Zpřetrhané sociální vazby jsou jedním z nejbolestivějších aspektů karantény. Pocit bezpečí, který máme díky kontaktu s našimi blízkými, je obzvlášť důležitý v době, kdy nejistota z budoucnosti a pocit osamění zasáhl velkou část z nás. Virtual Healing je streamovací platforma pražských hudebníků, DJů a producentů využívajících online prostředí k udržení hudební scény, a to jak z pohledu umělců, tak lidí, pro které je klubové scéna neodmyslitelnou součástí jejich života. Projekt, na jehož počátku stál Oliver Torr, hudební producent a vizuální umělec, Mary (Nguyễn Mỹ Ngân), součást projektu Glory Affairs, Sanjin Nesimi, booker a dramaturg Ankali, a Jakub Pešek, programový ředitel Lunchmeat Festivalu, se během své krátké existence stal pulzující virtuální platformou, která vnáší do naší sebeizolace tolik potřebný pocit sounáležitosti.
Ondřej: Karanténa zastavila život v pražských klubech prakticky ze dne na den. Vy jste na situaci zareagovali stejně rychle, a to vytvořením projektu Virtual Healing. Kdo stál za původní myšlenkou, a jak je možný, že se vám to podařilo během tak krátký doby zorganizovat?
Sanjin: Celý to začalo vytvořením Antiviru A. To je event, který jsme vymysleli, když nám už bylo jasný, že budeme muset Ankali na nějakou dobu zavřít. Antivirus A jsme zamýšleli jako párty s neurčitým datem v budoucnu, skrze kterou nás lidi můžou podpořit a to tak, že si dopředu zakoupí lístek. Line up jsme sestavili tak, aby byl vytvořený z lidí napříč scénou, protože výpadek způsobený karanténou se netýká pouze nás. To bylo den nebo dva po vyhlášení nouzového stavu. Tím se utvořilo jádro budoucího Virtual Healing. Najednou jsme se všichni objevili v jedný konverzaci. Pak už to šlo celkem rychle.
Ondřej: Zaujalo mě, že je v projektu 40 pražských kolektivů. To je neskutečný číslo. Je běžný, že se všichni semknete a vytvoříte společný event?
Sanjin: Komunikace byla trochu náročnější, ale s tím se musí počítat. Přeci jen máme každý svůj vlastní názor. Ale když se na to podívám s odstupem času, tak to zas tak komplikovaný nebylo. Na všech byl viděl zápal pro věc a polemizovali jsme spíš o detailech.
Mary: Víc kolektivů plánovalo dělat svoje vlastní streamy, na který jsme se navzájem zvali. Olivera napadlo, proč to nedat pod “jednu střechu” a vystupovat jako celek. Poté jsme se společně domluvili na jméně a jakou formou budeme streamy dělat. Padly různý návrhy o tom, co by měl název představovat. Nakonec jsme se shodli na Virtual Healing.
Jakub: Celý projekt vznikl hodně organicky. Každý si svůj stream organizuje sám, případně si mezi sebou půjčujeme dj techniku nebo prostory. Jinak žádný pevně daný pravidla nemáme. Když se “vykopával” první stream, tak jsme začínali v o dost menším počtu. Celá akce se rozjela hlavně proto, že jsme v ní cítili velkej sociální potenciál, což bylo to nejdůležitější, o co nám šlo.
Ondřej: Často pracujete ve svých projektech (Lunchmeat, Ankali) s mnoha umělci ze zahraničí. Jak si myslíte, že dopadne uzavření hranic na hudební produkci, která je tak úzce spojena právě se svobodou cestování.
