Do druhého vydání Keepin an Eye On jsme s Ondřejem Rifflerem vybrali Jiřího Procházku. Jak jde dohromady pomerančový džus, green screen a nejnovější trashy video rappera Huga Toxxxe? Jiří, student pražské FAMU, se nám tohle neobvyklé spojení pokusil osvětlit nad pivem v jednom z vršovických barů. Náš rozhovor o kyberprostoru, fotografii a contemporary rapu se mísil s hlasitou kýčovitou hudbou MGMT z repráku nad námi.

Začal bych tvým studiem fotky na FAMU. Jak ses k fotografii dostal?

Studoval jsem fotku už na střední škole, a to především proto, že tam nebyla matematika. Tu vážně nedávám. Celkově mě fotografie celou střední nebavila. Byla hodně produktově zaměřená. To se změnilo až ve čtvrťáku, kde jsem reálně začal dělat svoje věci, ale ty jsem později roztrhal. Teď bych je ani nechtěl vidět, ale ve výsledku mě právě tohle dost posunulo. Po střední jsem byl rok na Hellichovce a následně mě přijali na FAMU do Ateliéru post konceptuální tvorby.

Existuje někdo na dnešní fotografické scéně, koho bys označil za svoji inspiraci?

Určitě existuje. Pro mě je to Jiří Thýn. Studoval jsem u něj v ateliér, ale ten bohužel skončil. On byl v podstatě tím důvodem, proč jsem chtěl na FAMU. Pracuje s tématy, který jsou mi blízký a jeho estetický hodnoty jsou neskutečně vysoko. Baví mě na něm jeho malířský přístup k fotografii, a to i přesto, že je fotka hodně technický médium.

Byl jsem na několika tvých výstavách a místo očekávaných fotek jsem tam narazil spíš na objekty. Považuješ se tedy za fotografa, nebo multimediálního umělce?

Když se řekne “fotograf”, tak si většina lidí představí někoho, kdo fotí existující věci. Tedy realitu. Ale když už bych se musel někam zaškatulkovat, tak bych asi řekl, že pracuju s fotografií jako médiem. To ve výsledku znamená, že i když mám na výstavě spíše objekty, tak jejich idea je neustále navázána na téma fotky jako média.

Takže si myslíš, že se v dnešní době hranice mezi jednotlivými médii rozplývají?

V instalaci určitě. Je to daný současným trendem, který má jednotnej vizuál.

Co je teda ten dnešní trend?

Nevím, jestli ho dokážu definovat. Jsou to určitě jednotný vizuální principy a způsob práce s prostorem, kterej je organizovaně “trashy”.

“PŘÍBĚH JE O VZTAHU MEZI POMERANČOVÝM DŽUSEM A MODROU OBLOHOU, COŽ JSOU PERSONIFIKOVANÝ SYMBOLY ULTIMÁTNÍHO ŠTĚSTÍ A ZDRAVÍ.”

Když už se bavíme o estetice, tak zrovna ta tvoje je delší dobu ustálená. Často pracuješ s kombinací tří barev: zelená, modrá a oranžová.

Celou dobu jsem se snažil dojít k momentu, kdy budu moc pracovat s uceleným vizuálním jazykem, kterej bude odkazovat k určitým momentům v mé tvorbě. Zelená je spjatá s technikou green screenu, ale i fotkou, která by díky vadě foťáku zezelenala. Právě tahle specifická zelená je pro mě defacto neutrální barvou. Odkazuje na moment, kdy se automaticky počítá s tím, že se zelená barva z obrazovky vytratí a ty se ocitneš ve vykonstruovaný realitě.

A ostatní dvě barvy?

Ty navazují na narativ příběhu, kterej vytvářím. Příběh je o vztahu mezi pomerančovým džusem a modrou oblohou, což jsou personifikovaný symboly ultimátního štěstí a zdraví.

Kombinace green screenu, pomerančového džusu a modrého nebe mi připomínají klasické 2000’s reklamy na perfektní lifestyle.

Přesně jsi to vystihl! Pomerančovej džus je v reklamách vidět vždycky ve vztahu s modrým nebem. Mohlo by být zataženo nebo pršet, ale není to tak. Proto mě zaujal tenhle vztah a šel jsem hlouběji a hlouběji až do momentu americkejch filmů z osmdesátých/devadesátých let. Příkladem za všechny může být Pretty Woman, kde Richard Gere, úspěšnej podnikatel, snídá pomerančovej džus a venku za oknem je nádhernej den.

Kyberprostor je aktuálně žhavým tématem pro uměleckou scénu. Přináší nové možnosti sebeprezentace, ale zároveň je sám o sobě nástrojem pro tvorbu. Jak ho využíváš?

V kyberprostoru působím především na Instagramu, pro kterej jsem účelově vytvořil pár věcí. Měl jsme už tři solo výstavy, takže tak zhruba vím, kolik lidí se na mé výstavy dostaví. Proto mě baví porovnávat počet lidí, který přijdou fyzicky na výstavu s těma, kdo ji uvidí online. Online zhlédnutí samozřejmě několikanásobně převyšuje fyzický návštěvníky. Zážitek z výstavy mají obě strany jiný a je složitý ho porovnávat. Jinak si myslím, že je Instagram zajímavou platformou pro vizuální umělce, protože jim umožňuje lepší prezentaci svých děl.

