Je 21. listopadu roku 1989. Marta Kubišová poprvé po devatenáctileté vynucené pauze veřejně vystupuje. Na Václaváku zpívá Modlitbu pro Martu. Tedy píseň, ze které se stal symbol sametové revoluce a nenásilných převratů, které vedly k pádu komunistického režimu. Symbolem se ale nestala pouze píseň, kterou tehdy Česku zpívala. Symbolem se stala především ona sama.
Marta Kubišová se narodila 1. listopadu roku 1942 v Českých Budějovicích. Po maturitě na pardubickém gymnáziu začala pracovat v místních sklárnách. Na vysokou školu se kvůli rodinnému původu nedostala. Od mládí byla však hudebně nadaná, uměla hrát na klavír a okouzlovala svým podmanivým hlubokým hlasem. Ten zněl díky nedomykavosti jejích hlasivek zastřeně a až zakouřeně. Nejprve vystupovala v Pardubicích na menších akcích a koncertech ale netrvalo dlouho a začalo si jí všímat více a více lidí. V roce 1962 začala svou profesionální pěveckou a hereckou kariéru v pardubickém divadle Stop. O rok později přesídlila do Plzně do divadla Alfa. Již v roce 1964 se ale usadila v pražském divadle Rokoko, kde nadobro odstartovala svou hvězdnou hudební kariéru. Na této scéně se také seznámila s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou. S těmi začala úzce spolupracovat a později spolu utvořili i známé hudební seskupení Golden Kids.
Ačkoliv samostatně i jako součást populárního tria vystupovala se vší vervou a okázalostí, Kubišová vždy zůstávala skromná a velmi pokorná. V 60. letech o ni byl velký zájem. Jezdila na různá, často i zahraniční turné a soutěže. Nahrávala desky, hrála ve filmech a seriálech a dále vystupovala na své domovské pražské scéně v divadle Rokoko. V roce 1966 také obdržela svou první cenu Zlatý slavík. Z nadané dívky z malého města se stala jedna z nejslavnějších a nejsledovanějších českých zpěvaček.
Modlitba pro Martu
Jedna z písní jejího repertoáru, Modlitba pro Martu, se stala roku 1968 při srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy jedním ze symbolů národního a společenského vzdoru a odporu ke vstupu vojsk na naše území. Už tehdy se neoblomná Kubišová se svým hlubokým a podmanivým hlasem začala jevit jako nepohodlná a rebélii vzbuzující buřička. Ona si jen ale stála za svým názorem a za svou svobodou a tu se snažila šířit právě svým hlasem. Zakázáno veřejně vystupovat sice neměla hned od léta 1968, byla ale již pozorována a svého druhého Zlatého slavíka si v roce 1970 již nemohla převzít slavnostně na předávání jako ostatní. Dostala ho pouze do ruky v kancelářích a redakcích časopisu Mladý svět, který každoroční anketu o nejoblíbenějšího zpěváka a zpěvačku pořádal.
Zákaz, cenzura a sledování
Dva roky po okupaci dostala v únoru roku 1970 definitivní zákaz veřejně vystupovat a jakkoliv se podílet na umělecké činnosti. Komunisté jako záminku její cenzury komunisté použili zfalšované pornografické fotografické montáže, které byly údajně pořízeny v předchozím roce. Později se za tuto pomluvu dokonce i soudila. Soud vyhrála, ničemu to ale však nepomohlo. Všechny společnosti ji již odřízly a režim Kubišové dál bránil.
Komunisté a Veřejná bezpečnost ji opakovaně nutili podepsat veřejnou podporu komunistického normalizačního režimu, tak jako učinila například zpěvaččina kolegyně Helena Vondráčková aby mohla dále zpívat. To Kubišová ale opakovaně odmítala a stála si za svým. Bylo pro ní obtížné sehnat si jakoukoliv práci a živila se tím, že lepila papírové pytlíky na hračky (Václav Havel zase koulel sudy v pivovaru). V této době také prožila krušné manželství s despotickým režisérem a alkoholikem Janem Němcem, který o dva roky později emigroval. Kubišová potratila a dvakrát dokonce prožila klinickou smrt.
Charta 77
V roce 1974 si vzala svého druhého muže, režiséra Jana Moravce. Společně si koupili a opravili chatu na Vysočině, kterou Kubišová brala za své nejbezpečnější útočiště. Osobně se znala s disidentem a budoucím prezidentem Václavem Havlem a jeho přáteli, dalšími disidenty. Vedla s českým disentem různé debaty a stala se signatářkou Charty 77. V letech 1977 a 1978 působila také jako mluvčí této občanské iniciativy. Jelikož se začala takto angažovat byl její dohled Veřejnou bezpečností ještě zpřísněn. Roku 1977 si na chalupě manželů Havlových v Hrádečku zazpívala s písničkářem Jaroslavem Hutkou několik balad, které později u Hutky doma tajně nahráli a vydali ve Švédsku. Za svou aktivitu a názory byla často vyslýchána na StB, nikdy ji však nezlomili a Kubišová vždy odmítla spolupracovat.
Rok 1989
Přišel listopad roku 1989 a sametová revoluce s ním. Marta Kubišová se již jako známá disidentka a odpůrkyně režimu stala jednou z tváří celé revoluce. A s ní i její píseň Modlitba pro Martu. Tu, společně s československou hymnou, zazpívala 21. listopadu roku 1989 z balkonu budovy nakladatelství Melantrich na Václavském náměstí. Celý Václavák tehdy skandoval její jméno. Nešlo o žádné plánované vystoupení. Václav Havel ji o to na místě prý požádal.
Tak po devatenácti letech cenzury, vyslýchání, sledování a zakazování Marta Kubišová vystoupila před rozjásané publikum a svým mohutným a zastřeným hlasem oznámila příchod svobody a lepších zítřků.
Marta Kubišová je bezpochyby jednou z nejslavnějších a nejvlivnějších českých zpěvaček. Svým osobitým a podmanivým hlasem si prošlapala trnitou cestu jak světem hudby a showbyznysu, tak světem nesvobody, cenzury a komunistické vlády. Nikdy neustoupila, nikdy se nevzdala a nikdy ji nezlomili. Stála za svou ctí, kterou hrdě bránila a byla věrná své zemi a svému přesvědčení. Věřila, že spravedlnost a pravda vždy zvítězí. Stala se hlasem své generace a symbolem nejdůležitějšího státního převratu, který naší zemi umožnil vzkvétat jako svobodnou demokratickou republiku.