Sanjin: Dobrá otázka… Je to pro všechny novej problém, kterej má hodně rovin. Ta nejpalčivější je, že nevíme, jaký bude mít uzavření hranic konkrétní dopady a hlavně, jak dlouho to bude trvat. V Ankali jsme měli program hotový na půl roku dopředu, takže když vypukla karanténa, tak jsme akce posouvali z týdne na týden. Teď už nepočítáme s tím, že bychom otevřeli dřív než v létě. Na druhou stranu je to pro hodně zajímavej moment. Vyspěla naše scéna do té míry, aby mohla plnohodnotně existovat i bez zahraničních vlivů, umělců a návštěvníků? Já doufám, že ano. Přeju si, abychom mohli tuhle krizi s odstupem času vnímat pozitivně a brát ji jako novou příležitost. Osobně už nějakou dobu vnímám, že se z klubovýho prostředí trochu vytrácí počáteční nadšění, který bylo pár let zpátky docela silný. Mluvím hlavně o době, kdy vznikaly první pop-up akce na opuštěnejch místech, který formovaly dnešní stav scény a akcelerovaly silnej zájem o současnou elektronickou hudbu u velký skupiny mladších lidí. Celý tohle počáteční nadšení umožnilo vznik infrastruktury, kterou tu máme dneska včetně mladý generace stálejch klubů jako je Ankali, Altenburg nebo Fuchs2. My jsme osobně první dva roky budovali Ankali hlavně na zahraničních jménech, protože to pro nás byla cesta, jak klub rychle etablovat.
Čím dál tím víc mi totiž přijde, že relativně mladý a menší scény, jako je ta naše, se nechaly unýst touhou po velkejch jménech ze zahraničí a během toho zapomněly na svůj vlastní růst.
Věřim, že když kluby přistoupí k současný situaci inovativně a zaměří po krizi všechnu svoji energii na lokální umělce, na jejich růst a na to dělat věci jinak, tak celá tahle synergie může posunout věci o dost dál. Může jim vrátit bezprostřednost, která se někde cestou a časem ztratila. Najednou to přestane být o velikosti line upu nebo etablovanejch DJs ze zahraničí. Vrátíme se to k tomu, co jsme přeskočili. K vytvoření stabilní, angažovaný komunity chodící ve velkým počtu na lokální DJs do silnejch lokálních klubů. Kluby naštěstí už máme, teď zbývá vybudovat komunitu. Bude to taková léčba šokem, ale beru ji jako přirozenej proces, ke kterýmu jsme navíc v Ankali pomalu směřovali sami od sebe. Na podzim jsme například chystali měsíc, kde by nehrálo jediný zahraniční jméno. Čím dál tím víc mi totiž přijde, že relativně mladý a menší scény, jako je ta naše, se nechaly unýst touhou po velkejch jménech ze zahraničí a během toho zapomněly na svůj vlastní růst. Karanténa je svým způsobem jedinečná situace, která to může pomoct napravit.
Jakub: I když je u nás v Lunchmeat situace oproti Ankali odlišná, tak jedno máme společné. Musíme čekat. Máme pár krizových scénářů vymyšlených, ale pouze z tuzemských umělců bychom festival sestavili jen těžko. Jinak já stejně jako Sanjin vidím v téhle “pauze” příležitost. Lidé mají čas se zastavit a popřemýšlet nad tím, co dělají a proč to dělají, což může ve výsledku přinést zajímavé nápady a může nás to posunout dál.
Mary: Naprosto souhlasím a vidím velké pozitivum v tom, jak nás krize dokázala semknout, a to jak kulturní scénu, tak lidi všeobecně. Doufám, že se z krize dokážeme finančně, fyzicky, ale i mentálně zotavit a že to přinese nové alternativy, které budou prospěšné pro lokální uměleckou scénu. Lidi se často chodí dívat na akce hlavně na “headlinera” ze zahraničí a málokdy přijdou na začátek akce, kterou otevírají lokální umělci, kteří občas hrají i mnohem lépe. Doufám, že až se společně sejdeme, tak to oslavíme hudbou, tancem a budeme si vážit toho, co jsme dokázali na scéně vybudovat.
Ondřej: Neustále opakujete pojem “lokální scéna”. Jaká je ta pražská a v čem je odlišná oproti ostatním evropským hudebním scénám?
