Písničkářka Johanna Vrabcová, vystupující pod jménem Johni, se při své tvorbě inspiruje především dynamikou vlastního života a všedními situacemi a pocity. Nedávno vydala nové album s názvem The Bloom, které je jakási oslava mládí a rozkvětu, jak sama Johni popisuje.
Tvé nové album The Bloom má jako hlavní téma rozkvět. Jak tě celá myšlenka tohoto alba napadla, a jak se to nakonec celé zrealizovalo?
Nevzniklo to tak, že bych si řekla, že napíšu album s tímhle názvem a pak teprve začala psát písničky, ale napsala jsem asi šest písniček, a v momentě, kdy mi došlo, že by to mohlo vyjít jako jeden celek, tak jsem hledala nějakej společnej prvek, kterej by ty písničky měly. Když jsem se na ně pak koukala pohromadě, došlo mi, že taková hlavní linka je prostě mládí a vlastně takovej životní rozkvět. Zároveň ale taky, že pociťuju dost generačního tlaku ohledně všeho, co naši generaci ještě čeká. A vlastně se někdy sama za to mládí schovávám a chovám se nerozvážně a vím o tom. Takže celý album je primárně o radostech a strastech mládí – a mého mládí – a zároveň to trochu koresponduje s mým rozkvětem v hudební kariéře.
Taky mi přijde vlastně hrozně hezký, že v poslední koronavirové době si hodně uvědomuju konečnost toho mládí a že přijdou další časy, což mě to trochu znervózňuje. Že ten “bloom” je v určitým smyslu dost konečnej.
Máš nějaký hudební vzor nebo něco, co tě nejvíc inspiruje ve vlastní tvorbě?
V zásadě mě vždycky k hudební tvorbě inspiruje můj život, to, co zažívám. Nejčastěji píšu o nějakých intenzivních pocitech. Z hudební stránky a konkrétně v případě tohohle alba mě dost inspirujou umělci, který poslouchám, například Alice Phoebe Lou a vždycky mě hodně inspirovala umělkyně Katarzia. I přesto, že píše v jiným jazyce než já, slovensky, vždycky dokáže hrozně trefně a s důvtipem popsat zásadní věci v životě. Když nad tím teď tak přemýšlím, tak mě vlastně vždy inspirují ženské interpretky. Tenhle důraz na ženství například i zmiňuju v písni Bodies, která je o našich ženských tělech.
Kdo s tebou na tvorbě alba spolupracoval? Kdo to zrealizoval?
Seznámila jsem se přes Katarzii se slovenským producentem Tomem Lobbem, teda vlastně já se s ní osobně neznám, ale vím, že jí nějaký písničky produkoval, tak jsem se s ním spojila. Poslala jsem mu nástřely písniček a očividně se mu to líbilo, jelikož na tom se mnou začal spolupracovat. Takže to tedy zprodukoval a ještě společně s ním se k tomu přidali dva kluci z jeho kapely Luvver, Michal Eichler a Martin Zaujec, a nahráli k tomu albu basovou linku, kytaru a bicí. Společně jsme tedy týden nahrávali ve studiu na Slovensku v Nitře a Tom celý to album ještě pak zeditoval. Martin mi dokonce pomohl s editací textů v angličtině, aby byly úplně gramaticky a foneticky správně, takže to mi taky hodně pomohlo.
Pocházíš z hudební rodiny. Bylo vždy tvým cílem tvořit vlastní hudbu a zviditelnit se, nebo to přišlo neočekávaně?
No určitě můžu říct, že to nikdy mým cílem nebylo, dělat hudbu profesionálně, ale přijde mi, že se to celý spíš tak sehrálo a že to tak prostě mělo být. Myslím si, že se věci dějou, protože se dít maj. Vlastně si vůbec nepamatuju, jak to začalo, když jsem napsala první písničku, kterou jsem pak publikovala. Čím víc nad tím přemýšlím, tak si říkám, že od dětství bylo mým snem jakkoliv performovat. Vždycky jsem si na to jako malá hrála, že jsem někde na pódiu a mám nějakou šílenou show. (smích) Ale to, že jsem z hudební rodiny, tomu asi taky dost pomohlo, jelikož jsem byla hudbě vystavená odjakživa. Vždycky jsme si doma hráli a zpívali, teď si toho opravdu vážím.
Je pro tebe tedy hudba stále jen hobby, anebo se tím i živíš? Pokud ne, vidíš ji jako tvoji budoucí kariéru, nebo to necháš jen pro své volné chvíle a potěšení?
Já bych úplně neřekla, že je to hobby, ale čas od času, když pominu tenhle covidovej rok, což bylo absolutní hudební nic, mi to i něco vydělá. Když jsou normálně koncerty, nebo když jsem měla možnost být v televizi nebo na festivalu Majáles, tak mi to něco vynáší, ale rozhodně mi to zatím nestačí jako jediná obživa. A do budoucna by bylo krásný, kdybych se tím mohla živit a mohla dělat každej den to, co dělám ze všeho nejradši. Přijde mi fakt krásný, když se člověk může živit tím, co nejvíc miluje. Ale určitě ta finanční stránka není moje hlavní motivace, spíš příjemnej bonus.
Všechny písničky píšeš v angličtině, plánuješ v budoucnu psát i třeba v češtině, nebo se chceš specificky vyhranit jako anglicky zpívající hudebnice?
Píšu veškerou svoji tvorbu v angličtině, ale mám opravdu hodně ráda češtinu a hodně obdivuju lidi, který umí krásně psát v českým jazyce. Možná tím, jak moc se mi ten jazyk líbí a jak moc ráda čtu třeba český básně a prostě český umělce, tak na to mám hrozně vysoký nároky. Pokaždý když něco napíšu česky, tak se mi to třeba chvíli líbí, ale pak mi přijde, že je ten text dost prázdnej a není dostatečně poetickej. Určitě když budu psát víc v češtině, tak se to bude zlepšovat, ale zatím jsem nenapsala nic, na co bych byla fakt hrdá a chtěla to veřejně ventilovat. Taky mi přijde, že psát texty v češtině, je pro mě celkem dost intimní a až moc odhalený. Chci ale jednou určitě napsat českou písničku, kterou půjde zveřejnit. Je škoda nepsat v tak krásným jazyce, jako je čeština.
foto: Michal Hančovský