Esazlesa jsou čtyřčlenná emo-screamová formace pocházející z Chebu a fungující přes deset let. Stále si přitom udržují věrnou základnu fanoušků a také chuť dál tvořit, což dokládají i natáčením nového klipu. Mimo něj jsme se zeptali na jejich začátky, probrali jsme jejich tvůrčí proces a porovnali koncertování na východě a západě.
„Já jsem z toho vypadl už dost dávno, nebo nevím, jestli jsem v tom vůbec někdy byl.”
Co to, že jste začali natáčet klip s takovým odstupem od posledního alba?
Tomáš Macek (kytara): Klip, který jsme natáčeli, už není k předchozímu albu, ale k novým songům, které jsme nahráli asi před měsícem. Jde o dva songy, které máme v plánu dát na novou desku.
Lukáš “Bouše” Bouška (zpěv, kytara): Nahrávali jsme je tady v Golden Hive Studios v Praze, hrajeme je naživo na koncertech a právě k jednomu z nich jsme dneska točili klip.
Jan “Honza” Hrivňák (bicí, klávesy, texty): Vlastně jsme je začali hrát teď v létě.
Bouše: Přes léto jsme měli asi deset koncertů, což nebylo v posledních pár letech úplně běžný.
Jako kapela fungujete už od roku 2009. Některé kapely spolu často nevydrží ani z půlky tak dlouho, jak se vám to povedlo?
Bouše: My jsme dřív hráli hodně, pak se nějakou dobu hrálo o dost míň, ale nikdy jsme to vlastně úplně neutnuli. Do roku 2017, do tý poslední desky, jsme hráli celkem často a pak jsme měli nějakou… ne úplně pauzu, ale nedomlouvaly se moc koncerty a začali jsme vlastně teď. Asi nám to začalo chybět.
Myslíte si, že vám pauza a nový start v něčem třeba i pomohly?
Bouše: Já myslím, že mně určitě. Třeba v tom, že jsem dost dlouho nepsal texty a teď jsem je na tu novou desku psát začal.
Nevypadneš z toho, když dlouho nic novýho nepíšeš?
Bouše: Já jsem z toho vypadl už dost dávno, nebo nevím jestli jsem v tom vůbec někdy byl. Texty jsme vždycky psali my všichni a každý jsme nějak přispívali a dávali to dohromady. Teď zatím píšu sám.
„My jsme vlastně nemuseli přicházet o iluze, protože tam žádný nebyly.”
Vaše texty jsou v základu punkový, ale zároveň se přenáší za něj, je to takový střízlivění z punkových idejí a vyrovnávání se s realitou a skutečným světem. Kdy přišlo tohle vystřízlivění? Bylo tomu tak vždycky?
Honza H.: Ono to tak asi bylo vždycky. Tím, jak jsme z Chebu, tak jsme neměli moc kontakt se vnějším světem, takže jsme byli trochu izolovaný. My jsme vlastně nemuseli přicházet o iluze, protože tam žádný nebyly. Nevěděli jsme, že existuje nějaká scéna, subkultury jako straight edge nebo tak.
Když už mluvíme o žánrech, je z toho cítit post-rock. Tracky jsou delší, rozdělené do pasáží, které budují napětí a potom ho nechávají vrcholit. Je to něco, co si v tom vašem procesu uvědomujete?
Honza H.: Spíš jsme nevěděli kde skončit. (smích)
Bouše: Minimálně dřív jsme to neřešili vůbec. Brali jsme to tak, že jsme měli několik motivů a nápadů, které jsme skládali dohromady do písničky. Neřešili jsme, jestli ta písnička bude mít pět nebo sedm minut. Jediný důvod, kdy jsme to řešili, byl, aby se nám to vešlo na strany vinylu.
Honza H.: Ale jinak šlo o to, aby písnička měla ucelený příběh.
Takže je to spíš o textu?
Honza H.: Spíš o muzice.
Bouše: Většinou, když skládáme písničku, tak napřed složíme muziku a pak teprve text.
Honza H.: Vlastně to bylo vždycky tak, že text byl až druhotný.
Bouše: Někdy občas až moc druhotný.
Kdy třeba?
Bouše: Měli jsme třeba hotové všechny písničky a do studia jsme šli s tím, že máme sice hotové texty, ale zpěvy vymyšlené skoro vůbec. Takže to bylo vždycky vlastně to poslední, co jsme před studiem dělali.
„Každý náměstí v Praze je stejný jako ve Francii.”
Letos jste přes léto hodně koncertovali, jaké to bylo? Kde se vám hrálo nejlíp?
Bouše: První náš koncert tohle léto byl v Boskovicích, to bylo celkem fajn. Co mi utkvělo v paměti bylo, že jsme hráli na posledním Fluff Festu. Tam jsme hráli sice až nějak odpoledne, ale byl to pro nás hodně dobrý koncert. Hráli jsme super koncert na lodi v Bratislavě den před Fluffem, ten byl taky super.
