Rozhovor: Hudba je moje malý soukromý duševní cvičení, říká pražský umělec Island Mint

Americká střední škola, nekonečný letní den, pomezí dětství a dospělosti. To je Island Mint, nový projekt frontmana kapely Humdrum Lighthouse, Matyáše Adámka. Debutové EP Hazy Days láká na propojení vintage s modernou a na psychedelickou atmosféru.

Na EP Adámek spolupracoval s Mikulášem Roubíčkem, který se zasloužil o zvuk desky. Nástrojové obsazení při nahrávání si pak rozdělili zhruba rovnoměrně. Oba milují zvuk šedesátek a sedmdesátek, což se snažili předat i do nahrávky. Vzniklo tak EP, které zní jako hudba z konce amerických filmů o dospívání, ale zároveň je dokonale fresh. 

Dělá se ti hudba teď líp, než když jsi začínal s kapelou? 

Je to úplně něco jinýho. Když jsme začínali s kapelou, učili jsme se všechno úplně od začátku. Byl to spíš takovej hodně sebevědomej náctiletej projekt. Až časem jsme zjistili, kolik úsilí a času je potřeba do toho dát, aby vznikalo něco smysluplnýho. Na albu o sedmi písničkách jsme dělali přes dva roky. Tím jsme se hodně posunuli a spoustu věcí naučili. Když jsem začal vymýšlet věci sám, částečně jsem už chápal, jak fungujou jednotlivý disciplíny v hudbě. Jak se skládá písnička, aby fungovala. Jak se aranžuje. Jakej zvuk použít, abych dosáhl konkrétního vibu. Takže zatímco s kapelou to byl dost proces hledání se, do svýho EP jsem šel s konkrétní vizí, kterou jsem se snažil naplnit. Dělá se mi to samozřejmě líp, protože už toho víc umím. Někdy si na druhou stranu připadám, že jsem na to sám a nemám kapacitu dát tolik péče do každý jednotlivý disciplíny.

Přitom by člověk řekl, že skládání s přáteli je tak strašně těžký, že si tu práci o samotě člověk užívá…

To je samozřejmě částečně pravda. Některý rozhodnutí jsou prostě mnohem snazší. Ale mám pocit, že dobrý věci často vznikaj právě tím, že se na nich podílí víc lidí. Když do toho každej dá to nejlepší ze sebe a dobře se to sejde, může skupina lidí vytvořit něco, co přesahuje rámec jejich jednotlivých osobností a má to obrovskou přidanou hodnotu. 

Po čase jsem ale došel k závěru, že bych do toho chtěl zahrnout víc lidí, třeba jen do části toho tvůrčího procesu.

Takže je možnost, že se z původně sólového projektu stane třeba kapela?

Minimálně na živý hraní určitě. Co se týče tvorby, cítím, že bych ocenil nějakej tvůrčí input od správných lidí. Skladbu a texty bych si ale celkem rád nechal pro sebe a snažil se v tom zdokonalovat.

A to s tím sólovým projektem je trochu zavádějící, velkej podíl na tom má producent Mikuláš Roubíček, kterej nahrál třeba basu do všech písniček. Takže to zase není tak úplně indie DIY garage projekt.

Když jsem si EP poprvé poslechla, připomnělo mi to filmy žánru coming-of-age, už ti to někdo řekl?

Neřekl, ale moc mě to těší! Byl to tak trochu záměr, i když si myslím, že málokým pochopenej. Přemýšlel jsem nad americkejma high school filmama, když jsem to dělal. Většina z nich je strašná, ale těch pár dobrejch pro mě má tak specificky nostalgickou estetiku, že je fakt miluju. Třeba The Perks of Being a Wallflower nebo Donnie Darko. 

Taková lehká pohoda kombinovaná s depkou z dospívání…

Tohle bych si měl dát do bia.

Opravdu jsem z toho měla takovej pocit.

Přiznávám se tím k silnýmu eskapismu, kterej si občas vyčítám, ale to pro mě prostě hudba je. Chtěl bych vlastně říct, že mě otravuje, jak maj na český scéně všichni depresi. Někdo by měl dělat veselý songy.

Takže nejsi fanoušek Lil Peepa a jeho následovníků.

Nejsem, ale smutný songy mi taky nevadí. Spíš se cejtím zahlcenej depresivní, přehnaně komplexní a náročnou hudbou.

