Za pseudonymem badfocus se skrývá devatenáctiletý Prokop Korb, jeden ze členů dream-popové kapely teepee. Na konci září vydal debutovou desku wallflower, ke které si sám zajistil celkovou produkci, mixing, mastering i její vydání. Deset melodií spojuje zvuk elektroniky, indie-popu nebo hip-hopu. V rozhovoru popisuje zálibu v hudebních úchylárnách nebo co dělá, když potřebuje vypnout.
Čím bys byl, když ne muzikantem?
Když jsem byl malý, tak mě hodně zajímal design a architektura, takže možná, že to, ale nikdy to nebyla zrovna velká vášeň. Ale hodně mě baví estetika a kultura obecně.
Co děláš, když potřebuješ vypnout?
Když potřebuju správně vypnout, tak jdu běhat. Miluju běhání. Když člověk běhá delší vzdálenosti, tak si krásně vyčistí hlavu. Je to stav, kdy nemusím nad ničím přemýšlet a je to pro mě meditace. A když potřebuju špatně vypnout, tak jdu na koncert a opiju se. (smích) Ne, musí to být nějaký balanc mezi těmi dvěma vypínáními. Když se člověk moc opije, tak se pak špatně běhá. (smích)
Mimo sólovou kariéru jsi také členem teepee, jak ses do kapely dostal?
Někdy na konci minulého roku jsem hrál s bubeníkem teepee Tondou na jednom jamu, kde jsme se seznámili. A v prosinci mi najednou napsal: „Hele hraju s takovou kapelou, která teď bude křtít desku, nechceš si s námi zahrát?“ Já na to tehdy kývnul a od té doby s nimi hraju. A musím říct, že ze všech kapel, kterými jsem prošel, tak jsou teepee nejlepší lidi na světě. To ani není kapela, to je rodina.
Dlouhou dobu jsi hrál s jazzovou kapelou, ještě s někým?
Ještě jsem hrál, respektive pořád hraju, jen ne aktivně, s Robinem Moodem, což je popová kapela, a potom jen takový studentský srandy, nic velkého. A ještě jsem hrál chvíli s Shizzle Orchestra, kterým teď produkuju desku, která bude vycházet na konci roku.
Jak dlouho se věnuješ hudbě?
Asi odjakživa. Když jsem byl hodně malý, tak mě rodiče strčili na hodiny piana. A měl jsem obrovské štěstí na učitelku. Vždy to s ní byla zábava, nemusel jsem se drtit techniku, Mozarta nebo etudy. Ukazovala mi tríčky, co jdou dělat na piano a tehdy jsem se do klavíru zamiloval.
Na co všechno hraješ?
Na všechno a na nic dobře, asi tak bych to řekl. (smích)
Máš nějaký silný zážitek spojený s hudbou?
Vlastně mám. Když jsem měl ještě dva roky zpátky svou jazzovou kapelu, tak jsme se úplnou náhodou dostali na festival Mladí ladí jazz, kde jsme předskakovali Oranu Etkinovi, což je famózní jazzový klarinetista. Hráli jsme ve vyprodaným Jazz Docku a to byl pro mě jeden z nejsilnějších zážitků. Možnost hrát v Jazz Docku na klavír, na který přede mnou hráli jazzoví velikáni, na jejichž koncerty jsem chodil. A najednou jsem na stejný klavír hrál já.
Jak ses od jazzu dostal k alternativě?
Nejsem vyhraněný žánrem. Baví mě muzika, miluju ji a dělám ji.
Takže kdyby ti zítra napsali z metalový kapely, tak do toho půjdeš?
Kdyby to byla dobrá metalová kapela a zajímavá, tak klidně. Sice metal moc neposlouchám, ale proč ne. A jednu dobu jsem poslouchal tvrdší hudbu a ono to má kupodivu dost blízko rytmicky k jazzu. Jó, baví mě hudební úchylárny.
Teď je to bohužel tak, že je pro mě hudba na prvním místě, Musím najít balanc.
Čeho bys chtěl dosáhnout v hudební kariéře?
Bude to znít divně, ale chtěl bych dosáhnout určitého balancu muziky a jiných věcí v životě.
Co tím myslíš?
Muzika mě hrozně baví, ale mám tendenci ji dělat až moc a zapomínám na lidské potřeby, jako je spánek a dlouhodobě to není udržitelné. Takže můj hudební sen by bylo najít si dlouhodobě udržitelnou úroveň v té muzice. Teď je to bohužel tak, že je pro mě hudba na prvním místě.
Myslíš, že se dá v dnešní době uživit hudbou?
Řekl, bych, že ano. Myslím, že to není složitý, jak si plno lidí myslí. V dnešní době to jde líp, než kdy předtím, protože jsou všechny prostředky velmi snadno dostupné. Když má člověk notebook, tak může dělat úplně cokoliv, může nahrávat, může míchat, může masterovat, může dělat beaty, skládat, může cokoliv. A dělat dobře to může jen na základě nějakých youtubových tutoriálů. Já sám to tak vnímám. Že nejsem vyloženě klavírista, ale také si všechno sám míchám a masteruju.