Takže si myslíš, že se aktuální vlna “neo-futurismu” v umění odvíjí od demokratizace prostředků, jež umožňují lehčí a levnější přístup pro větší skupinu lidí?

Určitě je to možný. Hodně lidí vnímá Instagram jako prostor, kde všichni začínají ze stejnýho bodu. Od nuly. Pak už je to jen na vás, jestli se v daném prostřední dokážete chytře pohybovat. Například já dělám solitérní práce, který nejsou všechny vystavený. To by ani nešlo. Proto mám Instagram, kde můžu prezentovat svoje díla, aniž bych si musel pronajímat prostor, nebo řešit s galerií výstavu. V dnešní době dokonce existují výstavy, který jsou primárně dělaný pro sociální média. Stačí ji vyfotit a šířit po Internetu.

“V DNEŠNÍ DOBĚ JSOU LIDI PŘESYCENÝ DOKONALÝMA ZÁBĚRAMA A OBRAZEM. CHTĚJÍ NĚCO SKUTEČNÝHO, CO NEBUDE TAK VYŽEHLENÝ A DOKONALE BAREVNĚ SJEDNOCENÝ.”

A co fenomén AR filtrů na Instagramu? Zahrnuješ je do své tvorby?

Do své tvorby určitě ne, ale rád je používám jako uživatel. Baví mě, že se staly nástrojem pro mnoho skvělých grafických designérů, který tak dostali novej prostor pro tvorbu. Už nejsou odkázáni jen na formát plakátu, ke kterýmu maximálně jednou za rok přidali třeba šálu. Grafičtí designéři teď mohou vytvářet filtry, který si můžeš aplikovat přímo na svůj obličej a tím se v podstatě stanou tvojí součástí. Zároveň se AR filtry netýkají pouze obličejů, ale už i oblečení, jak je to třeba v případě Johanny Jaskowske.

Širší veřejnost tě může znát jako kameramana/videomakera Toxxxova klipu FDK. Jak ses k tomu dostal?

My jsme se v Hugem poznali právě přes Instagram, kde jsme si začali psát. Po delší době jsme se setkali a domluvili se na kolaboraci. Já mám Toxxxovi věci rád a jemu se evidentně líbí moje vizuály, takže jsme si plácli. Měli jsme skicu, jak by měl klip vypadat, ale dlouho jsme se nemohli dohodnout na tracku. Pak poslal FDK a bylo jasný, že to uděláme právě na něj. Zároveň to byl můj vůbec první videoklip, co jsem udělal a nehodlám dělat videa někomu jinýmu. Naše spolupráce s Hugem pokračuje i nadále, tak se třeba ještě něco urodí.

Byly pro tebe některý klipy a umělci inspirací, nebo si měl koncept FDK v hlavě?  

Tak jasně, že mě ovlivnily některý věci. Hodně se mi líbilo, když Bones natáčel videa na starou kameru, který díky tomu nestály čtvrt milionu jako standardní videoklipy. Byl si schopnej natočit svoje videa sám a dokonce je i sestříhat. On byl pro mě v rapovým kontextu tím, kdo přišel s trashy estetikou a s točením z ruky. V dnešní době jsou lidi přesycený dokonalejma záběrama a obrazem. Chtějí něco skutečnějšího, co nebude tak vyžehlený a dokonale barevně sjednocený. Už jsme si zvykli na určitej rastr, podle kterýho většina videoklipů vzniká. Dokážeme předvídat záběry, a to je prostě nuda.

Kromě videa jsi s Toxxxem pracoval na jeho merchi, jehož release byl předminulý týden.

Přesně tak. Release jsme uspořádali v City Surfer Office na Žižkově. Samotnej merch vznikl násobením FDK loga do obou směrů a tím vznikla finální struktura, kterou jsem přenesl na bílá trička. Zvolili jsme bílý tričko, protože bílá je nejzákladnější, až symbolická.

Neuvažoval jsi o green screen zelené? To by bylo docela vtipně symbolické v kontextu s tvojí tvorbou.

Zelený tričko by bylo hodně dobrý. Možná si udělám jeden kus jen pro sebe. (smích)

autoři článku: Ondřej Riffler, Ondřej Teplý

Podpořte nás!

CZECHMAG funguje již od roku 2014 jako nezávislý a neziskový projekt několika tvůrců, kteří produkcí vlastního obsahu informují o zajímavých jménech, projektech, akcích a veškerém dění (nejen) na české undergroundové a alternativní kulturní scéně. Přispěním i nepatrné částky nám vyjádříte podporu, která nás motivuje do další tvorby. Každé takové podpory si nesmírně vážíme a předem z celého srdce děkujeme!

Nejčerstvější novinky do e-mailu?

CZECHMAG STORE