Rozhovor: Mít kapelu je styl života, říká Jan Unger a Jan Fišer ze Zrní

Alternativní kapelu Zrní tvoří čtyři Honzové a jeden Ondřej. Kladenská kapela, která spolu hraje od roku 2001 nedávno vydala své šesté album. Frontman Jan Unger se na desce snažil zachytit sociální problémy společnosti, například generační střet. Koncerty byli nuceni kvůli pandemii koronaviru zrušit, ale na MALL.TV najdete záznam jejich koncertu v rámci projektu #kulturažije.

Aktuální situace se teď momentálně točí jen kolem koronavirového šílenství. Se zpěvákem Honzou Ungerem a houslistou Honzou Fišerem jsme se sešli ještě před jeho začátkem, proto je rozhovor od tématu pandemie oproštěn. Díky tomu můžete na chvíli zapomenout na aktuální dění a vyslechnout si zpovědi kluků z kapely s náladou ještě nepostihnutou současnými problémy.

Na začátku března vám vyšla nová deska, těšili jste se na ni nějak jinak než na ty předchozí, bylo to pro vás něčím nový?

Honza Unger: Určitě to pro nás bylo nový, protože jsme předcházející desku vydávali před třemi lety a za tu dobu jsme urazili nějakej kus cesty, jak lidský nebo muzikantský. Já osobně na ní navíc cítím, že jsme dozráli a jsme dospělejší. 

Honza Fišer: Já se na ni těšil nejvíc ze všech desek, co jsem se kdy těšil. 

U: Jako že ses těšil na to vydání?

F: Na to, až to lidi uslyší. 

Název vaší nové desky je Nebeský klid, přitom mi přijde, že klidu v ní moc není, proč ten výběr? 

F: Ten název je taková hříčka, právě proto, že tam toho klidu moc není. Slova Nebeský klid se objevují v jednom textu písničky z desky a mají symbolizovat ironii dnešní doby, kdy se neklidný věci schovávají za něco, co je v pořádku.

U: Název vychází z masakru v Číně, které se stalo na náměstí Nebeského klidu. 

Povedla se nám nejaktuálnější deska.

Kdybyste si měli napsat vlastní recenzi na toto album, jak by zněla? 

U: Teďka myslíš k marketingovým účelům, jo? (smích) 

Pokud možno upřímnou…

U: Vyloženě upřímnou recenzi? Já myslím, že jsme se zatím dostali nejdál, co jsme se za historii Zrní dostali, co se týče instrumentální a skladatelský zručnosti. Zatím se nám nejlépe podařilo vybrousit ideální tvar, o který se snažíme. Víme, že to není dokonalý, k tomu asi budeme směřovat donekonečna, ale povedla se nám nejaktuálnější deska. Ale to jsem řekl samý pozitiva. 

F: Tak já zkusím najít nějaký negativa… Ne, ty tam nejsou. 

Jak dlouho jste na ní dělali? 

F: Dělali jsme na ní víc než rok. V roce 2018 jsme měli dvě soustředění, protože desku vždycky vymýšlíme tak, že zorganizujeme soustředění. Minulý léto jsme na desce začali pracovat, dávat jí tvar a v září jsme nahrávali. Takže víc než rok. 

Jaká písnička je pro vás nejdůležitější a proč?

F: Deska funguje jako celek, takže to takhle nejde říct. 

U: A to je taky důvod, proč děláme desky, i přesto, že by v dnešní době bylo ekonomicky třeba výhodnější vydávat singly. Ty mají rychlejší odezvu, rychleji můžeš reagovat a navazovat kontakt s publikem. Nás ale baví formát desky, a to právě proto, že skládáš nějakou skládanku věcí a každá věc má svou důležitost v rámci celku. Proto Honza říká, že neexistuje možnost něco vyzdvihnout.

F: Ale jasně, že máme svý oblíbence. Já mám rád třeba písničku Trest nebo Štír a motýl. Ale každá je v té mozaice jinak důležitá.

Kde všude jste brali inspiraci? 

U: Já toužím s lidma sdílet svůj pocit z existování a ze života, to je moje inspirace. Neumím říct konkrétní detail, ale v téhle desce jsem se chtěl zaměřit hlavně na sociální situaci společnosti.

Jaká je pro vás nejdůležitější vzpomínka spojená s kapelou? 

U: Vybavuju si, jak jdeme s klukama po Kladně ve dvě ráno, Jukla má kytaru, je asi rok 2001, sotva jsme založili kapelu, a já si uvědomuju, že tohle je to, co chci dělat. Být naprosto svobodnej, jen hrát hudbu, chodit takhle ulicema a být mimo ten (v té době a z mého pohledu) úplně zasranej systém. Budu svobodnej. To je moje vzpomínka. 