Baví tě spíš s někým spolupracovat nebo jedeš radši sólo?
Poslední dobou mě začalo bavit spolupracování. Dřív jsem to moc nedělal, ale začalo mě to hodně bavit. Nejvíc mě na tom baví ta výzva. Najít si střední cestu s tím druhým. Je zajímavé, že najednou vzniká jistá fúze, a to nejen hudební, ale i lidská. V místnosti je určitá nálada a začínají se dít věci, které by se neděly, kdyby tam byl jenom jeden mozek, který to vymýšlí.
Když se dostanu ke tvému jménu badfocus, jak jsi k němu přišel, myslíš, že sis vybral “špatný zaměření”?
Je to možné, to ví asi jenom Bůh. Ale ke jménu jsem přišel následovně. Když jsem to začal myslet s hudbou vážně, přestal jsem chodit do školy a ve všední dny končil v noci na koncertech. Pak jsem spal jen pár hodin, na osmou do školy, kde jsem se kvůli únavě nebyl schopný na nic soustředit. A když už jsem nespal na lavici, tak jsem jenom přemýšlel, co budu hrát večer na koncertě. Proto mě napadlo badfocus, ať už ve významu špatného zaměření nebo špatného soustředění.
Album vzniklo tak nějak samo…
Jak dlouho ti trvalo připravit celé album?
Ono to vzniklo tak nějak samo. Vše začalo, když jsme se s teepee vrátili z evropského turné a začala karanténa. Experimentoval jsem s různými zvuky a jednoho krásného dne jsem se probudil, otevřel složku, kam jsem vše ukládal a zjistil že mám album. Měl jsem ucelený koncept a dost songů, tak jsem si řekl, že z nich udělám desku, protože proč ne? Nedělal jsem album s úmyslem ho vytvořit. Najednou bylo.
Album se nese v duchu přírody a naturalismu, jak se to v albu odráží?
To album je surový a žádná ze skladeb není nijak stylizovaná, protože jsem album nedělal s cílem ho vytvořit. Spíš to byl pro mě experiment, zábava a fidlání. Takže jsem vše tvořil bez jakýchkoliv konvencí, že musím desku nahrát tak, aby si ji poslechl co největší počet lidí. Během nahrávání nebyly žádné momenty, kdy bych si řekl, že to jde udělat víc komerčně. A proto jde na té desce slyšet tolik žánrů. Je to hodně multižánrová, nebo spíš nežánrová deska. Jen skrz jednu skladbu je slyšet pět žánrů najednou.
Jsou na albu nějaké další motivy?
Kontrast přírody a surových věcí, který je vidět i na vizuálu desky. Květina, která vyrůstá z betonu, a to se najednou začalo objevovat i ve zvuku. Mám až symfonicky znějící smyčce, ale zároveň pod tím hraje elektronický beat s přesaturovanou basou. Kontrast dvou úplně odlišných světů.
Vložil jsi do některých skladeb i něco osobnějšího, schovaného?
Je tam něco takového v pár skladbách, niterné emoce, které jsem potřeboval zpracovat, na základě věcí, co se mi staly. Deska mi je pomohla zpracovat a zároveň si to urovnat v hlavě. Byl to ventil. Doufám, že když si skladby někdo pustí, tak nedostane depresi. (smích)
Kdy je podle tebe ideální situace na puštění alba?
Ty jo. Řekl bych, že nejlepší doba je při nějaké potřebě zpracovat svoje emoce a vjemy. Takže když se jde člověk jen tak projít a přemýšlí, nebo když medituje. Já to mám u běhu. Pustím si hudbu a použiju ji jako nějaký prostředek ke zpracování svých emocí. Dokážu si představit stejně melancholického člověka, jako jsem já, který se jde projít do lesa na procházku, pustí si to, vykoupe se ve svých emocích, potom se vrátí a svět je zas v pohodě.
Řekl bys, že je hudba tvůj útěk od reality nebo naopak realita je útěk od hudby?
To je hezká fráze. Asi ano. Když jsme s teepee jezdili na koncerty a trávili spolu čas mimo hraní, tak to byla realita, ale zároveň hudba. To je na tom nejvíce krásný. Občas otravný, ale krásný. A kdyby nebylo hudby, tak bych je nikdy nepotkal. Když je člověk na pódiu a snaží se do hudby přes svůj hudební nástroj dostat emoce, tak se dostává až do takových divně euforických stavů, které by mohly být považované jako útěk od reality.
Máš nějaký rituál na zbavení trémy?
Teď už ne, ale jednu dobu jsem si pouštěl nadupanou písničku od M83. To mě vždy namotivovalo natolik, že jsem si říkal jo a teď to zbořím.
foto: Dominika Fuchsová