Janja Prokić je talentovaná šperkařka. Všechny kolekce do určité míry vychází z jejího osobního života, a proto je sama nazývá svými deníky. V tvorbě se inspiruje studiem šamanismu, symbolismu, bílé magie, ale i svým dětstvím, které do devíti let trávila v Bělehradě. Největší múzou je ale pro Janju příroda. Za svou kolekci HOMA, která vychází z unikátního přírodního dědictví Papuy Nové Guiney letos v rámci Czech Grand Design Awards získala cenu Designér šperku roku.
Janjinu tvorbu (kolekci Grand Jeu) jsem náhodně objevila na internetu asi před čtyřmi lety. Když se mi pak o rok později ozvala, jestli spolu nenafotíme její kolekci Last Drop, byl to splněnej sen. Na živo je Janja skvělá a ještě lepší a šperky od ní si témeř nesundavám.
foto: Bára Prášilová
Jak ses ke šperkařství dostala?
Já jsem šperk dělala jako hobby a zároveň jsem se tím taky živila, když jsem na AVU studovala nejdřív u Skrepla malbu a potom u Kurta Gebauera sochu. Zároveň jsem si na UMPRUMce udělala letní šperkařskej kurz u Andreje Nabumerky a rozhodla se, že tam půjdu na stáž před diplomkou. Nakonec jsem na UMPRUM diplomovala a zůstala dělat šperk.
Narodila ses v Bělehradě a do Česka jste s rodiči přišli, když ti bylo devět let. Jak jsi ten příchod do Prahy vnímala?
Já si tohle období tolik nepamatuju. Myslím, že to je taková dětská selektivní paměť, ale nemám zafixovaný žádný trauma z jugoslávský války. Zároveň jsem měla hodně laskavou třídní učitelku, která mi pomohla se začlenit.
Pár let jsi žila i ve Francii, jak ses tam dostala?
Tam jsme se odstěhovali s partnerem, kterej byl Francouz. A sami dva jsme si tam ručně stloukli takovou 23 m² boudu, kde jsme žili.
Tam se ti začaly zdát sny o liškách?
Já mám obecně hodně výrazný sny, ze kterejch jsem vždycky čerpala. V tý Francii se mi začala opakovat ta liška, a tak jsem se začala zajímat o symbolismus věcí a jakej to na nás může mít vliv.
Liška (symbol ženství, divokosti, inteligence) se v tvé tvorbě hodně objevuje a byla hodně důležitý symbol, když jsi začínala. Máš pocit, tě ta její symbolika nějak charakterizuje?
To vůbec ne, takhle to nemám. Necejtim se jako hrozně silná, divoká a inteligentní ženská. To bych nechala nějaký instagramový královně. (smích) Neberu to jako svoje alterego. Já pracuju s motivama, který se mi opakujou. Teďka se mi už ve čtvrtý kolekci opakuje srdce. S tím srdcem už pracuju mnohem víc než s liškou. Liška pro mě měla velkej význam tehdy a zůstává mi v logu, který vychází z mý diplomky a z určitejch tvrzení myslitele a mystika Gurdžijeva. Je to založený na jeho principu tří a sedmi a ta liška je složená ze tří trojuhelníků a má sedm koncovejch bodů.
V kolekci Hidden Place, za kterou jsi taky v roce 2014 v rámci Czech Grand Design Awards poprvé vyhrála cenu Designér šperku roku, vycházíš z potřeby člověka hledat místo, kam patří. Inspirací pro tebe byly 3 hrdinky z dětství – Alice (Alenka v říši divů), Dorotka (Čaroděj ze země Oz), Ariel (Malá mořská víla). Proč právě ony?
