Klasická hudba se může zdát nepřístupná a nevšední. To samé platí i o samotných umělcích, kteří se jí věnují a mezi které patří i Litevka Karolina Pancernaite. Ta krom působení v České filharmonii nedávno organizovala i vlastní hudební projekt Collab. Jak projekt vznikl, co Karolinu přivedlo k hudbě a jaký je stav současné klasické hudební scény, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
„Piano zdarma, proč ne”
Kolik procent vašeho života tvoří hudba?
Řekla bych, že osmdesát nebo devadesát procent, obzvlášť když se připravuji na nějakou velkou událost. Když se na něco soustředím, tak to dělám naplno, ale zároveň jsou i dny, kdy se nic neděje, takže záleží. Ale řekla bych, že docela hodně.
Jste tak šťastná?
Beru to asi jako nějaký vklad do budoucna. Když jste hned po vysoké škole a snažíte se rozjet kariéru, jsou to pro vás zásadní roky. Spousta mých kolegů, včetně mě, teď ze sebe vydává maximum, abychom se později mohli ohlédnout a být více v pohodě.
Takže si myslím, že jsem s tím spokojená, protože vidím, že se ta práce vyplácí. Kdyby člověk vynakládal veškeré úsilí a pak to nefungovalo, tak bych řekla opak, ale mám pocit, že se to nějakým způsobem daří a věci se vyvíjejí. Takže jsem šťastná, protože vidím, že to směřuje k budoucnosti.
Z vašeho životopisu se zdálo, že hudba je celý váš život. Vnímáte ji jako své poslání?
Nemyslím si, že jsem v něčem jiném stejně dobrá jako v tomhle, takže ano. Ale to, jak jsem hrát začala, byla vlastně docela náhoda.
Jak přesně?
Moji rodiče nejsou hudebníci a neměli v plánu mě přihlásit do hudební školy. Měli ale kamaráda, který pracoval jako stěhovák. A v jedné hudební škole měli klavír, kterého se zbavovali, protože už byl příliš starý. Tomu člověku to bylo líto a myslel si, že by ještě mohl být použitelný, tak o něm řekl mým rodičům, protože věděl, že mají tříletou dceru. A moji rodiče si řekli: „Dobře, piano zdarma, proč ne.“ Ještě pořád ho mám.
Takže jste začala hrát ve třech letech?
Ne, v šesti. Pár let počkali, než vyrostu.
V deseti letech jste debutovala s Filharmonií Brno, to je za pouhé čtyři roky velký skok. Navíc když jste v tu dobu ještě ani nežila v Česku. Jak jste se v tak mladém věku dostala z Litvy do brněnské filharmonie?
V Brně se konala soutěž pro mladé klavíristy a hlavní cenou bylo vystoupení s brněnskou filharmonií v následujícím roce. Vyhrála jsem a za ten rok s nimi opravdu vystoupila. Byla to zajímavá náhoda, i vzhledem k tomu, že teď sama žiju v Česku. Jako bych na něj odmalička měla spoustu náhodných vazeb a teď tu najednou jsem. Je to opravdu úsměvné.
Jaké byly ty vazby a náhody?
Můj učitel v hudební škole se o té soutěži náhodně dozvěděl a řekl mi, abych jela. Bylo to skvělé, protože Litva byla krátce po osamostatnění a moc lidí necestovalo, takže být najednou v Brně pro mě bylo neskutečné. Vzpomínám si, jak jsme se po něm procházeli s maminkou a říkaly si prostě “wow”. Byl to pro mě obrovský zážitek. A když jsem se po roce vrátila a hrála s tím orchestrem jako sólistka, tak to bylo něco nepopsatelného. Byla to skvělá příležitost, opravdu mě to posunulo v mém hudebním růstu a uvědomila jsem si, že se chci hudbě věnovat celý život.
