Kutná Hora se díky festivalu Creepy Teepee stala centrem české výstřednosti. Festival, který jakoby našel předobraz ve světově proslulé kutnohorské kostnici, letos oslavil svůj jedenáctý ročník.
“Krýpko”, jak všichni festival familiérně nazývají, je pro mě již tradičním letním hudební highlightem. Malý festival, který v minulosti dokázal přilákat jména jako Princess Nokia, Mykki Blanco nebo Sega Bodega, je již delší dobu považován za jeden z nejkvalitnějších festivalů na české scéně. To také potvrzují hudební servery jako Pitchfork nebo T-Mobile Eletronic Beats, které Creepy Teepee zařadily ve svých výběrech mezi vůbec to nejlepší, co během letošního léta můžete navštívit. Avšak “Krýpko” je něčím víc, než pouhým line-upem velkých jmen. Festival je komunitní oslavou diverzity, otevřenosti a především unikátní “divnosti”, kterou představuje každý z náštěvníků.
Creepy Teepee festivalem se tak trochu žije celý rok. Velká část mých kamarádů během prohrabávání sekáčů za dvacet korun čas od času zvednou nad hlavu nějaký ze šílených kousků nad hlavu a prohlásí: “Tak tohle si beru na Krýpko.” Těch pár slov, které se pro mě staly ustáleným slovním spojením definují atmosféru festivalu. Festival je bezpečným prostorem pro všechny, kteří se nebojí vyjádřit sami sebe a otevřít se, i kdyby jen na pár dní v roce, světu. Všeobecná otevřenost publika nejen vůči sama sobě, ale především vůči vystupujícím hudebníkům, jsou jednou z hlavních kvalit festivalu. Lidé na “Krýpku” jsou hladoví po nových, často méně známých interpretech, kteří jsou v programu často hned vedle jejich oblíbenců. Multižánrovost line-upu, se kterou návštěvníci přicházejí do styku, nemůže být různorodější. Hudební škála festivalu se pohybuje od Hardcoru, přes Rap a Trap až po Techno s Gabberem.
Organizátoři festivalu, z nichž asi nejznámnější představitelem je Jakub Hošek z pražské galerie A.M. 180 nepovažují označení “festival” za přesný. Jedná se spíše o “třídenní showcase nejaktuálnějších tendencí v širokém spektru současné hudby”. To ostatně potvrzují skvělé vizuály, kterými nedisponovali pouze přijíždějící interpreti, ale také letošní merch. Další důležitou složkou “Krýpka” jsou každoroční performativní umění. Letošní performance během vystoupení The Melancholy of Marissa Cooper byla doslova spalující. Sehraní účinkující předváděli neskutečné pohybové kreace, které zakončila Vogue show v ohnivého kruhu, jenž vzplál uprostřed dance flooru. Celá scéna připomínala kmenový queer zasvěcovací obřad plný nespoutané sexuální energie.
Krýpko si za dobu svojí existence vytvořilo pověst queer friendly eventu. Kde jinde by bylo možné, aby dav na hlavní stage skandoval společně s vystupujícím interpretem Angel-Ho “Stop killing transwoman.” Tento společný manifest proti násilí na trans lidech, byl bohužel tím nejlepším, co z vystoupení Angel-Ho vzešlo. Ani dobře sehraná choreografie nedokázala zakrýt příliš očividný playback.
V minulém roce se během festivalové sezony rozhořela diskuze ohledně malého zastoupení žen na festivalech typu Coachella. Na letošním Creepy Teepee tomu bylo skoro naopak. Ženy a trans ženy často předvedly to nejlepší, co bylo na festivalu k vidění. Ukrajinská rapperka Alyona Alyona rozpoutala pod hlavní scénou neskutečnou party, která se zvrhla v moshpit, díky nemuž mám doteď pořádně naražené žebro. Duo Deli Girls se svojí punkovou elektronikou skvěle vyfuckovali systém a přededly jednou z nejlepších vystoupení sobotního festivalového dne. Další z výrazných ženských postav “Krýpka” byla Caterina Barbieri, která se svojí minimalistickou elektronikou navozovala téměř extatické stavy mysli.