Jsou to vlastně pohádky, který jsem jako první uměla nazpaměť a chtěla jsem, aby mi je rodiče vyprávěli znova. Pak mi došlo, že mají ty tři pohádky několik společnejch bodů. Všechny tři Ariel, Dorotka a Alice jsou malý holčičky, vytržený z jejich běžnýho života a jsou ne vlastní vůlí uvedený do jinýho života za poměrně krátkou dobu a musí si s tím poradit. Každá z nich pak má něco, co si řeší. A jsou to věci, který, přestože jsem dospělá, si pořád řeším i já. Alenka třeba nestíhá čas. Já nemůžu říct, že bych s časem válčila, ale je to pro mě trošku otázka. Malá mořská víla hledá neposkvrněnou čistou lásku a Dorotka neví, kde je doma, jestli je to Kansas nebo Oz.
foto: Michaela Karásek Čejková
Hlavní znaky Hidden Place jsou ručičky a srdce. Co to reprezentuje?
Ty holčičky se nerozhodujou hlavou, ale srdcem. A ne vždycky je to rozhodnutí srdcem to nejjednodušší, ale je to nejsprávnější. Teď žijeme v době, kdy všechno hodně promýšlíme, ale je to trochu škoda.
Kdo je tvým vzorem dneska?
Nemám a nikdy jsem neměla jednu hvězdu, kterou bych obdivovala. Jsou různý lidi, který mě inspirujou. Chlapi i ženský, ale já se hlavně snažim dělat si svoje a moc se neřídit tím, co dělá někdo jinej.
S jakými materiály nejradši pracuješ?
Asi nemám jeden materiál nejradši. Ale zbožňuju dřevo a hlínu, která je pro mě asi nejpřirozenější materiál. Kameny miluju všechny. Fascinuje mě, jak ty kameny vznikají, rostou. Mám jich hodně oblíbenejch a taky se mi to hodně střídá.
foto: Votěch Veškrna
Co posloucháš za hudbu, když tvoříš?
Poslouchám klasiku, ale hodně taky elektroniku. Dřív jsem poslouchala hlavně deep house. Teď si ale v práci pouštím menší párty než dřív. (smích) Při tvorbě si taky hodně pouštím dokumenty, podcasty, rozhovory atd.
Jaký máš pracovní rytmus?
Dopoledne moc nefunguju, nejlíp se mi tvoří kolem čtvrtý a dál. Nejvíc toho udělám v noci. Záleží ale, jestli jsem v Praze ve studiu, kde je ten režim strukturovanější, nebo jsem na chalupě. Tam nic neřešim a moje jediná starost je, co si uvařim k obědu nebo kdy půjdu venčit psa do lesa.
Nedávno jsi vyhrála cenu Designérka šperku roku 2018 za kolekci HOMA, která vychází z kultury ostrova Papuy Nové Guiney, kde žijí “ptáci ráje”. Jak ses dostala k téhle tématice?
K tý nový kolekci jsem se dostala právě skrz ty dokumenty, na který se dívám. Miluju Davida Attenborougha, kterej jako jeden z mála lidí natočil “birds of paradise” na Papue Nové Guinee. Ty ptáci ráje (rajky) mi přišli skvělý – jsou vlastně takový malý ptačí bohové. Celý to začalo tím, že jsem chtěla zpracovávat pírko jako symbol, protože jsem vždycky domů nosila peří. V křesťanství je pírko symbol andělský ochrany. Vlastně ve všech náboženstvích a kulturách je pták symbol ochrany shůry.
foto: Michaela Karásek Čejková
Ve svém studiu máš obraz Černé jezero od malíře Honzy Vytisky. On poměrně často pracuje se symbolikou koně. Tvoje kolece Superpowers je postavená na pentagonu zvířat liška, bobr, medvěd, sokol a kůň. Je to důvod proč sis ten obraz pořídila?
Ne ne. Já jsem viděla ten obraz na Honzově Instagramu. Chtěla jsem si ho koupit, ale řekl mi, že už je prodanej. Domů mi ho tehdy nakonec přinesl můj partner. Já hlavně miluju tu předlohu Černé jezero od Preislera, což je podle mě jeden z nejhezčích českejch obrazů.
úvodní foto: Hana Knížová
