Zpráva o smrti David Bowieho byla neočekávaná a pro mnoho hudebních fanoušků šokující. Zvlášť když ještě pár dní před tím, 8. ledna, vydal své nové album Blackstar. Triumf umírajícího muže. Album, které patří ke klenotům jeho tvorby.
O zpěvákových zdravotních problémech se vědělo už víc jak deset let. Zvlášť po koncertě v roce 2004, kde přímo na pódiu prodělal srdeční příhodu. Od té doby už nevystupoval a vydával jen kompilace svých starých hitů. Drtivá většina fanoušků po letech už i přestala doufat, že by Bowie přišel s novým studiovým materiálem. O to víc překvapivé bylo, když před necelými třemi lety vydal album The Next Day. Kritiky vřele přijatou desku však převálcovala nová a také poslední deska Blackstar.
Snad všichni hudební kritici album vynášeli do nebes. Alternativní rock spojený s jazzovými muzikanty uchvátil. Ano, je nutné přiznat, že desku si musíte poslechnout několikrát za sebou, než se vám dostane pod kůži. Začaly vznikat otázky, co David na desce pozoruje, o čem zpívá. Po minulém pondělí je ve všem jasno. David Bowie si napsal vlastní epitaf, který shrnuje věta jednoho nejmenovaného kritika: ,,Smrt Davida Bowieho patří k jeho největším uměleckým dílům.”
Desku otevírá desetiminutová titulní skladba Blackstar. Skladba, při jejímž poslechu objevujete stále něco nového. Skladba, která mění žánry jak na běžícím páse. David se při nahrávání desky spojil s nejlepšími jazzovými muzikanty současnosti. Nechal se nimi inspirovat, ale v žádném případě nelze desku označit za jazzové album.
Za nejpřístupnější skladby lze označit poslední tři položky sedmi skladbové desky. Girl Loves Me, I Can’t Give Everything Away a Dollar Days, ve které refrén tvoří převážně provolávání “Umírám…”. Nezní ale depresivně. Je to deska na které je se svojí smrtí smířený. Jako by se už těšil, až bude vysvobozený z tohoto světa. Otázku smrti na desce bere jako normální součást každodenního života. Všichni tak jako tak umřeme a David to bere jako samozřejmost. Nesnaží se dojímat, ale nabízí svoji neutichající energii.
I tak ale mrazí. Hlavně při poslechnu skladby Lazarus, ve které během pár vět shrne celý svůj život (“Žil jsem si jako král”) a zcela otevřeně zpívá o smíření se svojí smrti: ,,Víš, že budu svobodný, přesně jako ten ptáček.” K celému songu Bowie natočil i svůj poslední a pravděpodobně asi nejděsivější klip ve své kariéře, ve kterém leží na nemocničním lůžku se zavázanýma očima.
Albem Blackstar se tak loučí geniální hudebník, který svojí tvorbou, ale i přístupem ke změnám image změnil hudební svět. Od vesmírného eposu, přes Berlínskou éru tří alb, ze kterých například vzešel jeho největší hit Heroes, až po osmdesátkové disko a alternativní pokusy. Nebál se měnit hudební žánry, přicházet s extravagantními kostými a ani se přiznat ke své bisexualitě. Byl ikonou pro celý svět. Dával naději, že ať se lišíte od ostatních lidí sebevíc, pořád jste cool. David Bowie tak patří mezi legendy jako Freddie Mercury, Jim Morrison nebo Kurt Cobain, kteří se nesmazatelně zapsali do hudebních dějin.