F: Nejde říct jen jeden okamžik. To, co děláme, nám přináší velkou míru svobody. Mít kapelu je styl života.

Vycházíte spolu s klukama dobře i po tolika letech? 

F: Vycházíme spolu dobře, ale je to totální partnerskej vztah, kde není furt jenom jasná obloha…

U: Já věděl, že to řekneš. (smích)

F: Fakt je to normální vztah. Občas se pošleme do prdele, občas se máme fakt rádi.

U: Já myslím, že jsme spolu i kvůli tomu, že si uvědomujeme, že lidskej život je určitá práce sám na sobě. Chceš se dostat dál a dál v tom být svobodnější. To ale znamená, že musíš překonávat problémy. My všichni jsme dost otevření problémy překonávat. Když cítíme, že se chceme zabít, tak nad sebou zároveň máme něco, co nám říká, že je to výzva k tomu problém vyřešit a dostat se dál.

F: Fakt jsme jedna parta a zároveň manželství pěti lidí, kteří pořád, alespoň zatím, mají to tmelidlo vyřešit takové problémy.

Kde se vám nejlépe hraje? 

F: Ty jo, to záleží… Nejdůležitější je vytvořit mezi námi, jako kapelou, a publikem energii. Hrozně často mi přijde, i když je to klišé, že se zastaví čas a člověk je najednou pouze v přítomném okamžiku. Často se to děje, i když jen zkoušíme, nebo pak na koncertu. Může to nastat kdykoliv.

U: Nebo na místech, který tě inspirují k tomu hudbu prožít trochu jinak. Ale asi fakt nejdůležitější je vytvořit spojení mezi kapelou a publikem. 

Doufám, že jsme pořád hipsterský.

Jednu dobu jste byli považovaní jako dost hipsterská kapela…

U: Hipsterská? Ne, to začínáme být až teďka. (smích)

F: Já to asi nikdy nevnímal, že jsme někdy byli hipsterská kapela. 

U: My jsme byli vždycky hnědí. (smích) Jsme prostě hippiesácká kapela. Ne, vážně, já si myslím, že jedna z úloh umělce je vystihnout aktuální atmosféru, to my se snažíme, takže doufám, že jsme pořád hipsterský.

Jaký je kontext písně Poletíme spolu na bílém koni? 

U: Tu píseň jsem chtěl věnovat jedné zoufalé paní za pípou, která se hroutila a myslela, že už to nezvládne. A já si ve chvíli, když jsem ji viděl, pomyslel, že bych ji chtěl být takovým tím vysněným princem na bílém koni, který ji vezme a poletí s ní do duhy a všude pokvetou voňavý tulipány. Ne, vážně, chtěl jsem bez alternativních kliček věnovat jedné zoufalé paní něco vyloženě hezkého. Proto je ten text tak přeslazený. I když ta paní asi neposlouchá kapelu Zrní, spíš Karla Gotta. 

Muziku kolem sebe musíš brát jako paletu barev nebo směsici chutí a vzít si z toho jen to, na co máš chuť. 

Máte nějaký hudební vzor? 

U: Máme hodně vzorů. Jsme otevření tomu poslouchat hudbu v jakémkoliv žánru, ale v těch pěti lidech se nedá najít jedna konkrétní kapela, která by byla to, kam Zrní míří.

F: Já si třeba beru z kapel esence. Líbí se mi například Arctic Monkeys tím, jak jsou brutálně frackovitý, nebo Radiohead tím, jak jsou alternativní. Mám hrozně rád jazz proto, jak je to řemeslně zahraný. Poslechnu si i klasiku, protože mě to dostane úplně někam jinam.. Je toho fakt hodně. Občas to tu trochu zavání tím, že určitou kapelu vyloženě adoruješ a že ji chceš napodobovat, což si myslím, že je problém hodně českých kapel – pak znějí právě jako kapela, kterou milují. Muziku kolem sebe musíš brát jako paletu barev nebo směsici chutí a vzít si z toho jen to, na co máš chuť. 

Jak jste si užili natáčení klipu k písni Neposlušnost? 

F: To jsme si moc neužili. 

U: (smích) Ale užili, jenom to bylo bolavý. Asi jako si užiješ mučení ve španělský botě… Vlastně vůbec nevím, co to je…

F: Byla hrozná zima a my jsme museli běhat na písničku, která vůbec nemá běžecký tempo. Běhali jsme jako roboti v totální zimě a větru.