Jakub: Pokud bych měl srovnávat Prahu s většími městy na západě, kde kulturní vývoj společnosti nebyl nijak zásadně přerušen komunistickým režimem a kde se elektronická hudba společně s diváckou základnou vyvíjela na stabilnějších základech, tak velkej rozdíl vidím především v diverzifikovanosti scény. Pražská hudební scéna je malá, ačkoli jednotná. Teprve v posledních letech se začala víc dělit na subžánry, který někteří diváci začali záměrně vyhledávat. Málo rozvinutý publikum se odráží ve všeobecný neznalosti v zahraničí poměrně etablovaných jmen. To se nám postupně daří měnit díky tomu, jak společně s dalšími kolektivy doplňujeme mozaiku v rámci zahraničního bookingu, a zároveň se lidi začínaj víc zajímat o zahraniční hudební online žurnály nabitý aktuálníma informacema. Bohužel je celá Praha stále pohlcena 4/4 beatem. Současnější experimentálnější polohy klubový muziky, motající se někde kolem základu v dekonstrukci, má minimální počet diváků. To je ohromná škoda a je našim úkolem tuhle variabilitu na scéně podporovat a budovat. Pozitivní je, že se poslední roky do Prahy dostávají jména, o kterých bychom si ještě před pár lety mohli jen nechat zdát. Ale jak říkám. Jsme pořád malincí, nezkušení a celý je to teprve v začátcích.
Sanjin: Souhlasim s Kubou. Já vidím výhodu naší scény v tom, že dává prostor téměř komukoliv. Konkurence v Amsterdamu, Londýně nebo Berlíně je natolik obrovská, že je pro začínající hudebníky o dost složitější se k něčemu dostat. U nás je prostředí mnohem víc otevřenější. V Ankali se snažíme dávat prostor komukoliv, kdo má talent a zájem. To se ve městech s dlouholetou historií na poli současný hudby moc neděje a myslím, že to může být na škodu.
Ondřej: Jedním z takových nových a zajímavých projektů je Glory Affairs, jehož jedna ze zakladatelek jsi ty, Mary. Čím se projekt odlišuje od ostatních nově vzniklých kolektivů?
Mary: Glory Affairs jsme vytvořili ještě během studia na gymnáziu jako facebookovou stránku s bráchou Linhem. Skrze ni jsme chtěli podpořit méně známý producenty, a to sdílením jejich hudby. Občas jsme k hudbě přidali fotografie, koláže a podobně. Nikdy jsme stránku pořádně nepromovali, byla to spíš taková okrajová, nepravidelná činnost. Čas od času nám někdo poslal do zpráv svou hudbu a pokud se nám líbila, tak jsme ji jednoduše nasdíleli, ale to bylo tak všechno. O pár let později jsme s Linhem začali pořádat domácí akce, kde jsme pořádali filmové večery/večeře a hráli hudbu. Nejdřív jen pro partu kamarádů a později to přerostlo v něco většího. Pro nás je pospolitost a komunitní sounáležitost součástí naší kultury. Mnoho Vietnamců si přeje, aby se jejich hosti bavili minimálně stejně dobře jako oni, aby byli všichni stejně plně najezení a stejně opití. Rádi společně vaříme a s příchozími sdílíme veškeré jídlo a pití. Tahle domácí atmosféra se přirozeně vtiskla i do našich akcí.
Ondřej: Glory Affairs je projekt, který je mi osobně hodně blízkej a přijde mi, že se od ostatních projektů liší. Z vašich akcí vyzařuje otevřenost a pokud bych v Praze označil něco za “safe space”, tak by to byl právě váš event.
