Autorský text, žádné rekvizity a časový limit. To jsou podmínky pro specifický styl básnického přednesu zvaný slam poetry, který se v posledních pár letech stal oblíbeným na české kulturní scéně. Kdo je úspěšný? Ten, kdo dostane nejvíc bodů od porotců, kteří jsou před každým soutěžním kolem náhodně vybráni z řad diváků. Jedním z neznámějších českých slammerů je Václav Šindelář aka Anatol Svahilec, který se teď na mě s cigaretou v puse směje v jeho kancelářobytě na Václavském náměstí.
Anatol: Tady na Václaváku se někdy člověk setká s různejma lidma. Jeden se občas dostane do situace, kdy třeba komunikuje s opilým člověkem a on není úplně schopnej k vedení nějaký debaty. Ještě já s tím mým nepitím, nikdy jsem se alkoholu nedotknul, protože mi to samotnýmu smrdí. Parkrát jsem se v takových situacích fakt nahecl a odpověděl jsem mu nějakým exhibičním nebo klidně improvizovaným slamovým výstupem. Teď nedávno jsme si s klukama tady u mě dělali srandu, to bylo na Mikuláše, že bychom šli ven. A až by na nás některej přišel s tím „Bububu, básničku!“ tak my bychom řekli: „Jo, vy chcete básničku? A máte deset minut?“ Bych asi žádnýmu Mikulášovi nepřál natrefit na nějakýho Anatola Svahilce nebo někoho od nás.
Schovává se za tvým uměleckým jménem Anatol Svahilec nějaký příběh?
Příběh tam samozřejmě je. V Plzni, kde jsem začínal, se hodně slamovalo s pseudonymama. Mně to přišlo jako super možnost si nějak vymyslet a rozpracovat identitu. Anatol je podle ruskýho letadla z první světový války, který mě konstrukcí strašně fascinovalo. Taková klučičí zábava. A Svahilec je podle Macha a Šebestový, který jeli do Afriky, a sluchátko jim tam zařídí, aby uměli svahilsky. A ten jazyk mě úplně zaujal, protože jsem o něm nikdy předtím neslyšel. A ani o Svahilcích. Já jsem ke všemu bílej jak sejra, takže to celý jméno je podle mě v něčem i taková drobná hra. A navrch má Anatol ještě jeden význam v turečtině – “ten, co přichází z východu”. Což působí nějaký kontra k tomu Afričanovi. Bylo to i o zvuku. Mám rád zvukomalebnost, patří do slamu.
Co všechno podle tebe patří do slamu?
Já občas házím do slamů narážky na různý hodně specifický věci, třeba historický postavy. Teda často se v tom sále zasmějou třeba jen dva lidi, ale i to je pro mě hrozně cenný. Sem patří všechno – politika, témata důležitý ve veřejnym prostoru, historie, vtipy, literatura, vlaky. Vznikla taková definice slamu: je to mluvený slovo, který je všechno ostatní, než něco jinýho. Tím myslím, když to není standup, storytelling, když to není všechno tohle ostatní, tak je to slam! Tvoří ho i lidi jako slammerka Večerka svejma textama o Číně i lidi jako Filipitch s textem, kterej prošel tam a zpátky překladačem. Prostě může existovat strašně moc různejma způsobama. Je to opak bezpečnýho postupu při práci v laboratořích v chemii. Já bych to prostě míchal všechno zběsile a chci vidět ty barvitý exploze!
A jaká je tvoje nejbarvitější textová exploze?
Asi bych řekl Husiti. To je slam, kterej je dlouhej a příběhovej. Povedlo se mi tam popsat husitství od toho momentu, kdy jsou u hořící hranice a snaží se na ní foukat, aby hořela míň. Pak jsem do toho přimíchal fotbalové skandování a dostalo se to až za nějakou hranici outsidu, kdy tam jsou fotbalový popěvky a takový to buranský “békání”. Vyzkoušel jsem si v tom strašně moc různých prvků a škál způsobů, kterýma lidi můžu bavit. Teď se zabývám myšlenkou, že bych udělal nějaký klášterní gregoriánský chorál, chci zůstat v tom křesťanství.
Jako jeden z mála slammerů svoje texty vydáváš ve svazcích. Podle čeho jim dáváš jména?
První kniha “Emu mele maso” je slovní hříčka, která mě někde napadla. Druhá “Přece se to nevyhodí” je úsloví, který tak trochu vymyslel můj slamový kamarád Tukan, ale nakonec to nepoužil pro sebe. Třetí kniha “Motorový sáně” jsou pojmenovaný podle hlavního textu, který v nich je. Mám vymyšlený i název pro čtvrtou knížku, to teda ještě není ofiko a nejsem stopro rozhodnutej, ale asi “Nemel a mluv”. Je to hláška Jirky Maryška, který nám asi před šesti lety moderoval exhibici. Vedl s náma takový rozhovory, ve kterejch tuhle hlášku pořád používal a bylo to prostě skvělý. Tam vyjdou ti Husiti rozhodně. Ale přece jenom knížka není jako slam poslouchat. Jsem slammer, nejsem básník. Dělám živý vystoupení a ten pravej požitek z toho by měl být v záznamu, nebo nejlépe naživo.
Ne každý by asi zvládnul vylézt na podium a říkat nějaké texty. Tréma může být velkou překážkou. Máš nějaké rituály, které pravidelně děláš před vystoupením, aby ses uvolnil?