Dalo by se říct, že “Krýpko” má dvě tváře. Denní a noční. Během dne se můžete pohodlně vyvalit na trávě a poslouchat například Ange Halliwella, který se svojí harfou dokáž navodit takové vnitřní pocity, jež budete jen těžko definovat. Hudba vznikající pod jeho prsty se pohybuje mezi nadpozemsky klidnou atmosférou a úzkostí, která se zarývá hluboko do vaší duše. Podobně silný pocit jsem zažil s francouzským interpretem Timotheé Joly. Jeho někdy až lehce nostalgická hudba byla jedním z nejintimnějších a nejcitlivějších momentů celého festivalu, což publikum ocenilo potleskem, který Jolymu vehnal slzy do očí. Se západem slunce se festivalové publikum přesouvá do zbylých dvou klubů. Letos nastala změna oproti minulému roku, a to v podobě přesunutí stage z klubu Jáma, který byl jedním z nejkritizovanějších momentů loňského Creepy Teepee do “Sekáče”, což vytvořilo skvělý festivalový areál, který opět působil komunitním dojmem.
Večerní “Krýpko” je svět sám pro sebe. Davy lidí tísnících se na úzké ulici před kluby, které čas od času musí uhnout projíždějícímu autu, jsou téměř legendární. Stejně tak jako teplota uvnitř klubů vysoko přesahující třicet stupňů Celsia. Rychle problikávající světlo stroboskopu osvětluje drobné kapky potu stékající po zádech lidí natěsnaných v podzemním klubu Garáž. Těla se míhají v rytmu hudby a čas od času se pomyslně propojí dohromady v jeden velký pulsující celek. Všichni, co se nachází v teplem sálajícím kotli několik metrů pod zemí, jsou teď a tady a je jedno, jestli nad jejich hlavami svítá k novému dni. To by mohla potvrdit Baby Blue, která uvázla mnohým v hlavě, a to především díky svým trackům, mixující trance a 00’s songy. V klubu Garáž se také představil jeden z českých zástupců na festivalu. Bílej Kluk, o kterém jsme nedávno psali v rublice Keeping an Eye On, znova potvrdil. proč jsem ho zařadili mezi mladé a nadějné umělce. Jeho set byl neskutečně energický a bez nadsázky ho můžu prohlásit za to nejlepší z české scény, co bylo na “Krýpku” k vidění.
I přes všeobecké zlepšení oproti minulému roku by se našlo pár zaškobrtnutí. Mezi asi to neočividnější považuji zařazení dvou velkých jmen do line-upu. James Ferraro, jehož tracky posouvají ambientně-experimentální část elektronické hudby na zcela jiný level, hrál v “Sekáči” těsně po půlnoci. To by ještě nebyla taková katastrofa, avšak inerpreti, kteří vystupovali před ním (Deli Girls s Thoom) publikum naladili na spíše party notu. Proto mi přišlo, že vystoupení Jamese Ferrara zaniklo. Další, kdo utrpěl line-upovým rozřazením byla Juliana Huxtable, jež místo ve 3 začala hrát až ve 4 ráno, což se podepsala na zaplněnosti danceflooru. Nicméně i poloprázdný “Sekáč” nasákl Julianiným “sassy elektrem”, a tak byly k vidění tance s vějířem, ale i Vogue.
Při odjezdu z Creepy Teepee mi skoro vyhrkly slzy do očí. Nechtělo se mi opouštět tuhle utopickou společnost, kde se hranice “normálnosti” rozpouštějí jako kostka cukru v čaji. Festival opouštím s pocitem uspokojení a hlavně s vědomím toho, že i když se někdy zdá, že jste jediní podívíni na světě, tak ve skutečnosti je vás tolik, že dokážete převrátit jedno české maloměsto vzhůru nohama… alespoň na jeden víkend v roce.
Autorem fotografií je P0lamania_, berlínský fotograf, jenž zachycuje na svůj Polaroid atmosféru podzemních hudebních akcí.
