V neděli skončil již patnáctý ročník multižánrového hudebního festivalu Colours of Ostrava, který se konal tradičně od čtvrtka do neděle, 14. – 17. 7., v oblasti Dolních Vítkovic. Mezi headlinery letos patřili australští psychedelici Tame Impala, irští indie rockeři (?) Kodaline nebo elektro legendy Underworld.
Tradičně, jako každý jiný rok, mělo jednu z důležitých rolí extrémní počasí. Na rozdíl od let minulých si však ostravské počasí usmyslelo, že vedra už jsou passé, a tak se místo apokalyptických oblaků prachu areál topil v galonech bahna. Ani to však nezabránilo víc než čtyřiceti tisícům návštevníků si festival užít naplno, do poslední kapky v promočených botech. Nejlépe to vystihl svým pozdravem Jiří Burian z Republic of Two:
,, Ahoj Glastonbury… Děkujeme všem výrobcům pláštěnek.”
Teď už ale zpět od počasí (nejsme přece Angličané) zpět k programu. Mimo klasickou hudební, a divadelní a filmovou, náplň se letos v rámci festivalu poprvé konalo diskuzní fórum Meltingpot, které jsem bohužel neměla čas navštívit. Z doprovodných akcí jsem stihla zhlédnout pouze výtečné představení Proton!!! divadelního uskupení Vosto5, kterému mimořádně hostoval frontman kapely Midi Lidi Petr Marek. Inscenaci inspirovanou dokumentem Pátrání po Sugar Manovi Marušce Rottrové z prostoru moravských dolů budete moci navštívit již příští týden na Letní Filmové Škole v UH nebo v září na pražských Jatkách78.
Vosto5 (foto: operairprogram.cz)
To, pro co se do Ostravy jezdí nejvíce, hudba. Jaká byla? Jako vždy, každý si zde vybral. Z letošních headlinerů jsem nebyla moc nadšená, indie-folk (Of Monsters and Men) mi moc neříká, a navíc zastávám názor, že na festival se hodí pouze některé typy kapel (ne Kodaline či Passenger, nemluvě o mém postoji k hudbě lámající dívčí srdce). O to víc jsem si užila, a ocenila, loňskou novinku Electronic stage, která se díky velkému zájmu přesunula z prostoru bývalých koupelen do stanu s větší kapacitou, který při dešti ocenil nejeden návštěvník, i když lámané beaty a mixpulty nepatří mezi jeho favority.
Co jsem si tedy nejvíce užila? Šect projektů – devět producentů, dvě doprovodné kapely a jedno zaštiťující pěvecké jméno. Již první večer po neméně skvělých Tame Impala večer ukázkově uzavřel Anthony Gonzales aka M83. Se svou doprovodnou kapelou přijel představit nové album Junk, a předvedl show do nočních hodin, jak se patří.
Druhý den temnější elektronice patřila hlavní stage, kam přijela zpěvačka ANOHNI, dřívě Anthony Hegarty z Antony and the Johnsons, představit své protest album Hopelessness, se kterým jí pomáhali neméně známí producenti Hudson Mohawk a Oneohtrix Point Never. Za celou dobu neukázala svoji tvář, ale nechala svým hlasem skrz projekční plátno promlouvat utlačované ženy. Její show se bohužel kryla (nepochopím) s dalším velkým jménem současné elektroniky, islandskou ambient dvojicí Kiasmos, která vystupovala na jedné z menších podií. Agrofert stage nebyla schopna pojmout takový počet diváků, a z jejich euforického vystoupení se tak stalo místo, kde se za celý festival dalo nejméně hýbat.
Třetí propršený den rozvlnil dav tančící v hlubokých kalužích německý (jak jinak) producent Boys Noize se svým live setem. Jeden z nejoceňovanějších djs současnosti převedl našlapanou show, která nenechala nikoho chladným. Po něm převzal taneční žezlo opět Němec, Jan Blomqist, vyjímečně i s živou kapelou, z berlínského labelu Stir von Talent, pod kterým vydávají třeba i HVOB, jeden z loňských headlinerů. Pro mě osobně nejlepší koncert, a také největší letošní objev.
Poslední den zakončili celý festival téměř už staříci, spíše matadoři taneční elektroniky, britské duo Underworld. Ostravské publikum jim právem leželo u nohou, ať už hráli skladby z novinky Barbara, Barbara We Face a Shining Future či nakonec ikonickou píseň Born Slippy z kultovního Trainspottingu. Nikomu se v tu chvíli, navzdory únavě, nechtělo domů. Karl Hyde se svými tanečními kreacemi, konečně víme, odkud to Midi Lidi pochytili, přenesl na dav neskutečnou energii. Tak festival skončil, jak se správně má, v tom nejlepším.
