No jo… už je tady zase se svými poznámkami ze školy, které vyštrachal při víkendové debordelizaci úložného prostoru v gauči a teď tady na nás machruje, že prý to jako ví.
Přesně toto si určitě právě teď většina z vás pro sebe říká a tak z poloviny máte pravdu. Základní myšlenku mám v hlavě, ale detaily jsem si musel osvěžit na netu, jelikož sešit z tohoto předmětu jsem “nastopro” vyhodil. Předmět Pevné látky pro biomedicínu vůbec nebyl můj oblíbený. Z počátku mi přinášel jen starosti a trápení, a tak jsem si zcela jist, že ihned po absolvování letěl sešit s poznámkami, kterých nebylo vůbec málo, do koše… nebo do sběru, abych uspokojil i ortodoxní třídiče.
Tak už ale k tématu
V tomto zajímavém předmětu se mimo jiné učilo o základních interakcích mezi látkami – silná, elektromagnetická, slabá a gravitace, které jsou seřazeny dle velikosti. Pokud má někdo z vás jo dobrou paměť, tak už poznává naše staré dobré slůvko a tudíž ví, že právě o této interakci se budeme bavit. Ty ostatní necháme prozatím ležet, jelikož je už za pět minut jedenáct hodin večer a já fakt nemám náladu na to googlit, co všechno jsou ty ostatní zač. Řeč bude tedy jen o interakci elektromagnetické.
Je to trochu smutné zjištění, ale opravdu se díky této síle nikdo nikdy ničeho na světě nedotkl, až na jednu výjimku, kterou odhalím v závěru. Ačkoliv si myslíte, že vaše ruka právě teď svírá váš smártfoun nebo že klikáte na myš, není tomu tak. Naše smyslové orgány zrak a hmat sice tvrdí opak, ale na atomové úrovni existuje mezi veškerými předměty, látkami a vším dalším, co se může ve vesmíru vyskytovat, miniaturní mezera. Jak to? Tak to! Prostě to tak je, věřte tomu, tečka, konec článku.
Just kidding…
Jak jistě všichni víte, atomy obsahují kladně nabité jádro a záporně nabitý obal. Záporně nabitý obal je právě to, co tvoří vnější vrstvu všech látek, no a jak je známo, shodně nabité částice se vzájemně odpuzují. Záporně nabité obaly se k sobě tedy mohou přiblížit, ale nikdy ne dotknout. Vždycky mezi nimi bude existovat miniaturní vrstva, která znemožní jejich spojení. Tento jev je výsledkem působením zmiňovaných elektromagnetických interakcí jednotlivých atomů.
Ok, ok, takže je tam fakt malá vrstva, kterou nemohu okem vidět, ale jak vysvětlíš, že ten mobil cítím? Cítím, že se ho dotýkám, mám ho v ruce a klidně ho teď oběma rukama rozlomím. Hm hm?
To, co naše tělo cítí, je právě působení elektromagnetické síly, které vytváří povrch předmětu. Náš další smysl – hmat, tuto sílu vyhodnocuje a našemu mozku diktuje, jaký ten předmět má tvar. Pokud tedy nůžkami rozstřihnete papír, říznete se nožem do prstu nebo kamarádovi jen tak ze srandy vrazíte vidličku do oka, nikdy se ty dva předměty reálně nedotknou. Pouze interakce působící kolem nůžek na papír jej přestřihne, pouze interakce působící kolem nože vám udělá zářez do prstu a pouze interakce působící kolem hrotů vidličky vašemu kamarádovi vypíchne oko. Elektromagnetická interakce, nikoliv předmět samotný.
Existuje tedy vůbec něco, čeho jsme se reálně dotkli? Odpověď, jak jsem již avizoval na začátku, zní ano.
Jediná věc, nebo lépe člověk, kterého jste se kdy dotkli, je vaše maminka.
Vyrůstali jste v jejím těle, vaše atomy tvořily společně molekuly, byli jste spojeni pupeční šňůrou. Dotkli jste se své mamky a nikoho jiného už nikdy ne.
Slovo do pranice
Někdo tvrdí, že jste se dotkli i svého otce, jelikož jeho spermie dala vzniku vašeho života, ale dle mého tvrzení ne, jelikož spermie vašeho otce už ve chvíli vašeho vzniku nebyla součástí vašeho otce. No a někdo zase může tvrdit, že se otec dotkl jeho, ale o pravdivosti těchto výroků, ať už rozhodne soud.
