Pražská kapela Dukla před nedávnem vydala album Honza. Kytarové duo “nejsmutnějších kluků z Vinohrad” Lukáše a Josefa se za poslední dva roky rozrostlo o další členy (kytaristu a čerstvého otce Martina “Mlíko” Horáka, bubeníka Vojtu Bärtla a Jáchyma Krohe). Dukla se tak stala plnohodnotnou dream-popovou kapelou. Honza vyšel jak na streamovacích platformách, tak i třeba na kazetách. Na pár otázek nám část kapely odpověděla přímo ve své zkušebně na Vinohradech.
foto: Natalie Kubenk
Čau kluci, tak jak zvládáte aktuální koronavirový stav?
Josef: No, jsme všichni tak nějak zavřený doma…
Lukáš: Málo se scházíme, málo zkoušíme, nejsou koncerty no… V tom jsou na nás ty největší dopady. Vydali jsme desku a nemůžeme k ní teď udělat ani žádnej koncert nebo křest.
Josef: Jo, a ani spolu nechodíme na pivo, jako kdysi za Trumpa.
Když teď narážíš na americké volby, jste s výsledky spokojeni?
Josef: Jo, je super, že jde ta zrůda od válu.
Lukáš: Líbil by se nám tam rozhodně víc Bernie Sanders… Chtěli jsme Sanderse.
Necháme volby volbama, co vás vedlo k tomu začít dělat hudbu?
Josef: Odmalička u nás doma prostě bylo takový prostředí. Měli jsme velkou sbírku cédéček a kazet. Mám docela dost starších bráchů, kteří si od nepaměti doma pouštěli kvalitní hudbu. Takže jsem vlastně vyrůstal v takovým dobrým hudebním prostředí. Aktivně ale vlastně nikdo z naší rodiny nehrál, i tak mě to k tomu přirozeně táhlo a zkoušel jsem od malička různý nástroje. Nejvíc jsem se nakonec našel až s tím kapelním prostředím. Klasická hudba mi prostě nic moc neříkala.
Lukáš: No, ty jí určitě taky ne. (smích)
A co Lukáš a Jáchym?
Lukáš: Já jsem to měl trošku jiný než Josef. U nás doma vůbec žádný hudební nebo umělecký zázemí nebylo. My jsme byli spíš sportovní rodina. K hudbě jsem došel až přes nějaký party. Ve čtrnácti jsem začal jezdit na skejtu a objevovat rap. Zkoušel jsem i rapovat, měli jsme nějaký rapový crew. Až na vejšce jsem se začal zajímat o nějaký pestřejší hudební směry a hrát na kytaru.
Jáchym: Mě to odvedlo od hraní na varhany v kostele až po pop na jedný straně a Duklu na druhý straně. Baví mě průniky těch hudebních světů. Pamatuju si, že jsem hrál v kostele občas na varhany Rammsteiny a nikdo to nepoznal. Teď, než přišla korona, tak mě pop vlastně živil.
Jáchyme, ty se mimo Duklu věnuješ i jiným hudebním projektům, můžeš nám je popsat?
Kromě Dukly ještě hraju na piano a synťáky v kapele u Adama Mišíka a příležitostně v jiných projektech na popové scéně. A máme ještě synthwavový projekt Pink Gloves, se kterým vydáváme na americkém labelu Italians Do It Better.
Dostaneme se úplně na začátek Dukly. Jak jste se vlastně seznámili?
Lukáš: No, ono to trošku souvisí s historií naší předešlý kapely Mayen, kde jsme vlastně my tři, co tady sedíme, hráli. V létě 2017 jsme měli pauzu a říkali jsme si s Josefem, že si zkusíme udělat nějakej side project, že zkusíme napsat EP. Řekli jsme si, že to od Mayen odlišíme a budeme zpívat česky. Tak jsme udělali EP Vinohrady a úplně bez ambic mít kapelu se to chytlo.
Všechno vznikalo dost přirozeně…
A prapůvod Mayen byl teda kde?
Lukáš: To vzniklo taky tak dost přirozeně. Byl to nejdřív můj sólový projekt. Tady s Jáchymem jsme se vlastně znali ještě z další kapely předtím.
Josef: No, já jsem přišel přes inzerát.
Lukáš: Jo, to bylo hodně vtipný. My jsme se vůbec neznali a já dal na Facebook inzerát, že hledám basáka do kapely a ozval se Josef.
Josef: Já jsem napsal: „Dobrý den, viděl jsem váš inzerát, můžu s vámi hrát, platí stále nabídka?“ (smích)
Lukáš: Nějak jsme si nakonec s Josefem padnuli do oka.
Josef: Jen bych rád řekl, že Dukla nejsme jenom my tři. Patří k nám ještě Martin Horák alias Mlíko a Vojta Bärtl.
foto: Natalie Kubenk
Lukáši, ne všichni o tobě vědí, že nejsi hudebníkem na plný úvazek. Kromě hraní s Duklou jsi také učitelem. Vnímají studenti tuto tvoji mimoškolní aktivitu?