A v rapu jsem upřímně trochu ztracenej, bohužel.

MOJE HUDBA BY BYLA COOL TAK PŘED OSMI LETY.

Když mi bylo 16, naprosto všichni hltali nový album AM od Arctic Monkeys a indie rock byl na vrcholu mainstreamu. Teď je mainstream jednoznačně rap. Zasekl ses teda u indie, když říkáš, že jsi v rapu ztracenej?

Částečně asi jo. Poslední dobou jsem přemýšlel nad tím, že vlastně dělám hudbu, která by byla cool tak před osmi lety. A možná jsem se v těch šestnácti zasekl celkově. Ale hlavně jsem se teda zasekl u starý hudby, šedesátek a sedmdesátek a zejména Beatles. Snažím se samozřejmě sledovat, co je teď cool a mám o tom celkem ponětí. Pár věcí cením, ale ten mainstream už mě moc neoslovuje. Co naplat.

Koho ceníš z českého prostředí?

Katarzia, Bert & Friends, Branko’s Bridge, Ghost of You, Zrní, Manon Meurt. Celkem i 7krát3. Cením Toxxxe, Jamese Colea. A spoustu elektroniky, třeba Bratry, Dné, Olivera Torra a Davida Herziga, HRTL.

Přijde ti ta tvorba kvalitní?

Je tady pár skvělejch věcí, což je podle mě supr. Celkově je česká hudba trochu zacyklená. Minulej rok na Povaleči jsem měl celou dobu intenzivní pocit, že se všichni snaží skládat do sebe naprosto nekompatibilní prvky, žánry, přístupy, jenom aby byli za každou cenu originální. Chybí tady smysl pro žánr a pro specifickou estetiku. Hodně český hudby je pořád založený na trapných klišé, prvoplánový zábavě a efektivnosti. Chybí sebevědomý, autentický osobnosti, který doopravdy mají co sdělit a dokážou to udělat zajímavým způsobem. Na druhou stranu je to asi čím dál tím lepší, z čehož mám radost. Vznikaj tady zajímavý věci. Na to, že jsme od revoluce museli budovat scénu v podstatě z ničeho, na tom asi nejsme zas tak špatně.

MÁ TO VŽDYCKY NAKONEC TAKOVEJ HOŘKOSLADKEJ FEEL.

Když se vrátím k EP a coming-of-age tematice, já to mám tak, že čím jsem starší, tím víc mě naplňují nostalgické pocity z teen období a děsí mě další stárnutí. Bojíš se stárnutí v hudbě? Nebo to bereš jako vývoj?

Těžko říct. Vlastně si myslím, že od začátku hledám pořád jednu věc. Vždycky to má nakonec takovej hořkosladkej feel, kterej mě prostě baví. To se asi nezmění, pokud mě to neomrzí a nezměním se já jako člověk. Hudebně bych ale chtěl, aby se moje hudba vyvíjela. Vidim to tak, že jsem úplně na začátku a musím se naučit spoustu věcí, který mi muzikálně dají nový možnosti. Zvláštní je, že většina novějších věcí, na kterých teď pracuju, je hodně pomalých a houpavých, skoro písničkářských. Takže třeba v tomhle směru už se to asi vyvíjí někam dál. 

Skládáš písničky denně?

Neskládám. Mám spíš kreativní vlny, kdy mě třeba napadaj nějaký motivy, ty si zaznamenám a potom je třeba pár měsíců rozpracovávám.

Jak často se stává, že něco načneš a už se k tomu nikdy nevrátíš?

Občas se to stává, ale mám pocit že většinou už poznám v počáteční fázi, jestli to míří nějakým rozumným směrem. Na druhou stranu jsem zrovna dodělal song, kterej už jsem začal dělat před víc než rokem a vracel se k němu mockrát a až teď z toho něco vzniklo. Obecně ale nejsem ten typ člověka, kterej napíše třicet songů a na album vybere deset. Když už někdy něco rozdělám, tak to pak většinou dodělám se vším všudy.

Skládáš podle toho, co se děje v tvém osobním životě?

Jinak to ani neumím. Moje tvorba vždycky bude souviset s tím, co zrovna cejtím. Ale postupem času se učím songwriting jako řemeslo a to mi dává svobodu trochu oddělit sebe od třeba nějaký persony v tý písničce. Takže si pak můžu víc vymýšlet, a to mě baví, protože můj život sám o sobě zas tak zajímavej není. 

