď poslouchám třeba i hyperpop a EDM.
Dave: Myslím, že to vzniklo na základce, když tam někdo začal hrát na kytaru, tak jsem musel taky. (smích) Pak jsem si zamiloval Nirvanu. Za poslední rok se to ale změnilo. Začal jsem poslouchat věci ze sedmdesátek a hrozně mě to baví.
Daniel: Pro mě je teď strašně dokonalá zpěvačka Gwen Stefani. To je totální pecka. Každopádně u mě je to s hudbou docela vtipná historka. Rodiče mi koupili videohru Drums Hero, asi k desátým narozkám, a tak jsem prostě začal bubnovat. Nikdy jsem nechodil na žádný hodiny bicí. Člověk se při tý hře cítil, jak kdyby byl na stagi.
Takže nikdo z vás nechodil třeba na hudební školu?
Johnny: Chodil jsem na konzervatoř, na kytaru, ale byla to vlastně jen taková výplň, abych zabil rok času po střední, než jsem odletěl do Ameriky.
Dave: Já jsem byl asi tři měsíce v lidušce, ale pak po mně chtěli noty, tak jsem se na to vykašlal. (smích)
Máte konkrétní hudební vzor, někoho, kdo vás nejvíc ovlivnil? Nemusí to být ani slavná osobnost…
Johnny: Když mi bylo asi dvanáct, tak jsem se v Los Angeles seznámil s kytaristou, který si říká Spacey T. S ním jsem trávil dost času, třeba šest hodin v kuse jsme seděli v garáži a hráli na kytaru. Pak taky můj učitel nahrávání z Prahy, Geoff Tyson. Jinak z celebrit určitě David Bowie.
Dave: Ovlivnil mě Kurt Cobain, celkově Nirvana. Ale asi jsem z toho v poslední době nějak vyrostl. Rád si teď poslechnu i The Beatles, Davida Bowieho…
Daniel: Já ze začátku miloval Metallicu a poslouchal jen ji. A ještě 50 Centa. (smích) Mám rád Larse Ulricha a Dave Grohl je legenda, samozřejmě. Ale nejvíc si v životě vážím rad zkušenejch bubeníků, který za tebou přijdou po koncertě a řeknou ti, co máš zlepšit a změnit. Nejlepší radu jsem dostal od jednoho kluka, kterej teď hraje v kapele The Snuff. Já jsem se snažil na bubny hrát ty největší šílenosti a on ke mně pak přišel a řekl, že lidi tohle nezajímá, zajímá je rytmus, řád. A taky že bubeník drží kapelu. Tohle jsem si vzal hodně k srdci.
Jak byste nazvali žánr vaší kapely?
Dave: Každá písnička v albu je vlastně úplně jinej žánr.
Johnny: Něco je víc do grunge, něco do glam rocku. Je to inspirovaný hudbou ze sedmdesátek, až po devadesátky. Mícháme několik subžánrů. Klip, co bude teď vycházet má dokonce rapovou sloku. Každopádně to slovo by asi bylo měňavý rock.
Myslíte si, že má kapela zasloužený počet views, zaslouženou velikost publika?
Johnny: Je zvláštní, že pokaždý, když odehrajeme koncert, tak za náma lidi chodí a říkají, jak moc se jim to líbilo, jak je to jiný, že je to baví. Ale ve finále těch lidí, co jsou do toho fakt zažraný je málo. Když jsme album začali vydávat, zdálo se, že bude mít dost hype, ale postupem času to začalo upadat. Zatím se to podle mě nedostalo k nějakýmu většímu publiku, což je škoda.
Dave: Mně přijde, že jsme hodně koncertový, no. Lidi si nás poslechnou tam, pochválí, ale na sociálních sítích už o nich neslyšíme.
A čím si myslíte, že to je?
Johnny: Asi děláme dobrý koncerty. (smích)
Daniel: Ty koncerty jsou úplně jinej level. Když nás lidi vidí na živo, je to samozřejmě mnohem lepší, ta interakce s lidma. Ale vím, že se tou naší dřinou postupně vypracujeme mnohem dál.
A je vaše publikum nějaká určitá skupina lidí?
Johnny: Já z reklam reálně vím, že to jsou asi ze 70 % muži, převážně z Prahy. Pak je tam částečně Ukrajina, Mexiko, Srbsko, východní pobřeží USA… A věková skupina 18-26 let.
Daniel: Třeba moje babička nás miluje. Je to z jedna z největších fanynek, všechno nám sdílí, lajkuje, komentuje… Když jsme byli v jedný souteži kapel, rozesílala všechny hlasy, co mohla, spolu se svýma kamarádkama… Takže díky, babi. (smích)
Jaký z vašich koncertů se vám nejvíc vryl do paměti? Ať už tím, že byl nejlepší, nejhorší, nebo nejvíc bizarní…
Johnny: Nejbizarnější byl, když jsme dorazili do Hamburku po tom, co jsme byli asi 30 hodin na cestě, moc jsme nespali a Dave i Dan byli dost podnapilý. Hráli jsme v nejmenším klubu v celým městě a ještě jsme se pak pohádali. A nejlepší byl určitě minulej leden. V tý době jsme vydali první singl z alba a pak hráli ve Vagonu na Národní, dokonce se přeplnila kapacita klubu. Dali jsme do toho koncertu hrozně moc práce, což bylo pak znát.
Dave: Ještě jeden bizarní koncert byl na Strahově v 007, kde jsme se po asi pěti písničkách sebrali a odešli. Myslím, že totiž Johnnymu praskla struna a celkově se nám to nějak nelíbilo, bylo nám divně a publikum to očividně nebavilo. Tak jsme to prostě zabalili a šli. (smích)
A jak na to lidi reagovali?
Johnny: Nijak, nikoho to nezajímalo. (smích) Ale paradoxně jsme v tomhle stejným klubu měli o něco později jeden z našich nejlepších koncertů.
Kdybyste si měli vybrat jedno místo na světě, kde byste mohli udělat show, jaké by to bylo? Ať už festival, město, loď, ostrov, cokoliv…
Daniel: Já bych si chtěl zahrát na Glastonbury festivalu v Anglii. A ještě jak hráli Green Day v Simpsonovi ve filmu na tom jezeře…
Dave: Před pár desítkama let na Woodstocku.
Johnny: Na Fyre Festivalu. A taky na měsíci.
Prozradíte, na co se můžou fanoušci těšit, na čem zrovna pracujete?
Johnny: To zatím zůstane tajemstvím…
foto: Matěj Racek