„Můžete si dělat takřka co chcete”
Studovala jste v Londýně a Glasgow a koncertovala všude po Evropě. Jak byste srovnala českou klasickou scénu s tou světovou? Někteří klasičtí hudebníci říkají, že máme obrovské štěstí, protože v Praze, městě s milionem obyvatel, máme třeba čtyři velké orchestry. Oproti tomu je třeba v Americe jeden orchestr na celý New York…
S tím naprosto souhlasím. Třeba v Londýně je také hned několik orchestrů, a to je to mnohem větší město. Ale v Praze je tolik orchestrů, koncertů a jiných akcí, že by to vystačilo na město třeba pětinásobně větší.
I při organizaci vlastního projektu jsem zjistila, že je tady pro takové věci spousta prostoru. V jiných městech, kde jsem žila, občas vůbec nebyl. Myšlenka projektu Collab vznikla, když jsem žila v Glasgow. Tam by bylo mnohem těžší něco takového provést. Sem jsem se přestěhovala v květnu a hned se do toho pustila, aniž bych to třeba v Praze pořádně znala. A zjistila jsem, že rozjíždět tu vlastní projekt je skvělé. Všichni jsou velmi vstřícní a organizovaní. Jako umělec si tu můžete dělat takřka co chcete.
Myslíte si, že je v Česku po klasické hudbě větší poptávka? Nebo čím to, že je to tu v porovnání se zahraničím tak snadné?
Jediné, co mě napadá, je, že spolu s Vídní je Praha dalším městem, které má dlouhou a rozsáhlou historii klasické hudby. Byla to po mnoho staletí ohniska klasické hudby. Takže si myslím, že to musí vycházet z téhle tradice.
Je byznys s vážnou hudbou jiný než s populární hudbou? Koncertování, spolupráce s jinými hudebníky atd.
Z organizačního hlediska je snazší shromáždit publikum na koncert populární hudby. Pokud děláte koncert vážné hudby, musíte se více snažit o jeho propagaci a to, aby vypadal atraktivně a zajímavě.
Další výzvou je sehnat financování. Pokud jdete na koncert populární hudby do velké arény, lidé jsou ochotni zaplatit třeba 200 a více euro. To se někdo sotva odhodlá zaplatit za koncert vážné hudby, i když při něm vystupuje velká superstar. Takže se musíte spoléhat na financování ze strany vnějších organizací, protože částka, kterou vyberete na vstupenkách, nebude stačit ani na pokrytí nájmu koncertní haly. Jste velmi závislí na financování ze strany vlády, firem, sponzoringu, grantů a podobně.
Myslíte si, že to má vliv i na publikum?
To záleží na druhu akce. Na typický koncert vážné hudby přijde samozřejmě více starších lidí, což je pro mnoho hudebních organizací velká starost. Stěžují si: „Naše publikum vymírá a pokud nenajdeme způsob, jak přilákat mladší publikum, kdo tam bude sedět za pár desítek let?“ Je to pro klasickou hudbu velká výzva, aby v tomhle směru přežila.
Takže jste tak trochu tlačeni k tomu, abyste se pokusili o něco inovativního?
Jako mladí hudebníci chceme mít diváky i za dvacet let, takže ano, hodně nás to zajímá. Stejné obavy mají i všichni moji kolegové, kteří vystupují a dělají různé projekty. Když něco pořádají, snaží se to více zaměřit na mladší publikum.
„Někdy slyšíte, ale neposloucháte”
Mohla byste popsat, v čem přesně spočívá projekt Collab?
Collab se skládal ze dvou koncertů, jednoho ve Vídni a druhého v Praze. Já hrála jako členka klavírního tria Cordelia spolu s houslistkou Rasmou Larsens a violoncellistkou Lucií Pejković. Zároveň jsme spolupracovali s malířem Mariusem S. Binderem, který během našeho vystoupení maloval obraz na základě námi hrané hudby. Chtěli jsme povzbudit publikum k aktivnějšímu poslechu a mít u toho malíře, který by rozšířil divákovu představivost. Během pražského koncertu si diváci mohli malování sami vyzkoušet.
Vždycky jsem chtěla udělat něco, co by nebylo typickým zážitkem z klasické hudby, protože pro mě byly všechny koncerty, které jsem do té doby zažila, velmi stereotypně klasické. To, jak se oblékáte, repertoár, jak se lidé chovají a podobně. Například se vůbec nemluvilo s publikem. Chtěla jsem zkrátka zkusit něco jiného.