Mary: Hlavní je pro nás komunita. Proto se nechceme soustředit pouze na to, jak naše akce znějí nebo vypadají. Jde nám hlavně o to, co si lidi od nás odnesou. S jakými pocity se druhý den lidi probudí. Rádi bychom vytvořili společný prostor, ze kterýho budou odcházet lidi o něco propojenější, šťastnější a sebevědomější. I proto jsme v roce 2018 založili akci s názvem Spirit, která propojuje prvky fyzickýho divadla a hudební performance. V rámci Spiritu vedeme workshopy “mysli a těla”, na kterých účastníky provázíme různýma asociačníma hrama a pohybovýma cvičeníma, který vedou k probuzení empatie vůči kolektivu. Workshopy byly vedený na různých místech, občas s doprovodem ambientní hudby, občas v tichu na bytě nebo kolem ohniště v lese. Doposud byly všechny workshopy improvizovaný. Snažíme se společně hledat skupinový rytmus a nabourat strach ze zranitelnosti skrze pohyb. Na workshopu se často sejdou lidi, kteří se třeba neznají, jsou jinýho věku nebo původu. Nemusíte mít zkušenosti s fyzickým divadlem, abyste mohli přijít. Někteří naši účastníci nikdy nebyli v klubovém prostředí nebo se nepohybují na umělecký scéně. Důležité je propojení. Jeho nalezení může někdy trvat delší dobu, ale když se podaří, je často natolik silný, že odpadne počáteční stydlivost a lidi spolu začnou interagovat pohodlně, jako by se už znali. Často k tomu nepotřebujeme ani slova. Workshopy jsou soukromá událost, na které zveme tolerantní a hodný lidi. Někteří z nich začali samovolně přicházet s různými dekoracemi, jídlem nebo novými nápady, čímž nám vrací zpět veškerou energii, kterou vkládáme do našich akcí. Proto považujeme mnohé z nich za součást Glory Affairs kolektivu. Po skončení workshopu následuje hudební program, kterej je pokaždý sestavenej především z lokálních umělců, kteří nám sednou jak hudebně, tak lidsky. Odmítáme jakoukoliv hudební hierarchii. Všichni jsou na plakátech vždy psaní stejně velkým písmem a čas vystupování je sestavenej na základě preferencí všech. Nikoho žánrově neomezujeme, jen každému připomínáme účel akcí, kterým je propojovat lidi.
Ondřej: Projekt Virtual Healing zapadá do celosvětovýho trendu propojování fyzický a virtuální reality. Hranice těchto dvou realit se dlouhodobě stává hůře rozpoznatelnou. Je čím dál tím víc fluidnější. Je pro vás tohle cesta, jak do budoucna rozvíjet pražskou scénu? A co bude s projektem po konci pandemie?
Jakub: Já doufám, že ne. (smích) Mým přáním je, abychom se po skončení karantény všichni vrátili do “normální” fyzický reality. Přece bych jen tuhle “budoucnost” ještě trošku odsunul. Všechny kolektivy, které jsou součástí projektu, reagují na nutnej domácí režim celkem přirozeně. V tom je síla Virtual Healing. Já sám se nestačím divit, kam se Virtual Healing za tak krátkou dobu dostal. Už se nemůžu dočkat, až se věci vrátí k normálu a my se budeme moc poohlédnout za tím, co jsme vytvořili. Lunchmeat se vždycky snažil vyvolávat diskuzi na poli elektronický hudby. To se nám doteď dařilo v dílčích projektech, ale nikdy neexistoval event, kterej by takhle organicky dokázal všechny lidi spojit dohromady. Minulej rok, když bylo Neone na střeše Křižíkových pavilonů, jsme uspořádali Label Fair s cca 12 kolektivama. Takže je na co navazovat. Já jsem vděčnej Virtual Healing, protože skrze všechny aktivity, který mám se málokdy dostanu do klubu, a právě projekt, jako je Virtual Healing, nám otevírá oči a přináší arzenál, se kterým můžeme dál pracovat. Na to se neskutečně těšim. Co se týče virtuální reality, tak to se váže k tomu, co jsem říkal na začátku. Pro nás je primární zacílení na fyzickou realitu. Online média a virtuální realita se nějakým způsobem stanou součástí festivalu, ale budou sloužit až jako druhotný kanál prezentace hudebníkú a vizuálních umělců letošního Lunchmeat festivalu.
Bylo by skvělý, kdybychom dokázali tuhle synergii přetavit do uskupení podobné Berlin Clubcommission, kde by se sešli malý i velcí promotéři, kluby a festivaly.
