Chemis je jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších writerů u nás. Od tzv. graffiti bombingu se propracoval až ke světovým špičkám v mural artu – velkoplošných maleb, zkrášlujících zdi nejrůznějších firem, majestátních budov i sportovních stadionů. On sám tak má na kontě např. známého plačícího Masaryka v Olomouci, vstupní bránu u stadionu Dukly Praha nebo malbu malé holčičky, jež stvořil v rámci projektu v Izraeli, a která byla otisknuta na předních stranách deníku The New York Times.
S Chemisem jsem se sešel v Modřanech u jedné z jeho nejnovějších maleb, abych ho vyzpovídal na různé otázky, jako jak probíhala jeho spolupráce s organizací Amnesty International, kolik si vydělá špičkový writer v ČR či jaké nejextrémnější podmínky musel při malování podstoupit.
V některých rozhovorech jsi zmiňoval, že jsi podobně jako většina ostatních writerů začínal na ilegálech. Kdy přišel ten moment, kdy jsi s tím sekl a přesedlal na legální zdi a mural?
Tak to určitě nebylo ze dne na den. Ta cesta šla tak, že jsem začal dělat propracovanější malby, který na ulici nejdou udělat během chvilky. Začal jsem experimentovat s odlišnějšími a náročnějšími tématy, a to s tím šlo ruku v ruce. Pak jsem šel teda na legály, kde to po mně může zase kdokoliv počmárat, ale já chtěl, aby tam ty malby zůstávaly, když do toho investuju tolik peněz a času. No tak jsem začal hledat nějaký místa, který jsem si domluvil a tímhle už jsem se dostal k těm velkým domům a budovám.
A ty ses učil sám, nebo jsi měl nějakého “lektora”?
Ne, nikdo takovej nebyl. Já jsem prostě objížděl různé graffiti jamy, kde jsem okoukával, jak to ti kluci dělají. Například na Hip Hop Kempu. Tam jsem jen celej den seděl, koukal a sbíral jsem po nich trysky, abych věděl, jak je možný udělat ty linky takhle úzký. Jsem samouk, ale samozřejmě jsem měl lidi, kteří mi byli inspirací. Takže jsem si řekl “wow, to bych chtěl taky zkusit”. No a nejdřív to samozřejmě vypadalo hrozně. K tomu se prostě člověk musí dopracovat.
Kdy ses dopracoval k tomu, že se z koníčku stalo povolání?
Asi někde okolo konce střední školy, začátku vejšky. To už jsem věděl, že se tím asi jednou budu chtít živit, tak jsem se to snažil nasměrovat k tomu, aby to jednou šlo.
Hnedka po střední ses začal živit malováním?
To ne, nejdřív to byly jen takový nárazovky. Normálně jsem dělal různý práce a brigády. To nebylo tak, že bych měl hned zaplněný celý rok zakázkami a projekty, ale na druhou stranu jsem měl víc času na svou tvorbu. To jsme se třeba vydali na cestu po Evropě a maloval jsem prostě to, co mě baví a zajímá.
Zmínil jsi cestu po Evropě. Ty jsi jich absolvoval víc, ale jednu z nich jste pojmenovali Write For Freedom a byla pod hlavičkou organizace Amnesty International. Jak vznikla a probíhala tahle spolupráce?
Tam to bylo docela jednoduchý, protože v organizaci Amnesty International dělal můj kamarád, který měl nápad uspořádat v Těšnově graffiti jam na podporu Tibetu. Tak jsem řekl “jo, to je skvělej nápad”, zorganizovali jsem to spolu a mělo to úspěch. Objížděli jsme i různý fesťáky a já je pak poprosil, jestli by nezaštítili můj vlastní projekt. Věděl jsem, že neziskovka do toho peníze nedá, ale aspoň to zaštítili svým jménem.
Kromě téhle cesty jsi byl i spolu s dalšími světovými writery v Izraeli, kde ses zúčastnil projektu Art Over War. Zanechala v tobě návštěva Izraele něco osobního?
Když jsem tam jel, tak jsem netušil, co mám čekat. Média většinou ukazují jen ty násilné scény a já si o tom chtěl prostě udělat vlastní obrázek. No, a jak jsem letěl rovnou z New Yorku, tak jsem byl docela překvapenej tím, jak mi ho Izrael připomínal. Ne těmi mrakodrapy, nebo něčím takovým, ale tím, jak tam ti lidé žijí. Bylo to naprosto srovnatelný se západním světem a většině lidí tam jde o to, aby byli v bezpečí, jejich děti mohli chodit v klidu do školy a byli by rádi, kdyby tam spolu všichni mohli žít v míru. Oficiálně jsme samozřejmě mohli navštívit akorát území, která byla izraelská, ale já měl možnost se dostat i na tu druhou stranu barikády. Tam jsem ale neměl úplně čas se těch lidí na něco vyptávat nebo něco malovat.
Je super, že i tady můžou pořád vznikat věci bez svázaných rukou.
Teď se zaměřuješ spíše na Česko nebo zahraničí?
To budu asi muset rozdělit na zakázky a vlastní tvorbu. Zakázkám se nebráním nikde, ale samozřejmě se líp dělají blíž k domovu. O to víc, když má člověk rodinu. Pokud jde ale o moji tvorbu, tak jsem víc v zahraničí. Krom tohohle roku. Tenhle rok je kvůli koroně prostě výjimečně na hovno, takže jsem se moc nikam nepodíval.