Takže jste chtěla zkusit něco zábavnějšího?
Ostatní typy koncertů jsou taky zábavné, ale prostě zkusit něco jiného.
Napadl mě název Collab a prostě jsem si začala zapisovat další nápady, třeba s osvětlením a vizualizací. Myslím, že tam byla i aromaterapie. Myšlenka byla spojit hudbu s dalšími smysly – ať už zrakem, čichem nebo něčím jiným. Šlo mi o to, že nejen publikum, ale i hudebníci, kteří jdou jako diváci na koncert, jsou někdy velmi pasivní posluchači. I já sama se přistihnu, že i když se na koncert těším, tak někdy prostě slyšíte, ale neposloucháte – jen tak nějak podřimujete.
Říkala jsem si, že by mělo existovat nějaké další médium, které by reagovalo na hudbu a nutilo váš mozek k intenzivnější analýze toho, co posloucháte. Když jenom jednostranně posloucháte, je to velmi monotónní a trochu těžké věnovat tomu tolik pozornosti. U výtvarného umění mě napadlo, že publikum může reagovat na hudbu a malbu zároveň. Mohla bych tak sedět v publiku, dívat se na malíře a říkat si: „Aha, on dělá tohle. Proč?“ A s tou otázkou “Proč?” bych začala opravdu poslouchat a snažila si představit věci, které chtěl skladatel zachytit. To je důvod, proč jsem to chtěla dělat.
Bylo těžké sehnat malíře?
Chtěli jsme malíře vybírat opravdu pečlivě a nevybrat někoho jen tak náhodně, protože jsme si uvědomovali, jak zásadní roli bude mít v centru celého zážitku. Marius byl opravdu dobrá volba, protože je sám také hudebník a skladatel. Měli jsme pocit, že odvede opravdu dobrou práci, sám hudbě hluboce rozumí a dokáže ji “vysvětlit” i divákům.
Kolik lidí nakonec přišlo? Čekali jste jich méně nebo více? Bylo to pro vás v tomto směru úspěšné?
Z pražského koncertu jsme měli ze začátku trochu obavy, protože to tu pro nás bylo úplně nové, nikoho jsme neznali a říkali si, jak všechny ty lidi seženeme? To byl trochu oříšek, ale nakonec jsme byli velmi spokojení. Nechtěli jsme, aby ty koncerty byly příliš velké, odhadovali jsme, že na ně přijde maximálně sto lidí. Den předem si lístek zarezervovalo skoro sedmdesát lidí, a my si řekli, že prázdné to snad nebude. Bylo by hodně smutné, kdybychom si dali tu práci a pak jen přišlo a sedělo tam třeba deset lidí. Takové obavy má každý pořadatel.
Plánujete v rámci projektu nějaké další koncerty?
To je hlavní otázka, která teď visí ve vzduchu. Vyšlo to skvěle, ale zároveň s tím bylo strašné množství práce. Nikdo z nás nikdy nedělal projekt na vlastní pěst, takže jsme se ještě nesetkali s tím, jak náročné to může být. Byli jsme tak zahlcení, že jsme si během toho říkali, že už nic podobného nikdy dělat nebudeme.
Ale pak jsme viděli, kolik lidí přišlo. Viděli jsme, jak jsou šťastní a i my jsme si koncert moc užili. Prostě jsme viděli, že to všechno vyšlo a dosáhli jsme přesně toho, čeho jsme chtěli. A bavit se s diváky po koncertě bylo úžasné.
Nedokážu říct, jestli se to stane, ale myslím, že dveře zůstávají otevřené. Teď si hlavně potřebujeme vydechnout. Zároveň dělat to podruhé bude mnohem snazší, protože už víme, jak spousta věcí funguje. Je tu mnoho pohyblivých částí a také financování, na které musíme myslet. Pokud to všechno vyjde, tak ano, možná se to bude opakovat.
„Hlavní věcí je stále hudba”
Mluvili jsme o potřebě inovovat v klasické hudbě. Myslíte si, že to bude těžké? Klasická hudba a populární hudba mohou působit jako dva rozdílné světy. Dočkáme se více takových projektů, jako je ten váš? Je klasická hudba nucena vystoupit ze zajetých kolejí a více se otevřít “populárnímu” světu?