Poslední song, kterej jsem udělal, je o člověku, kterej miluje moře a chce v něm žít, a tak skočí do moře, felí s rybama a je spokojenej. A pak ho najdou další den utopenýho na pláži. To se mi doufám nikdy nestane.

V několika rozhovorech, ať už s českými nebo zahraničními umělci, padlo, že mnohdy přijde  první nápad na klip a potom teprve vznikne hudba s textem. Funguješ tak taky?

To celkem feeluju. Měl jsem to podobně s písničkou Suburbs. Věděl jsem, o čem chci napsat song a první, co jsem si představil, byl pomalu se oddalující záběr na širokou ulici a ubíhající baráky po stranách. Vidím songy hodně vizuálně a skoro ke všem mám nějakej nápad na klip. Samozřejmě ne u všech dává smysl ho natočit. Ale do budoucna bych chtěl dělat víc klipů, abych trochu odhaloval, co si za tou hudbou představuju.

Hudba se s vizualitou spojuje celkově čím dál víc, málokdo kašle na image. Jaká je ta tvoje?

Těžko říct, žádnou jsem si jasně nestanovil. Snažím se být v hudbě upřímnej a na nic si nehrát. Mám rád psychedeliku, všechno old school, DIY a Lo-fi estetiku, analogovej processing zvuku i obrazu. Na tom je to založený a nechci tomu dávat nějakou výraznější image. Nechci, aby image mojí osoby zastiňovala obsah, který tvořím.

Teď jsi ale v podstatě shrnul slovo hipster.

Call it what you want.

Proč zpíváš zrovna v angličtině?

Dělám to tak od začátku. Snažil jsem se vymyslet něco, co bude znít jako hudba, kterou rád poslouchám. A ta byla v angličtině. Takže je to logický vzhledem k tomu k čemu v hudbě odkazuju. Chodil jsem navíc na anglickej gympl, takže to mně i klukům z kapely přišlo celkem přirozený. Je možný, že někdy začnu tvořit v češtině, ale v blízký budoucnosti to nevidím.

Po gymplu jsi pokračoval na žurnalistiku. Chceš se tomu vlastně věnovat?

Zatím nevím, ještě se uvidí. Žurnalistika je fajn tvořivej obor a média v širším slova smyslu mě strašně zajímají. Na druhou stranu novinařinu vidim spíš prostě jako práci, než jako nějaký poslání nebo bůh ví co. Možná se tím v budoucnu budu zabývat, ale nikdy nebudu schopnej tomu dát tolik jako svobodný tvorbě.

NIKDY MĚ NEBAVILO TO, CO POSLOUCHALI VŠICHNI.

Svobodná tvorba. Jak bys to definoval ve vztahu ke svojí vlastní muzice?

Můžu si dělat, co chci. Psát songy o čem chci a jak chci. Není nade mnou nikdo, kdo by mi říkal, jak to mám dělat. Nemusím se snažit naplnit představy lidí o tom, co je zrovna in nebo trendy. Z velký části je to takový soukromý duševní cvičení, do kterýho mi bez dovolení nikdo nemůže zasahovat.

Odprostit se od nutnosti být cool či trendy je vlastně umění…

Nechci, aby to znělo sebestředně, ale já to tak asi měl vždycky. Nikdy mě nebavilo to, co poslouchali všichni. Nevím, jestli to souvisí s mojí povahou, nebo mám prostě jinej vkus. Až v posledních letech si nacházím třeba cestu ke klasickýmu popu. To už je ale pop ve světě zase někde úplně jinde. Takže to vypadá, že moje psychedelický šedesátkový pojetí popu bude pro dnešní děti zase šílená alternativa. Asi to prostě jinak neumím.

Letošek je rokem prakticky bez koncertů a festivalů. EP jsi vydal taky v průběhu koronakrize. Naštvalo tě, že to tak vyšlo?

Vlastně ani ne. Myslím, že lidi aspoň měli čas tomu věnovat trochu pozornosti. Osobně jsem byl vděčnej, že mám aspoň víc času na finišování. Udělal jsem soukromý release pro kamarády, to bylo strašně fajn. A to že nejsou fesťáky je na jednu stranu strašná škoda, na druhou stranu ještě nemám připravenou live show, chybí mi bubeník a basák, tak aspoň vím, že letos nic nepropásnu a v příští fesťákový sezóně se do toho snad vrhneme naplno.