Sanjin: Mám to podobně jako Kuba. Pro mě je určitě silnější realita. Existujou projekty, jako je Radio Laude nebo Punctum, který dokážou dobře využívat prostředí internetu, ale já osobně se chci i nadále soustředit spíš na fyzickou realitu. To, co bychom si měli vzít z Virtual Healingu, není rozšiřování scény směrem do virtuální reality, ale spíš vidina možný spolupráce napříč celou scénou, která se tady jednoznačně povedla. Virtual Healing nám ukázal, že se dokážeme během krátký doby spojit a vymyslet společně fajn věc. Bylo by třeba skvělý, kdybychom dokázali tuhle synergii přetavit do uskupení podobné Berlin Clubcommission, kde by se sešli malý i velcí promotéři, kluby a festivaly. Zde bychom mohli i nadále úzce spolupracovat, vytvořit stanovy, formulovat problémy, který by se následně mohly prezentovat i na politické úrovni, a to jak na regionální úrovni, tak i na celostátní.
Jakub: Já si dokonce myslím, že je to potřeba. My jsme tohle téma společně s klukama z Ankali už jednou vytáhli na stůl, ale do teď jsme byli všichni neustále zaneprázdněný. Třeba nás k tomu aktuální stav dokope.
*Poznámka Olivera Torra: Souhlasím, že budoucnost scény je v propojení. Nejsem si sice jistej, jestli konkrétně v tomhle projektu, ale určitě si myslím že nějakej druh koalice je to, co dokáže hnát věci dopředu. Možná i do “světa”. Jinak z iniciativy Matěje Moravce (Nathan Solo), teď dáváme dohromady A/V kompilaci umělců, kteří jsou napojení na Virtual Healing. Uvidíme, co z toho bude. Třeba by to mohlo nějak fungovat i do budoucna, jako nějaká společná vydavatelská platforma. Teď máme možnost si vyzkoušet, jestli to je vůbec reálné.
Ondřej: Téměř všichni jsme zavření doma a jak se říká, Sharing is Caring. Objevili jste v karanténě hudební projekt, který za to stojí sledovat?
Mary: Několikadenní Musa Ullakola 4 Online Festival odehrávající se ve virtuálním pixelovém světě Habbo Hotelu, ve kterém vystupovali například Bear Bones, Lay Low, Accou, Kuupuu a další. Účastníci měli možnost si upravit vzhled své postavy a interagovat s ostatními na virtuálních parketech – kupovat si drinky, tancovat, povídat si na gauči vedle virtuálního kocoura, projet na loďce v tropickém pokoji, nebo si i vytvořit své after-party pixelové pokoje. Další nový projekt je taneční queer klub z Montrealu – CLUB Q, který je otevřený každý den na Zoomu. Vznikl nejprve jako vtip několika blízkých, ale postupně se rozrostl. Do klubu se může dostat jednoduše kdokoliv i bez účtu, jediným pravidlem je zákaz nenávistných projevů. Mají i virtuálního “bouncera”, který může “odkliknout” z klubu ty, co to pravidlo porušují. Každý večer se tam dějou DJ sety nebo performance přímo z pokoje vystupujících a ostatní sledující u toho třeba večeří, píšou si v hromadné konverzaci, tancují, nebo to sledují z postele. Každý si taky může upravit virtuální pozadí. Kurátor klubu občas přepíná mezi pokoji zúčastněných a dává je do popředí a předává různým lidem slovo tím, že ostatní “ztlumí”. Doporučuju mix od Phuong-Dana “Moods For Lockdown Romance” pro Radio Coméme, jedinečný selektor i jako člověk.
Jakub: Já jsem zatím většinu času karantény trávil na chalupě, kde nám nejčistší rádiový signál přináší rozhlasové stanice hrající vážnou hudbu. Což se šelestem přírody do mýho posluchačskýho repertoáru přinásí poměrně svězí vítr. K tomu si samozřejmě s dalšíma lidma s Lunchmeatu vyměňujeme tipy na aktuální desky a zajímavý jména, ale zatim neprozradím, poněvadž se samozřejmě snažíme některé vybrané přivézt na podzim do Prahy. Takže moje čerstvé tipy se dozvíte zanedlouho skrze naše kanály. 🙂
autorka grafiky: Nguyễn Mỹ Ngân
