Unikátní prostory, probdělé noci, spousta dobrého smaženého jídla, prach všude na těle a už po prvním dnu i v těle, dlouhé fronty na TOI TOIky, každý den 16 km v nohách, super nebezpečné schody mezi stagemi (kde jsem se k velkému překvapení všech ani jednou nerozsekala) a taky divočina, protože když jsem poslední den zvracela, z křoví přede mnou vylezl ježek – tak takové jsou moje dojmy z letošních Colours. Na festivalu jsem intenzivně strávila všechny dny, a proto teď přináším své TOP 3 zážitky. Možná by se hodilo podělit se o TOP 4, abych vyzdvihla highlight z každého dne, ale nechtěli jsme příliš propagovat oblíbené číslo páru Jay Z & Beyoncé, a tak jsme skončili u staré dobré 3.
Do Ostravy jsem letos vyrazila poprvé, a dokonce dva dny před začátkem festivalu. Musím říct, že kromě děsně tvrdé kohoutkové vody, kterou tam mají (a když říkám tvrdé, tak to znamená, že když vylezete ze sprchy, pocit čistoty se prostě nedostaví), jsem byla nadšená. Ta atypická atmosféra industriálního areálu má vážně něco do sebe. A právě díky těm monumentálním prostorům si podle mě jde Colours naplno užít jak v introvertních náladách, kdy se s kocovinou zašijete na některých z přednášek Meltingpotu, nebo naopak projevíte v exhibionistických úletech při tanečních kreacích na koncertech. Neodmyslitelnou součástí Colours jsou sice neustále proudící davy, ve kterých vždycky na někoho narazíte, ale co se stane v Ostravě, zůstane v Ostravě.
Quo Vadis China?
Kam kráčí Čína už možná radši po čtvrteční přednášce nechci vědět
Většinu času v areálu jsem strávila na přednáškách Meltingpotu, a to nejen proto, že tam byl stín, svěží vzduch a mohli jste tam jíst a pít (což se pak projevilo v kalužích vína na zemi), ale protože tam byli skvělí hosté a moderátoři. Hned první přednášku, na kterou jsem šla, Quo Vadis China, moderoval redaktor CNN a bývalý zpravodaj ČT v Číně Tomáš Etzler. K diskuzi pozval čínskou novinářku Yan Mei. Ta se ale už v půlce přednášky tak naštvala, že jsem se bála, jestli nespadne ze židle. Asi po 40 minutách začala trochu řvát. Nakonec to završila rozbitím skleničky, hozením mikrofonu na stůl a odmítnutím odpovědět na některé otázky. Proč? Západ je prý moc kritický a Čína ne tak špatná. Nu což, Etzler sebral střepy a paní Mei dramaticky odešla.
Slam Poetry
Kamarádi v tramvaji
Na Slam Poetry jsem původně vůbec neměla v plánu jít. V pátek ale pršelo a battle básníků byl v krytém Gongu. Volba tedy byla jasná a jak se ukázalo, i správná. Anatola Svahilce možná znáte ze spotu Milion chvilek a letenské demonstrace. To mi, když jsem ho v Ostravě dvakrát potkala v tramvaji a jednou na jídle, nedošlo. Měla jsem pocit, že to je asi nějaký známý, kterého zrovna nedokážu zařadit. Musím říct že to, že Anatol není žádný ztracený kamarád, nebyl jediný objev večera. Milé překvapení pro mě byla vystupující Karin a její veršovaná osobní zpověď a vítěz Slam Poetry Ondra Hrabal.
TOKiMONSTA
Královna hudebního komiksu
Colours je samozřejmě především o koncertech. Musím přiznat, že mě nejvíc překvapila Zaz. Její písničky mě už sice moc nekážou oslovit, ale výkon, který v sobotu podala, pokora a zasvěcení hudbě byly obdivuhodné. Už při druhé písničce z ní začal stékat make-up a přestože po zbytek koncertu její obličej připomínal zpěváky z kapely Kiss, Zaz to bylo úplně jedno. Můj festivalový win-win (protože ta radost byla oboustranná) byla ale jednoznačně elektro-hip hop DJka TOKiMONSTA, která vám, aspoň za mě, svým jedním setem vynahradí 10 nocí na Addictu.
A teď pár slov závěrem. Za mě se 17. ročník festivalu hodně vydařil. Nesoudím jenom dle toho, že nám Jakub z festivalového stánku Prsa Koule, náš spolucestující ve vlaku do Prahy, řekl, že nevynechal posledních šest let a tenhle ročník byl prý nejlepší. Soudím podle toho, že jsem často nevěděla, na jakou přednášku nebo koncert dřív. A když si před příštím ročníkem uděláte malou rešerši a omylem se po cestě za dalším koncertem neztratíte v davu fanoušků kapely Kryštof (což je jediné místo, kde zrovna být nechcete), tak budou příští Colours bezpochyby ještě lepší. ♡
