Čistá exploatace či věrná historická freska? Již první novinářské projekce očekávaného snímku Nabarvené ptáče vzbudily bouřlivé ohlasy, jak v pozitivním, tak v negativním smyslu, avšak mnoho z nich pouze extrahuje vybrané násilné scény a nesoustředí se na těžiště snímku, které leží úplně jinde.

Nový snímek režiséra Václava Marhoula podle stejnojmenné knihy Jerzyho Kosinského, na němž pracoval přes deset let a stal se jedním z nejdražších českých snímků vůbec, si odbyl premiéru v první polovině týdne v hlavní soutěžní sekci Benátského festivalu. Úspěch, jaký se nepodařil českému filmu již více než deset let. Hned první projekce však doprovázela od začátku kontroverze, již od zveřejnění traileru se mluvilo o jednom z nejhůře koukatelných snímků poslední doby a legendě napomohlo též množství novinářů, kteří opouštěli sál během projekce. Otázkou však je, z jakého důvodu jej přesně opouštěli.

Snímek totiž zobrazuje nespočet násilných a krutých scén jako např. penetrace skleněnými střepy či vydloubávání očí holýma rukama, o kterých se v médiích hovoří především, které se však téměř všechny odehrají během první hodiny snímku. Přesto však lidé odcházeli vcelku průběžně, někteří již po dvaceti minutách, jiní po hodině a půl, kdy se již na plátně nic zas tak hrozného nedělo, což poukazuje na primární problém snímku, jímž rozhodně není přílišná krutost.

Marhoulův vysněný projekt dojíždí především na absenci silnějšího dějového oblouku a ucelenější dějové linky. Snímek nabízí pouze pár kapitol (nejvíc šokujících kapitol) z knižní předlohy, a vytváří tak spíše mozaikovitý obraz lidské krutosti bez nějaké větší vnitřní provázanosti, kterou v románu vytváří putování mezi jednotlivými vesnicemi, a především pak vyprávění očima hlavního představitele. Herecký debutant Petr Kolár se naopak ve snímku stává pouze tichým svědkem zobrazovaných válečných hrůz, bez jeho komentáře snímek zásadně ztrácí svou poetiku a výpovědní sílu a stává se pouze chladnou fragmentární exploatací násilí s místy až exhibicionistickou kamerou odkazující se na velikány jako Béla Tarr či Andrej Tarkovskij, trvající až příliš dlouho, po dobu bolestivých tří hodin. Především pak závěrečná scéna postrádá dojem emocionálního vyvrcholení a působí pouze jako dovětek značící konec války.

Po 169 minutách strávených v kině tak v divákovi nezůstávají zdrcující emoce, pouze dojem z už dříve viděného. Ano, válka je krutá a nutí lidi dělat zlé věci a ukazuje jejich animální stránku, což není pro velký válečný opus avizující to hned ve svém sloganu zrovna objevné sdělení.

Podpořte nás!

CZECHMAG funguje již od roku 2014 jako nezávislý a neziskový projekt několika tvůrců, kteří produkcí vlastního obsahu informují o zajímavých jménech, projektech, akcích a veškerém dění (nejen) na české undergroundové a alternativní kulturní scéně. Přispěním i nepatrné částky nám vyjádříte podporu, která nás motivuje do další tvorby. Každé takové podpory si nesmírně vážíme a předem z celého srdce děkujeme!

Nejčerstvější novinky do e-mailu?

CZECHMAG STORE