Minulý týden skončil již padesátý druhý filmový festival v Karlových Varech a my se v redakci dali konečně alespoň trochu do kupy a vyhrabali se z pofestivalové kocoviny. Jaký byl pro nás KVIFF 2017, jaké byly jeho plusy a mínusy?
První a největší šok se dostavil ihned po příjezdu, ještě dříve, než jsme se stihli akreditovat. Zmizela ona tak oblíbená a potřebná bageterie, mekka všech baťůžkářů, svatostánek všech, kteří potřebují rychle něco k jídlu, ale nemají na něj čas. To, co jsme oplakali pro naši oblíbenou dopovací stanici, nám plně vynahradila nová pop-up kavárna mama coffee a klasicky výtečně zásobený Aeroport.
Dost už ale gastro-alko storek, do Varů se přece (nebo v to stále aspoň doufám) jezdí kvůli filmům.
Body Varu/ů
Z obrovského množství (170!) filmů nebylo rozhodně lehké si vybrat. Neprohloupil však nikdo, kdo se vydal na ty filmy, jež přijely na KVIFF představit největší hvězdy. Ať už to byl klasik britského sociálního filmu Ken Loach, který navíc přivezl staré, osvědčené snímky nebo právě filmy s Casseym Affleckem a Jeremy Rennerem.
Přízrak (nebo výstižnější A Ghost Story) přijel představit celý produkční tým v čele s režisérem Davidem Lowerym a spekulovatelnou hlavní hvězdou. Meditativní romance o osamělosti, geniu loci a plynutí času mohla nejednoho nepřipraveného diváka uspat. Pomalé a dlouhé záběry, jeden za všechny snad již kultovní jedení koláče, se zprvu mohou zdát zbytečné a unavující, avšak s postupujícím časem rozvláčná forma začíná obhajovat sebe sama právě skrze vyvstávající motivy času. Přízrak je takový typ snímku, na který se musíte naladit a být ochotni přijmout jeho zpočátku lehce manýristický, avšak velmi uchvacující vizuál.
Naopak velmi přísným sítem pozdějších dní festivalu, kdy je důležitým kritériem, jak dobrý byl film, čas, který jste u něj prospali, prošel bez výjimky snímek Wind River. Temná politická krimi ze zasneženého Wyomingu, kterou přijela představit jednočlenná, avšak velmi vtipná až žoviální delegace v podání Jeremyho Rennera, přinesla do Velkého sálu Thermalu ještě větší zimu, než způsobovala místní velmi agresivní klimatizace. Snímek je režijní prvotinou scénaristy Taylora Sheridana a jeho původní profese je na něm docela znát. Sheridan se snaží kopírovat režijní styl svého “mentora” Denise Villeneuva, kamera se pokouší o záběry jako od Rogera Deakinse a hudba by chtěla znít, jak kdyby ji složil Jóhann Jóhannson. Exceluje však ve vyobrazení prostředí s vlastními pravidly a scénář je to, co táhne celý film kupředu.
“You die or you evolve,” zazní několikrát ve filmu a všichni bychom Sheridanovi přáli to druhé, je na co se těšit dál.
Doufala jsem, že nezklame, a také nezklamal, debut Francise Leeho God’s own country, který na festivalu běžel pod názvem Na konci země. Drsná a velmi živočišná romance z Yorkshiru, tematizující mimo jiné i problematiku imigrace a coming outu, se nakonec pro mě ukázala jako nejlepší film festivalu. Na konci světa by se na rozdíl od předešlých dvou snímků mohlo podívat i do českých kin díky projektu LFŠ uvádí, stačí, abyste pro něj hlasovali.
Dále mě zaujala příjemná britská feministická pohádka Jejich nejlepší hodina a půl, nepříjemný retro thriller Hounds of love nebo beatnicko-nihilistická výpověď o drsném dospívání Axolotl overkill.
Někdo to rád bizár
Letos speciálně jsem nabyla dojmu, že minimálně polovina z karlovarského programu obsahuje snímky vysoce bizarní, a to i od autorů, u nichž bychom to nečekali.
Heslo čím bizarnější, tím lepší, rozhodně naplnil holandský povídkový snímek Quality time. Pět příběhů o více či méně tápajících a ztracených mužích (takhle to zní i docela normálně) nebylo uváděno v sekci Jiný pohled nadarmo. Hned první povídka se totiž sestává pouze z mluvících koleček básnících o šunce a mléku, dál se pak film zvrhává ještě víc a víc.
Doporučuje deset z deseti odstavených kyblíků moči unesených mimozemšťany.
Estonský snímek Listopad uchvátil svou vizuální stránkou již na festivalu Tribeca. Potkává se v něm Vláčilova estetika s Andrejem Rublevem, Erbenovou Kyticí, pohanskými báchorkami a loňským hororem Čarodějnice. Výsledkem je vskutku bizarní, ale zajímavá směsice přízemního humoru s epickou bájí a artovým historickým filmem.
Překvapivě bizarní a černohumorný snímek Oklamaný natočila i Sofia Coppola, komedie Jak balit holky na mejdanech také nebyla zrovna podle šablony a mexické drama Abriliiny dcery překvapovalo každou další scénou. Milovníci podivností se mohli celých deset dní tetelit blahem.
Body mrazu
Co by to bylo za festival, kdyby vám alespoň jeden film pořádně nezvedl mandle?
Dobrý časy jsem rozhodně nestrávila s touto sociální gangsterkou s Robertem Pattinsonem v hlavní roli. Extrémně přepálená audiovizuální složka filmu podkopává už tak velmi chatrný scénář a v momentě, kdy duní industriální hudba od Oneohtrix Point Never k tomu, jak si hlavní hrdina barví vlasy, nezbývá než se smát. Takhle nestřídmou podívanou už jste dlouho neviděli.
Poprvé v životě jsem také odešla z kina, a to u japonského půlnočního splatteru Masomlejnek Kodoku. Film pyšnící se faktem, že při jeho natáčení vytekly 4 tuny umělé krve, rozhodně není nic pro slabé žaludky. Bohužel u něj ale i naprosto absentuje děj, a tak se krvavá vyvražďovačka stává ještě nesnesitelnější a neustálý křik brání poslednímu možnému vysvobození – spánku.
Celkové skóre
0 kviffies
27 filmů
38 hodin spánku
nekonečno kafí
A co vy a KVIFF 2017?
foto:
Tomáš Fiala (www.facebook.com/tomasfialaphoto)
