O Zitě Murové aka Zee jste už možná slyšeli. Možná jste o ní slyšeli jako o zrzce, co má dlouhý nohy, ale trochu křivý, nebo jako o tý holce, co chodí s rappery. Taky jste jí mohli vidět jak běhá po Scéně nebo vysedává v kavárnách. Hlavní důvod, proč byste o ní ale měli slyšet, je její poezie, o které mi něco málo pověděla.
Tereza: Ahoj, takže začala bych asi nějakým klišé. Jak se máš dneska?
Zee: No, nevim. Unaveně.
Tereza: Hah, jakto?
Zee: Protože se válim celý den doma, takže jsem z toho unavená.
Tereza: Docela v pohodě náplň dne, taková hodně, jak to říct, umělecká. Nicméně my jsme tady dneska kvůli tobě a kvůli poezii, hlavně kvůli tomu, že poezii píšeš. Na začátek bych se zeptala, jak se to vlastně stalo, že si začala psát.
Zee: Tak já píšu snad od doby, co umím psát. Začínala jsem nějakým povídkama a píč*vinama. Když jsem si to později zpětně četla, tak to byly fakt píč*viny. Ale drželo se mě to a potom, dejme tomu před třema rokama, jsem se začala věnovat právě poezii. Úplně si pamatuju ten prvotní moment, kdy mě kamarádka vzala na čtení a tam lidi četli ty svoje básničky, svoji tvorbu, a byla tam strašně hezká atmosféra, tak jsem si řekla, že tohle chci dělat. Byl to pro mě ten impuls k tomu, abych to začala vydávat ven. Založila jsem si blog a od té chvíle už to jelo.
Tereza: Tvoje první báseň, dokažeš si na ni vzpomenou? Alespoň na název, námět, cokoliv.
Zee: Jako jedno z prvních, co jsem psala s tím, že to měla být fakt básnička, tak si pamatuju, že byly dvě. Jedna se jmenovala snad Aktuálně. Myslím, že jsem to dokonce psala i pro někoho do školy a byly tam nějaké názory o politice a tak, ale v té době mi bylo třeba dvanáct, takže to logicky úplně nevyšlo.
Tereza: Prozraď nám prosím nějakého tvého oblíbeného autora poezie.
Zee: Upřímně? Já poezii moc nečtu. Mám ráda třeba Nezvala a mám ráda i Bukowskiho, ale u něj čtu více prózu a k jeho poezii jsem se dostala strašně málo. Trošku mě se*e, že mě s ním hodně lidí spojuje, ale byla jsem se Suprákem v knihkupectví a otevřela jsem jeho poezii a tolik mě to nebralo. Nevim, co na tom lidi spojujou. Asi chlast.
Tereza: Kde teda jinak čerpáš inspiraci, a co je tou největší?
Zee: Určitě můj život. Skoro všechny moje básně jsou o věcech, co se mi staly. Zážitky, vzpomínky.
Tereza: Ty jsi v lednu vydala svoji první knížku, nebo sbírkou to možná můžeme i nazvat, což je naprosto skvělý. Jak se ti to povedlo?
Zee: Můj táta s jeho manželkou mě hodně podporují ve psaní a řekli mi, že by mi rádi jako dárek k Vánocům vydali knížku. Na to jsem řekla samozřejmě, že jo. Dala jsem to nějak dokupy a s naším známým se to povedlo vydat. Takže tak.
Tereza: Kniha se jmenuje Mofin, je to náhoda nebo to má nějaký hlubší podtext. Proč Morfin?
Zee: Tohle vziklo hrozně vtipně. Když jsem si zakládala blog, tak se jmenoval Špatná poezie, takže prvotně jsem chtěla, aby se tak jmenovala i ta kniha, nebo něco na ten způsob, ale zase jsem chtěla, aby název byl jedno trefný slovo. Seděla jsem ve škole, dívala jsem se do databáze cizích slov a hledala jsem ty nejvyhledávanější a mezi nima byl právě i morfin. Hrozně mě to praštilo a říkala jsem si, že by to k tomu i sedlo. Takže tak.
Tereza: Odkazují k tomu i některé tvoje básně? Například Maková panenka?
Zee: Určitě.
Tereza: Kterou ze svých básní máš nejraději, nebo spíš, ke který máš největší vztah?
Zee: Mám hodně ráda báseň s názvem Loutkař. Má popisovat můj předešlý vztah, takže k ní mám takovou citovou vazbu třeba.
Tereza: Už máš za sebou i několik čtení. Vzpomínáš si na svoje první?
Zee: Jo, to bylo fakt hrozný. To bylo taky přes tátu a jeho manželku. Ona maluje a měla vernisáž obrazů v Písku a řekla mi, že bych tam mohla číst. Byla jsem z toho nervózní, ale říkám ok. Říkala mi, že to bude v galerii v Písku, bude tam jenom pár známých a bude to v pohodě, tak jsem tam šla. Bylo tam třeba 70 lidí, byl tam sbor a všechno. Takže za mnou stál ten dozpívávající sbor a já četla třeba 7 básniček, který jsem podle mě přečetla tak za 3 minuty, takovej hroznej double time to byl. A když jsem se pak dívala na video z té akce, tak pokaždý, když jsem řekla něco ostřejšího, tak ty starý ženský z toho sboru za mnou se vždycky otřásly.
Tereza: Jak si zmiňovala báseň Loutkař, která odkazuje na tvého ex, tak to není jediná báseň, která k němu odkazuje. Když třeba teď na čtení čteš právě tyhle básně, je to pro tebe jiný? Víc citlivý nebo necítíš nic?
Zee: Jestli víc citlivý, to nevim, protože když jsme se rozešli, tak jsem nikde dlouho nečetla, ale občas bylo trochu divný je číst nahlas, když jsme spolu ještě byli a on byl na mém čtení. Teď, jak už uběhla delší doba, tak to moc neřešim, ale furt je vtipný, když přijde na čtení někdo, kdo nějakým způsobem viděl do našeho vztahu.
Tereza: Tak já ti děkuji za rozhovor a piš.