Takže pořád máš čas i na svou vlastní tvorbu?
No snažím se si ten čas na to udělat. Teď jsou ty plány trochu přetrhaný, jak nemůžu moc cestovat a musím se víc soustředit na to, co se děje tady. A k tomu mám dvě děti. Ale ano, pořád se snažím si udělat čas i na svoji tvorbu. Naposledy jsem měl třeba možnost si zamalovat tady v Praze na Karláku (zastávka metra Karlovo Nádraží – pozn. red.) a je super, že i tady můžou pořád vznikat věci bez svázaných rukou.
Chápu, že asi hodně záleží na různých faktorech, ale kolik času zhruba trvá zhotovení nějaké zakázky od nápadu, přes návrh, až po tu samotnou malbu?
Pokud nedostanu vyloženě specifický návrh, který je přesně popsaný, tak to trvá dýl, protože si to, s čím budu já spokojen, musím vymyslet od začátku a to je strašně těžký. Třeba měsíc o tom musím minimálně přemýšlet a vyhodit všechny blbý nápady. To je nejnáročnější. Pak dát ten návrh dohromady už je otázka jednoho, dvou týdnů. A přímo to namalovat je pro mě to nejjednodušší.
Teď stojíme u jedné z tvých maleb. Ta je zakázková?
Jo, to je zakázka, u které jsem dostal volnou ruku. Důvod, proč jsem to udělal takhle, je, že to je pro firmu vyrábějící stínící techniku. Takže tady šlo o vyzdvihnutí práce slunce a o důležitost chránit se proti němu. Pak jsem to jen zabudoval do takový enviromentální a hardcorový tvorby.
Co ty Kostelecké uzeniny?
Tam je strašně moc různých indicií k tomu, jak znečišťujeme naši planetu. No a největším zdrojem znečištění planety je chov, zpracování i konzumace dobytka. Kostelecké uzeniny jsem použil samozřejmě kvůli té jedné osobě, která má nadvládu nad vším možným v téhle republice, včetně zpracování jídla jakéhokoliv charakteru.
Jaký jsou čistě materiální náklady na takovou malbu? Lešení, spreje atd.
Zrovna tahle malba trvala asi dva měsíce, protože tam je hodně detailů a chtěl jsem si na tom nechat fakt záležet. Barvy nevím. Těžko říct. Odhadem zrovna tady třeba sto až sto padesát (kusů sprejů). Tady to není ani o množství barev, ale o těch tónech a tohle je hodně barevný. Kdyby to bylo černobílý, tak to může být třeba jen padesát.
A prozradíš nám, kolik si může jeden z nejlepších writerů v České republice vydělat?
Myslím si, že třeba průměrný roční plat tady v Praze. Rozhodně jsou profese, které mají hodinovou sazbu větší než tohle. Klidně třeba opraváři aut.
Co tě přivádí na ta společenská témata ve tvých dílech?
Různě. Občas mě něco naštve, tak to prostě zpracuji. Někdy mě jen inspiruje přímo ta zeď, nebo třeba země, ve které maluji, k tomu, abych nějaké téma našel.
Na konci dokumentu Way Out jste měli u poslední malby nějaké problémy s policií, ale není úplně zřejmé, co se tam dělo. Jak se vám ten spor povedlo dotáhnout do šťastného konce?
Byli jsme u soudu a tam mi řekli, co mi hrozí. Tak jsme se na to odvolali a u toho odvolacího soudu vypovídal bývalý starosta městské části Modřany (kde náš rozhovor shodou okolností, sice u jiné malby, probíhal – pozn. red.), a ten mě podržel. Řekl, že k tomu ta plocha byla určená, že s tím nikdo z obyvatel neměl problém a že oni jako město nehodlají tu malbu odstranit. I když to vlastně ani nebylo na jejich pozemku…
Takže to nebylo předem domluvený.
Domluvený to nebylo, ale já tam šel s čistým svědomím. Jinak bych si tam nezaplatil lešení a nezačal to tam dělat. Ta policie tam prostě přijela na nějaké udání a začali mě popotahovat po soudech. Byla úplná zbytečnost to řešit. Stačilo říct, ať to přestanu dělat a seženu si povolení. No a já ho po roce dostal, tak jsem to mohl dodělat.
V jakých nejextrémnějších podmínkách jsi maloval?
To bylo asi právě v Izraeli. Přímo v nějakém střetnutí jsme sice nebyli, ale samozřejmě jsme dostávali různý instrukce, jako ať třeba za nějakými stěnami nevystrkujeme hlavu, protože v budově na druhé straně jsou snajpři, nebo když dopadla bomba, tak jsme to cítili. K tomu nám ale jen říkali, že se stejně nestihneme schovat, tak ať kdyžtak prostě zalehneme…
Nakonec nám můžeš povědět třeba nějakou pěknou historku z Aruby, poslední zahraniční cesty, kde jsi maloval.
Aruba je místo, který má celkově velkej dosah v mým osobním životě. Poprvé jsem tam totiž namaloval svoji přítelkyni a další rok jsem ji tam požádal o ruku. Pak jsem tam vzal svého prvního syna a teďka naposledy jsme si odtamtud odvezli druhého syna. A když jsem ji tam požádal o ruku, tak všichni lidi z Aruby přijeli na naši svatbu sem do Česka. Je to taková dlouhá rodinná historie.
foto: Andrew Gorb