Festivaly nebo koncerty, které vedou lidé, řekněme, starší generace, bývají obecně mnohem klasičtější. A všechny akce, které vedou moji kolegové stejného věku, se snaží různými způsoby posouvat hranice. Bylo by zvláštní, kdyby člověk z naší generace pořádal koncertní sérii, která nenabízí nic nového. Všichni chápeme, že to prostě nebude udržitelné. A z mé zkušenosti se to všem mým kolegům, kteří něco organizují, daří fantasticky a je to super, protože to každý dělá trochu jinak.
Někteří lidé mohou mít pocit, že tím ztrácíte kvalitu hudby. Všichni se ale snažíme, aby se to nestalo. Když organizujeme projekt, který zahrnuje nějaký druh cross-artu nebo je dělaný novým způsobem, hlavní věcí je stále hudba. Není to tak, že bychom do ní najednou dávali méně energie, nebo jí prezentovali v horší kvalitě. Hudba a její kvalita je pořád to nejdůležitější.
Takže jde o to najít nové způsoby, jak ji lidem ukázat?
Přesně tak. Myslím že ji pak mohou novými způsoby i zažít. Obzvlášť důležité mi přijde mluvit s publikem. Skladatelé, kteří psali a hráli svou hudbu, ve své době nemuseli skladby vysvětlovat, protože vycházely z toho, co se dělo kolem nich. Ale teď, když hrajeme hudbu, která je 400 let stará, musíme vysvětlovat její souvislosti. Jinak sice posloucháte hudbu, ale prožíváte jen její velmi malou část.
Jsem si jistá, že kdybych šla na výstavu do galerie a nic si nepřečetla o malíři nebo jeho dílech, taky bych si jen řekla “jo, dobrý”, ale když slyšíte kontext, najednou si říkáte “ty jo, tak tohle to znamená”.
A pak začnete analyzovat a prožíváte to mnohem hlouběji, protože spousta téhle hudby může mít skryté významy, které když objevíte, tak ji začnete chápat úplně jinak. Je klíčové věci vysvětlovat. Nemůžeme očekávat, že každý posluchač bude odborníkem na muzikologii. Já se tím zabývám víc než 20 let a i tak neustále slyším nové věci, které byly napsány před stovkami let a o kterých jsem vůbec nevěděla.
Ještě něco, co byste sama chtěla říct?
Dejte klasické hudbě šanci.
To je skvělý titulek.
Ne, opravdu. Na koncertech vážné hudby například panuje velké stigma o tom, kdy se má tleskat. A když tam nechodíte, tak to nevíte. Možná to zní směšně, ale ano, existují pravidla o tleskání. Když je neznáte, ostatní lidé na koncertu mohou být velmi odsuzující a mohou ve vás vyvolat pocit, že tam nepatříte, což je hrozné. Mnohokrát jsem zažila, že byla skupina starších dětí nebo lidí, co byli na takovém koncertě poprvé a něco neudělali správně. Ostatní jim to pak strašně vyčítali. A pak se na ně dívám a říkám si, že tihle lidé sem už nikdy znovu nepřijdou.
Takže můj vzkaz zní: Pokud jste někdy zažili něco podobného, vraťte se. Vracejte se, a to zejména na koncerty, které pořádají mladí klasičtí hudebníci, protože si myslím, že vám naprosto rozumíme a máme úplně jiný pohled na to, co by měl divák na takovém koncertě zažít. Prostě to zkuste. To množství věcí, které zažijete, uslyšíte a uvidíte, je zkrátka neuvěřitelné. Tohle je hudba, která přežila stovky let, takže na tom opravdu něco je. A myslím, že když vám o tom i sami hudebníci něco řeknou, tak je to skvělé. Pokud ne, zkuste si o tom třeba něco přečíst a pak vám to jednoduše vyrazí dech.
Buďte k tomu otevření a nedívejte se na to jako na něco, kam nepatříte. Tato hudba byla stvořena, aby si ji užili všichni.
