ForgetMeNot, vlastním jménem Michaela Fenklová, je mladá umělkyně, členka uskupení YouAllDroveMeCrazy a zejména spisovatelka, která pochází z Karlových Varů, ale už nějaký ten čas žije v Londýně. Ta nyní přichází s již druhou sbírkou poezie, tentokrát nesoucí název Everything Happens To Me, která je plná melancholických básní o životě a pocitech mladého člověka. Opravdu se všechno děje pouze Michaele, jak název díla napovídá?
Nejdříve přijde standardní otázka, proč jsi začala se psaním?
Asi už od malička jsem byla nějakým způsobem kreativní, co se týče slov. Ráda jsem si s nima hrála. Psala jsem si různý písničky a básničky. Největší inspirací pro mě byla ale babička, která zemřela, když mi bylo dvanáct. Nedokázala jsem se s tím nikdy vyrovnat a u nás doma se o pocitech a emocích nikdy moc nemluvilo, takže jediným mým způsobem, jak ten smutek ventilovat, bylo psaní. Tak jsem babičce začala psát dopisy, a nakonec to dospělo až k tomu, že jsem začala psát básně. Například moje básnička “Tramvaje” z mojí první sbírky, ta je celá o ní.
A už v té době sis řekla, že bys mohla psát veřejně?
Ne. Já jsem hrála od šesti let profesionálně basket, takže jsem k tomu nikdy neměla moc prostředky ani platformu, abych se kreativně rozvíjela. Až když jsem se přidala k YouAllDroveMeCrazy, tak mě moji kolegové namotivovali, ať s tím jdu ven. No, a tak jsem loni vydala svojí první knížku, se kterou mi můj kolektiv moc pomohl.
Takže tím hnacím motorem byli přátelé kolem tebe nebo odezva od lidí mimo?
Byla to i odezva od lidí mimo určitě. Já jsem ty básně nikdy nikam nedávala, takže jsem moc nevěděla, co na to lidi řeknou. Až pak, když jsem to začala sdílet s veřejností… a ta odezva byla dobrá. Tak jsem si řekla, že proč ne, tak vydám knížku. Psaní je pro mě hlavně takovou formou terapie.
Co myslíš tím, že je to forma terapie?
No, já jsem člověk, co moc nedává najevo vnitřní pocity, emoce a hlavně o nich s nikým nemluví. Takže to nějakým způsobem ventiluju skrz psaní.
Když se budeme bavit přímo o tom psaní, tak tvoje texty jsou hodně melancholické, o životě, o emocích, jsou nějací autoři, kteří tě v tomhle ovlivnili?
Určitě Václav Hrabě, celá beat generation vlastně. To úplně miluju. Rozhodně bych ale řekla, že nejvíc mě opravdu ovlivnil Hrabě, zejména jeho básně. Hodně mě taky imponuje třeba Kerouac svojí volnou prózou. Hlavně kvůli tomu, že když něco cítím, tak to napíšu a už se k tomu znovu nevracím. Jde to ze mě ven. Surovost. Stejný udělal Kerouac třeba, když psal Na cestě, že jo.
Často se stává, že lidi čtou jen vybrané autory, vybrané žánry…
Já jsem literatuře úplně propadla a vždycky jsem chtěla mít hroznej přehled. Takže se snažím neomezovat pouze na vybrané autory. Pamatuju si, že když jsme dostali seznam k maturitě, tak já už skoro všechny knížky měla dávno přečtený. (smích) Teď si třeba hodně jedu Bukowskiho. Jo a samozřejmě Kundera, miluju tu dvojúroveň postmodernismu.
Když si teď zmínila toho Kunderu, umíš oddělit autora jako člověka od jeho díla?
Co se týče Kundery, nenechávám se tím moc ovlivňovat. Jasně, kdyby to byl prokazatelně zlej člověk, tak mě to asi štve. Každopádně tyhle narážky na jeho osobu a zášť, to jde mimo mě. Hlavně nikdo z nás do toho prostě nevidí, jaká byla doba, v jakým tlaku on byl. Všechno je třeba brát s rezervou a rozhodně to žádným způsobem neovlivňuje geniálnost jeho díla.
Všichni si myslíme, že naše tvorba stojí za hovno.
Co nějaká odezva, jak to máš s přijímáním kritiky?
Tak samozřejmě nějaká pozitivní odezva mi přidává sebevědomí, já jsem totiž nikdy moc, co se týče mé tvorby, sebevědomá nebyla. V tomhle mi hodně přidali moji přátelé. Jinak jsem jako každý jiný umělec že jo. Každej si myslíme, že naše tvorba a dílo stojí za hovno, to tak prostě je. (smích) Největším mým kritikem jsem já sama. Důležitý ale je se nezastavit na tý sebedestrukci a sebekritice, prostě se na to vykašlat a zkusit to. Co se stane…
Tohle je už tvoje druhá sbírka, je mezi nimi nějakej rozdíl?
Určitě, tahle je mnohem větší, je tam více anglických básní, vlastně většina. I ten jazyk, kterým je to psaný, je myslím víc různorodej. Já když píšu v češtině, tak píšu úplně jiným duchem, než když píšu v angličtině. V češtině píšu hodně emočně, jemně a naopak v tý angličtině je to víc surový a melancholický. To bych řekla, že je ten hlavní rozdíl, tahle nová je víc anglická a surová.
A proč teda Everything Happens To Me?
No.. Tenhle název mi poradil člověk, kterým je inspirovaná celá ta kniha. Měli jsme společnou oblíbenou písničku od Cheta Bakera – Everything Happens To Me. Sbírka má čtyři kapitoly. Každá ta kapitola vypráví o nějaký části období, kterým jsem si procházela. Víceméně všechny ty kapitoly rozvíjí něco jiného, jako pocity zrady a bolest, deprese, otupělost a nebo třeba i rozkvět.
Takže jde o nějakou čistou reflexi?
Myslím si, že každý si těmi pocity někdy prošel, možná prochází… Není to jenom o mně. Je to vlastně možná o každým z nás.
ForgetMeNot můžeš slyšet 13.8. číst jeji tvorbu na akci od uskupení YouAllDroveMeCrazy.