Mimo to jste v minulosti koncertovali třeba na Ukrajině, nebo i dál. Jaký to bylo tam a jak jste se tam dostali?
Bouše: Pozvali nás tam, ale přemýšlím, kde na nás vzali kontakt…
Honza H.: V té době česká emo scéna svým způsobem měla na východě docela jméno. Třeba vyloženě Anthony, kluk z Kyjeva, který nám organizoval první koncerty na Ukrajině, nás pozval, protože nás měl rád. A vlastně i díky podobnosti těch jazyků to fungovalo i po textové stránce.
Bouše: Normálně ty lidi znali naše texty. Říkali, že tam za nimi moc kapel nechce jezdit a že se bojí, nebo je to na ně moc daleko a podobný věci. Ty lidi nám pak byli vděčný za to, že jsme tam dorazili.
A na západ vás nepozvali?
Honza H.: My jsme hráli i na západě, ale ty turné nás zajímaly spíš na východ, protože všechno na západ od Prahy je stejný.
Myslíš akce?
Honza H.: Prostě každý náměstí v Praze je stejný jako ve Francii. A asi díky tomu, že tam mají víc hudebních možností, tak tě lidi jako kapelu víc soudí a škatulkují, kdežto na východě to fungovalo tak, že ať se dělo, co se dělo, tak to byl totální bordel. Lidi se šli prostě bavit a byli rádi, že byli spolu.
A funguje to spíš tak, že píšete festivalům vy nebo oni vám?
Bouše: Záleží, co chceme. Třeba u koncertů po Česku nás většinou zvou oni. Když si řekneme, že bychom chtěli jet tour, tak musíme někomu napsat a víceméně si to zařídit sami. Takže fakt záleží. A když si pak chceme něco zorganizovat my – když má třeba vycházet deska, musíme někoho kontaktovat. Pro každýho to je jinak, jiný kapely na to třeba mají lidi, co jim jenom domlouvají koncerty, my nikoho takového nemáme.
Vidíte v tom posun od toho roku 2009? Museli jste se na začátku třeba víc prodírat a teď už máte vybudované nějaké jméno?
Honza H.: Na začátku jsme třeba museli pořádat koncerty my, na což bychom teď už neměli úplně sílu. Třeba první koncert v Budějovicích proběhl tak, že jsme si pronajali klub a já jsem ho tam pořádal. V Praze jsme si třeba pronajali Matrix, abychom vůbec někam jeli hrát. Takže jsme si je vlastně pořádali sami. Někdy jsme hráli i 90 koncertů za rok. V roce 2011 jsme hráli něco málo přes 100 koncertů. Já tomu taky sám nemůžu uvěřit.
„Bylo to pro nás to, že jdeš od všeho pryč.”
Co je pro vás důležitý předat v hudebním klipu? Jak k tomu přistupujete? Je to čistě doprovod k hudbě, nebo je za tím větší kreativita?
Honza Tišer (basa): Já si myslím, že je důležitý mít někoho, kdo s vámi ten klip je schopen dělat a komu svěříš kus toho, jak by to mělo vyznít. Věříš tomu, že to vyzní a nemusíš to nějak dopředu ladit. Takže stačí pár detailů, kdy vidíš, že s tím člověkem to je v jedný lajně a věříš tomu, že ten výsledek sedne i tomu tvůrci, i tý kapele a že to bude vypovídat. Ta myšlenka nemusí být jednotná, ale každý by tam měl mít kus, za kterým si bude moct stát.
V klipech k písničkám Mezek a V Dobrém i Zlém vystupují postavy se zlatými maskami. Je to nějaká stálá postava nebo motiv?
Bouše: To je Janek Růžička, který je režisérem těchto klipů, i toho, který jsme točili dneska. Je to postava toho Mezka, kterou hrál on.
To znamená postava někoho, kdo je sdíraný každodenností práce a života? Je to něco, do čeho se může vcítit každý, kdo to poslouchá?
Bouše: Může se do toho, myslím, vcítit úplně každý, kdo to poslouchá. On tam má ztvárnit toho člověka, který tě provází klipem, ale ta postava vznikla tak, že Janek chtěl mít nějakého aktéra, který prochází celým tim klipem. Není to konkrétní člověk.
Neviděli jste se v tom třeba v tom období, kdy jste hráli těch 90 koncertů ročně? Nepřipadali jste si jako mezci?
Bouše: Spíš jako tažný koně.
(smích)
Honza H.: Ale bylo to pro nás spíš to, že jdeš od toho všeho pryč.
Když zůstaneme u nějakého eskapismu, pomohlo vám to třeba vypsat se z nějakých vašich problémů?
