Oblíbená americká filmová online platforma Netflix, která je dostupná ve 190 zemích světa se zapsala do historie tučným písmem, jelikož je strůjcem vůbec prvního interaktivního filmu. Při jeho sledování se divák stává hlavním aktérem, který může přímo rozhodovat o vývoji děje. Tento vizionářský projekt s sebou nesl obrovské očekávání, jak tedy dopadl?

Bandersnatch je filmový počin Charlieho Brookera, tvůrce světově ceněného seriálu Black Mirror. Ten se pyšní svojí odvahou přinášet do děje vize blízké budoucnosti, které svým zpracováním a tématikou působí velice autenticky a nenechá diváckou mysl chladnou. Podobnou vizionářskou tvůrčí formu přenáší Brooker také na plátno tohoto interaktivního filmu.

Pokud nahlédneme k sousednímu multimediálnímu odvětví videoher, nalezneme zde tématicky srovnatelné herní počiny, jako např. sérii Mass Effect, konzolovky Heavy Rain, Beyond: Two Souls nebo Until Dawn či filmem inspirovanou sérii The Walking Dead. Všechny tyto herní počiny sází na filmové vyprávění děje, jeho bohatost, propletenost, ale především možnost jeho vývoj přímo ovlivňovat. Vaše rozhodnutí se tak stávají tvůrčím prvkem při vytváření nových dějových linek a především celého rozuzlení, které bere v potaz vaše předešlé volby a často také nabízí alternativní podoby ukončení příběhu.

V podobném duchu se nese film Bandersnatch, který dává divákovi možnost se svobodně rozhodovat a tím ovlivňovat příběh filmu a jeho vývoj. Z tohoto důvodu bylo natočeno přes 5 hodin filmového materiálu, plného různých cest, filmových scén a alternativních konců. To vše je nakonec zúročeno v rámci zhruba 90 minutového interaktivního filmového zážitku, který si mohou dopřát všichni majitelé Netflixu. Abych nepřisuzoval všechnu slávu jen tomuto poskytovateli dodám, že už v roce 1967 s podobnou technologií čarovala i česká kinematografie v rámci projektu Kinoautomat, kdy mohli návštěvníci kinosálu hlasovat o tom, jak se bude film odvíjet dále.

Na úvod (neobsahuje příběhové spoilery)

Děj filmu se točí kolem hlavního hrdiny Stefana a jeho videohry Bandersnatch, kterou sám vytváří a kterou se rozhodne ukázat filmové společnosti. Ve zkratce jednoduchá zápletka se později začne zamotávat, přiostřovat a odhalovat velice důmyslně propletenou zápletku. Důležitou roli hrají i flashbacky, které dovyprávějí Stefanův příběh z minulosti a dávají dohromady jednotlivé souvislosti. Předem můžu říci, že děj je poměrně zajímavý a postupně graduje. Postupem času se však vlivem jistých událostí (viz níže) trochu zamotává a jeho kvalita klesá. I přesto nelze přehlédnout, že se  ve filmu promítá povaha seriálu Black Mirror a jeho nezaměnitelný rukopis, který dokáže pobavit.

Jak funguje rozhodování v praxi

Funguje jednoduše, přijde na řadu sekvence, kdy je na Vás, jakým způsobem se bude děj odvíjet, jednoduše se zobrazí nabídka dvou možností a vy máte cca 10 sekund na to se rozhodnout a vybrat jednu z nich. Tato rozhodnutí se vždy týkají Stefana, divák se tak stane jeho mozkem a koná za něj rozhodnutí při průchodu filmem.

Funguje to dobře! Jenomže…

Ano, rozhodovací mechanismus je výborně zpracován a funguje dobře, častokrát můžete vidět, jak se vaše volba v příběhu promítne. Každopádně v celkovém měřítku je rozhodování dost nevyvážené a často frustrující. Oukej, na jedné straně je tady inovativní systém rozhodování ve filmu, kde se stáváte strůjcem dalšího vývoje. Na druhou stranu je tu však celková funkčnost. Někdy vás autoři postaví před triviální volby typu “co si dám na snídani”, které z hlediska příběhu nehrají žádnou roli a jejich implementace do děje by se dala považovat za násilnou. Jindy jste zase postaveni před daleko náročnější volby, od kterých by se měl příběh odvíjet dál. Ve výsledku však celý koncept funguje tak, že vaše volby děj ovlivní do té doby, dokud vám to autoři povolí. Často tak můžete zvolit něco, co se stane, ale vzhledem k vývoji děje, je zkrátka špatně. Vy se tak dočkáte filmového ztvárnění vašeho rozhodnutí, které je pouhým obrazem slepé uličky. Realita je pak taková, že strávíte zhruba třetinu času opakováním filmových sekvencí, abyste se nakonec rozhodli jinak (správně), než předtím. Tím pádem budete téměř pokaždé nasměrování tam, kam autoři chtějí a to tak, že se vrátíte v čase a ději zpět a budete opětovně vystaveni volbě, ve které se musíte rozhodnout jinak. Někdy se mi také stalo, že jsem vybral jednu možnost, na což reagovala postava (nebo děj) tak, že jsem byl vystaven opětovnému položení stejné otázky aby mi došlo, že se mám tedy rozhodnout jinak… To vše je dost frustrující, jelikož v tomto ohledu vaše svoboda končí. Vy tak budete nuceni donekonečna pozorovat zbytečné filmové sekvence, kvůli kterým budete opakovat dějové linie stále a stále dokola, dokud nedojdete tam, kam ve skutečnosti máte. Když se vám podaří prosekat houštinou opakování a slepými uličkami, dojdete k jednotlivým koncům. Ty nenabízí opět nic jiného, než zklamání, protože většina z nich z hlediska příběhu vůbec nic neřeší nebo působí spíše jako “bad choices”. Několikrát jsem se přistihl u toho, že jsem očekával DALŠÍ navrácení v čase, abych ZNOVU opravil svoji předešlou volbu no a najednou bum, konec, titulky. K tomu přičtěte jeden možná dva konce, které vzhledem k dosavadnímu příběhu, nedávají vůbec smysl a nemají s ním nic společného. Ve finále se tak budete snažit najít ten “nejméně špatný” konec. A to je sad.

Možná jsem šel na film s přehnaným očekáváním z her, kde je přeci jen daleko jednodušší vytvořit alternativní dějové linie, než ve filmu. I tak vám však autoři nedají moc možností na výběr a vy tak víceméně vždy budete vmanipulováni na předem narýsovanou cestu. Mezitím vás bude otravovat spousta opakování nebo zbytečných scén, které hrají zbytečnou roli nebo nedávají smysl. Interakce tak trochu převyšuje obsah a je jediným prvkem, který udrží diváka v pozoru. Bohužel však i tato interakce s divákem bývá často zbytečná, jelikož se jednotlivé volby příběhu netýkají a jejich přítomnost je čistě existenční a nastrčená, aby se dostálo pojmu “interaktivní”. Na konec bych přeci jen něco pochválil, a to povedený soundtrack, ale také provázanost jednotlivých voleb s filmovými scénami. Přechod ze scény do rozhodovací fáze a zpět do filmu totiž působí naprosto přirozeně a film při rozhodování a jeho výběru nezpomaluje nebo nepůsobí roztrhaně. Tady můj osobní příspěvek končí, zahraniční weby hodnotí film velice kladně a musím říct, že jsem překvapen. Za mě je totiž BM: Bandersnatch zklamání, ALE rozhodně nabízí velký příslib do budoucna, jelikož Netflix dal jasně najevo, že tímto filmem se celý koncept interaktivních filmů teprve rozjíždí.