U: Celej den, od soumraku do úsvitu, ještě ke všemu na raketový základně, trochu depka. Ale věděli jsme, že se to ubírá dobrým směrem a ten klip se nám hrozně líbí.

U: Ale bylo to fakt náročný. Den předtím jsem spal u naší režisérky Johany Ožvold, která mi říkala: “Hele ale bude to fakt těžký, připrav se na to,” a já si říkal no jó, prosím tě, jsi z města, my z vesnice jsme trochu jiní kořeni, ale pak to fakt bylo hrozně hnusný. 

Koho napadlo přizvat sbor? 

U: Asi mě. Pak to odsouhlasil i náš producent Jonatán Pastirčák. Bylo to hlavně kvůli tomu, aby nositelem textu “My, který jsme na něj ještě moc mladý” jsme nebyli my, ale někdo ještě mladší než my, aby to sdělení nevycházelo z našich úst, ale z úst někoho mladšího a tím to tak trochu ze sebe sejmuli. Abychom my byli spíš pozorovatelé děje a generačního střetu. Přeci jen je nám už 36.

Co plánujete do budoucna? 

U: Máme nahraný nějaký věci, který se nevešly na desku, a teď přemýšlíme, co s nimi, protože jsou skvělý. Dokonce bylo dost možný, že na desce budou, jen noční hlasování rozhodlo v jejich neúspěch. Ale zároveň to vnímám tak, že i ty věci, co se na desku nevešly, tak jsou její součástí, protože pro nás dotvářejí její svět. To se ale lidi zvenku nikdy nedozví.

F: A teď hlavně bude jedna z dalších zábavných částí, a to naučit se hrát desku naživo a pak ji hrát lidem. 

Už vám někdo nabídl, ať složíte hudbu k filmu? 

U: Dneska vlastně! Mezi rozhovory jsme byli na kafi…

F: … na pivu.

(smích obou)

Obsluha: Dáte si něco?

Oba: Pivo, prosím.

F: No a tam jsme potkali režiséra našeho prvního klipu, Jabloně. Dali jsme se do řeči a ptal se nás přesně na to, jestli by nás bavilo dělat muziku k filmu, protože teď produkuje filmy. Ale jen jsme se o tom tak bavili, uvidíme, jak to dopadne.  

U: Pro mě je to jeden ze snů, složit filmovou hudbu. Myslím, že by nám to šlo a že jsme kapela k tomu určená.

Člověk musí věřit tomu, co dělá, a stát si za tím.

Co byste poradili začínajícím umělcům? 

F: My jsme jednou dostali takovou radu – vydržet. Člověk musí věřit tomu, co dělá, a stát si za tím.

U: Vypsaná fixa nám to poradila. Vlastně to ani není rada, spíš konstatování, protože ten, kdo má co říct, tak to udělá a vydrží. 

U: Deska je konzerva, která konzervuje to, co se zrovna v kapele děje. V nás jakožto lidech, v nás jakožto houbách absorbujících stav společnosti. Všechny ty věci jsou v téhle konzervě něčím důležitý. (smích obou) Chtěl jsem se dostat k tomu, že je tam všechno stejně důležitý. Vzal jsem to dost zeširoka přes ty houby…  Dneska jsem hrozně přes houby.

F: Hele to je jako když jdeš do Lidlu a tam si koupíš takový ty houbičky…

U: Velký žampiony! 

F: Naložený v octě.

U: Ne! Žampiony si kup! 

F: Prostě takový ty kyselý houbičky…

U: Kyselý ne, ty nejsou dobrý. 

F: Jak je tam napsaný Made in China.

U: Ne, ty to nejsou, jsou to žampiony, ty hnědý. (smích obou)

Máte nějaký vzkaz na konec? 

U: Jezte houby. Houby, ač se často říká, že jsou nezdravý, tak obsahujou spoustu minerálních látek a je to dost zajímavá potravina. 

F: Ne, vole, radši ať si lidi kupujou ty správný roušky a ne ty špatný. 

U: Oni jsou jako nějaký špatný roušky, jo? Ne, já bych rád řekl, ať se lidi nebojí fialových hub, protože v český přírodě se vyskytují pouze tři fialový houby a z toho dvě jsou normálně jedlý. Je to lakovka ametystová, která je taková malá výrazně fialová houba, ale používá se jako koření a je fakt výborná. A teď mi vypadlo to druhý jméno…

F: To bude někdo číst a otráví se houbama a budeš za to moct ty hele. No ne, nějaký poselství…

U: Ať jsou odvážní a nebojí se fialových hub. 

F: Ale ať je nejedí.