Bouše: Řekl bych, že většinou, když jsme psali, tak jsme se z něčeho vypisovali. Minimálně jsem to tak měl já a Zdenek taky.
Honza H.: Jo, občas jsem se i já vypisoval za tebe.
(smích)
„Je to prostě místo, který tě musí ovlivnit.”
Měl na vás Cheb jako lokalita nějaký vliv ve vašem tvůrčím procesu?
Honza T.: Já možná jen řeknu, že nejsem z Chebu. Ale mám pocit, že prostě musí. Nevím, jak to vnímají kluci, když tam jsou, ale za mě je to prostě místo, který tě musí ovlivnit.
Honza H.: Tak samozřejmě, to “chebství” už si neodpářeme a nějaká izolovanost toho kraje je specifická, třeba i díky svý sice temný, ale krásný historii. Tím, že v tom kraji není nikdo původní – my jsme tam třetí nebo čtvrtá generace – tak ty lidi k němu nemají buď vůbec žádný vztah, nebo si ho vybudují fanaticky přehnanej, což třeba nemůžu mluvit za kluky, ale já to tak mám. Takže samozřejmě se to v tom nějak odráží.
Jaký typ lidí chodí na vaše koncerty? Jsou to úplně náhodní lidé?
Bouše: Já si myslím, že na nás chodili naši vrstevníci, z nichž někteří na nás chodí i teď. Co jsem si všimnul, začali na nás chodit i mladý lidi, nebo spíš mladší lidi, než jsme my. Třeba se nám stalo, když jsme točili klip k Mezkovi, že tam byl nějaký školní výlet a ptali se, co tam točíme. My říkali že videoklip a oni jaká kapela, tak jsme řekli že Esazlesa a jeden kluk odpověděl: Jo, to je super, to poslouchá můj táta.
„Dokud je pro tebe přirozený nadávat česky, tak prostě musíš česky i psát.”
Na posledním albu jste měli spoustu hostů, jak jste k nim přišli? Nejvíc nás asi zaujala paní Lipová.
Bouše: Paní Lipová namlouvala v té první písničce mluvený slovo.
Honza H.: To byla paní, které v ten moment bylo asi 98 let.
Bouše: A byla to známá, ke které nás dostal tehdejší basák Ondřej.
Honza H.: No, zašel do kostela a zeptal se faráře na nejstarší babičku, co tam má.
(smích)
Dávali jste jí poslechnout vaši hudbu?
Bouše: Muziku neslyšela, ale četla texty.
Honza H.: A ty se jí hrozně líbily.
Texty píšete v češtině, neměli jste někdy zájem psát anglicky?
Honza H.: Nikdy… Dokud je pro tebe přirozený nadávat česky, tak to prostě musí být čeština a není jiná varianta. Ani jsme o tom nepřemýšleli.
Kdy jste začali psát? Nějak v těch šestnácti letech?
Honza H.: Je to tak. To byly vlastně hned texty do tý muziky. Prostě jsme potřebovali text, tak jsme to napsali. A nevěděli jsme, jakým směrem se stylizovat. Vůbec jsme neměli šajn. Ještě je potřeba říct, že většinu těch textů jsme finalizovali společně.
Jak to funguje když píšete jeden text ve více lidech?
Honza H.: Někdo řekl debilní větu v hospodě, která se někam zapsala.
(smích)
Honza H.: Měli jsme na to přímo desky. Z toho se čerpalo, když se pak doplňovaly jednotlivý písničky.
Bouše: Kolikrát se stalo, že jsme třeba dali dohromady dva texty, kdy jeden měl čtyři řádky a druhý šest a zjistili jsme, že je to v podstatě o tom samém. Ale každý to psal jindy a jinde. Nebo to vzniklo spontánně, když jsme byli všichni spolu. Nikdy jsme neměli daný, kdy a kde se musí složit text, ani teď.
Obligátně, jak vznikl název Esazlesa?
Honza H.: Skrz ty desky, kde bylo asi dalších sto názvů. Třeba Růžezkůže, Klucivnašímoci, Tetazghetta…
Bouše: My jsme se chtěli jmenovat každej koncert jinak, ale nakonec to nějak nedopadlo.
Chcete něco na závěr sami říct, nebo doporučit?
Bouše: Já myslím, že by si lidi měli poslechnout náš Sedmipalec. Není na Spotify a je tam písnička, která se jmenuje Němý chlapec. To bychom asi doporučili, protože si myslím, že je napříč žánrama a i pro lidi, kterým screamo zpěv nemusí být úplně po chuti. Tahle skladba je instrumentální a je nadčasová – hrajeme jí i dneska na koncertech.
Zároveň si Esazlesa můžeš poslechnout v našem listopadovém playlistu, který jsme věnovali obdobně melancholické kytarové hudbě.