Myslím, že jak kdo. Respektive záleží na třídě. Některé to nezajímá, jiné se zase celý rok těší na vánoční besídku s kytarou a písničkami Dukly na přání. Pět dlouhejch let pak zpívá celá třída a je to sranda. Já obecně dost zapojuju hudbu do výuky. S pár studenty jsme dokonce napsali několik písní pro děti a vymetali jsme s tím pražský mateřský školky.
Máš mezi svými studenty i nějaké fanoušky?
Dokonce bych řekl, že ty nejskalnější.
Jak se ti daří tyto dvě profese kloubit? Uvažoval jsi někdy, že bys s jednou z nich nadobro seknul?
Zatím to jde skloubit perfektně. Ale uvidíme, v čem dřív vyhořím. Nebo dřív seknu s obojím a půjdu do politiky. V takovým senátu bych se vyjímal dobře.
Která myšlenka se v tvém životě objevila nejdříve? Být učitelem nebo hudebníkem? Co tě k tomu formovalo?
Hudba určitě byla dřív. Ale je fakt, že určitý učitelský tendence jako pedantství mám v sobě asi od mala. Ale zas se díky tomu Josef naučil chodit včas na zkoušky. (smích) Jinak to formování byl dlouhej a celkem nudnej proces.
Táhlo se to přes rok…
Nedávno jste vydali album Honza. Jak dlouho jste na něm pracovali?
Josef: Asi rok.
Lukáš: Tvůrčí proces nebyl úplně intenzivní, a tak se to táhlo ten rok…
Jak byste teda popsali zvuk vašeho posledního alba?
Josef: Myslím si, že se to moc neliší od naší předešlý tvorby. Má to ale rozhodně lepší aranže a produkčně je to hodně posunutý, hlavně díky Igorovi Bruso.
Lukáš: Dalo nám to rozhodně největší práci. Hlavně jsme poprvé skládali hudbu pro celou kapelu. Předtím EP vznikaly, když jsme byly dvojice nebo trojice. Všechny písničky hrály z počítače. Teď už jsme skládali pro kapelu, aby to mělo bohatší zvuk.
Co vás osobně při tvorbě nejvíce ovlivňuje? Co je pro vás důležitý, když tvoříte hudbu?
Josef: Je to zábava dělat s někým, s kým si rozumíš. Je super prožívat s někým stejný věci a zhmotnit to v hudbě.
Jáchym: Jelikož texty většinou píšou Lukáš s Josefem, tak pro mě je nejvíc důležitý dokázat přenést zvuk z té desky pro posluchače a fanoušky. Přenést to dobře do té formy, kde nás je prostě pět. A taky, aby to v kapele fungovalo.
Ovlivňují vás i jiní umělci?
Josef: Toho je hrozně moc. Od kytarových věcí až po rap.
Lukáš: Mě ovlivňuje počasí. Podle toho, jaký je období, tak takový vznikají písničky.
Josefe, ty ses v dětství hodně nacestoval. S rodinou jste několik let žili třeba v Americe… Jak tě vyrůstání v zahraničí ovlivnilo po osobní stránce a jak formovalo i tvou hudební kariéru?
Díky dětství v Americe jsem měl a mám vlastně dva domovy a byly to vcelku dost odlišný světy. Hodně mi to rozšířilo obzory, což asi platí obecně když má člověk možnost žít nějakej čas mimo domovinu, obzvlášť v dětství. A asi se dá říct, že mě to prostředí formovalo i hudebně. Trávil jsem hodiny u kazeťáku se sbírkou cédéček a kazet mých starších sourozenců a nasával tak hudbu, ze který čerpám dodnes, ve školním buse jsme si se spolužákama zpívali nový hity od Destiny’s Child a v šesti letech jsem tam na magneťák nahrál svůj první a jedinej rapovej bar. (smích)
Kde jinde jsi ještě žil a kde ses v porovnání s Českem, kde žiješ teď, cítil nejlépe? Měl jsi, nebo míváš někdy chuť se někam na tato místa vrátit?
Ještě jsem žil nějaký čas v Izraeli a v Londýně. Ke každýmu místu mám jinej vztah. Určitě mě láká ta místa navštívit znova a poznat je třeba zas trochu jinak, ale nejvíc mě to táhne za oceán do Ameriky, ke který mám nejsilnější pouto. Pár roků zpátky jsem se tam po patnácti letech znovu vydal a byl to doják.
V současné chvíli si nezahrajete ani na festivalech, ani v klubech. Který typ koncertování vám chybí více?
Lukáš: Jednoznačně kluby, na festivalech zatím moc nehrajeme. Snad kromě Povaleče. Tam to bylo super.
Josef: Popravdě bych si teď zahrál kdekoliv, kde mohou být lidi.
A na závěr, co vás současně baví z české scény za umělce?
Lukáš: Mě asi 58G.
Josef: Asi Amálka Siba, Maryland. Je toho strašně moc vlastně.
Lukáš: Tea Sofia je super!
foto: Natalie Kubenk