Než jsem dělal slam, tak jsem dělal na divadle, takže jsem docela typ člověka s potlačeným základním ostychem. Ale mám takovou tradici. Na soutěži si každý účinkující před prvním i druhým kolem losuje pořadí, ve kterém bude vystupovat. Tahají se různé papírky s čísly. Já se během toho vystoupení snažím mít ten vylosovanej útržek s sebou na stagi pro štěstí. Třeba můj kamarád moravskej slammer Bingo si tyhle papírky archivuje, protože některý moderátor natrhá útržky z vlakových lístků, jiný třeba z tácku od piva. Já jsem někdy jako moderátor dokonce psal na lístky s jedničkou “Blbý, co?”.
A máš nějaký obdobný zvyk i před psaním textů?
Žádný jasný rituál před psaním nemám. Možná mám takovou jedinou konvenci, že svoje texty píšu v ruce. Mám je naškrábaný z druhý strany papírů, který jsem dostal, když jsem dělal porotce recitační soutěži.
Takže ses přehoupl z hlediště na jeviště. Jaká byla tvoje cesta ke slam poetry?
Přesně, takovej efekt překulení. Já jsem na slam ze začátku chodil jako divák, když jsem dokončoval gympl v Plzni. Organizoval to náš dobrej rodinnej známej a ten mi říkal, ať to zkusím. Samozřejmě jsem chtěl, ale nebyl jsem si jistej, jestli dokážu napsat něco takhle autorskýho. Byla to velká zodpovědnost. Ale nakonec jsem se někdy v půlce března 2014 hecnul a šel do toho. Poprvý jsem z osmi lidí skončil čtvrtej, tedy první pod bednama. Řekli mi, ať přijdu přístě. Už na třetí exhibici jsem vyhrál a hned první rok jsem měl mistra republiky. Teď už budu mít sedm let slamu a jsem momentálně jeden z nejzasloužilejších na scéně. Ale určitě s tímhle přerodem hodně souvisel můj bezprizorní rok po osvobození od školní docházky.
Dal sis po maturitě rok volna, než si nastoupil na vysokou školu?
Já jsem totiž špatně poslal přihlášky na vejšku, teda na obě, na peďák i na historii. Všiml jsem si toho až týden před přijímačkama, takže už se s tím nedalo nic dělat. Proto jsem se první rok po gymplu motal po stavbách a byl jsem na pracáku. Pak jsem se v roce 2014 nastěhoval do Prahy a další rok mě k přijímačkám pustili. Vzali mě na historii a to, troufnu si pochlubit, měl jsem 96 bodů ze 100.
Ale tu jsi nedokončil?
Měl jsem trochu rozstřelenej morál tou prací a taky tím, že už jsem v tý době byl slamovej mistr republiky a byl jsem v tom dost ponořenej. Potom se mi po několika neúspěšných pokusech podařilo konečně dostat na DAMU, takže jsem se na tu historii vyprdnul a nastoupil tam. Ale pořád jsem se musel rozhodovat mezi školou a slamem, ve kterým se mi toho dařilo pořád víc. A já jsem tak trochu začínal ztrácet motivaci. Tak jsem se nakonec po necelých třech letech studia odhlásil a od října jsem oficiálně kulturní podnikatel. Ať už to znamená cokoliv!
To vypadá, že ses na uměleckou dráhu nedostal úplně záměrně. Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?
Vedle popeláře a ovoce do jogobely jsem chtěl být archeolog. Tam byla ambice té historie, což teď, když píšu pro Wikipedii, docela dělám. Ale na historii člověk stejně přehazuje vidlema informace, který už někdo vidlema přehodil. Já chtěl být víc progresivnější a něco budovat. V tom mě ten slam chytil a jsem teď brutálně spokojenej.
Mluvil si o psaní na Wikipedii, ale to je spíš koníček. Co kromě slamu děláš? Nebo se slamem dá i v dnešní době uživit?
Drtivá většina mého výdělku jsou právě slamy. Moje pracovní doba vypadá jako u herce v divadle – pět pracovních dní do týdne s tím, že pondělky se nehrajou. Kromě vystupování pracuju i na slamový produkci a působím jako moderátor. Jako malej přivýdělek přispívám článkama do časopisu Legalizace. Kvůli korona krizi, kdy je slam hodně omezenej, jsem propůjčil hlas dvěma komerčním reklamám, což beru jako velkou zkušenost. Teď mám ještě možnost, že bych mohl namluvit nějaký dokument o divech přírody, jestli se zalíbím.
Máš nějaké věci, které chceš ve své slam poetry kariéře stihnout, než skončíš? Jestli vůbec plánuješ skončit.
Já si pamatuju, jak jsme před pár lety jeli do Zlína a jak jsem tam odpovídal na podobnou otázku. „Slamová exhibice v Bruntálu, pak už do papučí a sypat holubům drobečky před nádražím,“ řekl jsem tomu klukovi. V Bruntále jsme byli minulý rok. Teda já jsem tam byl sám, takže tam vlastně neproběhla slamová exhibice, ovšem slam se tam dostal. Myslím si, že to není o tom, že bych měl před sebou nějakej vzdušnej zámek, nějakou představu, kterou bych naplňoval. Spíš mě baví přitápět pod kotlem na různých místech a podporovat barevnost ve slam poetry i jako promotér. Chci, aby tady ten organismus byl, aby libovolně rostl. Aby se jednou za půl roku dělaly exhibice v Mnichově Hradišti! Slamovej projekt je na dobrý cestě. A já bych chtěl ty úsečky, který tam teď jsou, proměňovat v přímky, který jdou pořád dál a stávají se tlustší.
foto: Matěj Racek
