Tomáš Dvořák, známý také pod svým uměleckým jménem Floex je klarinetista, skladatel, producent a multimediální umělec z Prahy. Ve své tvorbě propojuje především elektronickou a akustickou hudbu.  Zabývá se také skládáním hudby pro počítačové hry. Aktuálně koncertuje společně s robotickým bubeníkem Josefem ze známé počítačové hry Machinarium.

Jaký je rozdíl mezi Tomášem Dvořákem a Floexem?

To bylo dřív. Na začátku jsem chtěl oddělit svoje sólový desky od různých spoluprací, například když jsem skládal soundtracky k počítačovým hrám, protože mi přišlo, že to bylo hudebně trochu jinde, než třeba právě moje autorský věci. Soundtracky byly většinou trochu hravější. Postupem času jsem ale zjistil, že je to zbytečný…

Ve tvých skladbách hraje hodně důležitou roli klarinet. Hraješ na něj už od svých šesti let. Přivedli tě k němu tvoji rodiče?

Vůbec. Já jsem byl jeden z mála, který sám od malička chtěl hrát na hudební nástroj, a naopak jsem spíš nutil rodiče, ať mě někam přihlásí. Je pravda, že jsem chtěl hrát spíš na nějaký více cool nástroje, jako je třeba bicí nebo kytara, ale to bylo tenkrát za komunistů plný, tak jsem skončil u klarinetu. Nakonec jsem rád, jelikož klarinet je víc originálnější právě pro hudbu, kterou dělám. Byl jsem vlastně první, kdo ho takhle autorsky použil v elektronický hudbě.

„Chtěl jsem se tenkrát vymezit vůči hrubýmu používání synťáků.“

Vyzkoušel jsi později i jiné nástroje?

Já mám ve studiu spoustu nástrojů. Zajímá mě právěže hodně to propojení mezi akustickou a elektronickou hudbou. Hudbu jsem začal dělat v osmnácti letech a chtěl jsem se tenkrát vymezit vůči hrubýmu používání synťáků. Akustický nástroje mi to umožnily, protože dokážou přinést do elektroniky dávku organickýho zvuku.

Kam až tedy sahají tvé začátky s elektronickou hudbou?  

To už je úplně prehistorie. První dema jsem dělal někdy kolem roku devadesát šest. Scéna se v té době etablovala a  hlavní problém byly peníze. Dlouho mi trvalo, než jsem si našetřil na nějaký samplery a synťáky, abych mohl dělat něco, co by už trochu znělo. Natož vydávat desky. Třeba sampler stál okolo devadesáti tisíc a bez něj si člověk neškrtnul. Hodně tomu pomohla parta kolem Rádia 1, která tvořila takové kompilace prvních lidí, co dělali elektronickou hudbu. Dneska už je to úplně jinde, stačí ti telefon a můžeš skládat.

Floex

Ve stejné době u nás hodně frčelo techno…

Já jsem byl trošku takovej hudební intelektuál, co se elektroniky týče. Každopádně teď mě techno baví mnohem víc, než předtím a poslouchám ho. Bude to taky tím, že ta scéna se hodně posunula. Aktuálně mám spoustu oblíbených producentů.

Za tvojí první desku Pocustone, která vyšla v roce 2001 jsi získal Anděla. Jaké to bylo?

Tenkrát se to všechno hlavně dávalo dohromady. Mělo to svoje výhody i nevýhody. Já nechci přehánět, ale skoro cokoliv  co člověk udělal, tak bylo nový a skvělý. Bylo to úplně úžasný. Dneska už se elektronický hudbě věnuje spoustu lidí a musíš se víc snažit. Myslím si, že to je ten hlavní důvod, proč byla deska tak úspěšná, protože zkrátka přinesla něco nového.

Mimo skládání se věnuješ také audiovizuální tvorbě. Do povědomí ses dostal díky  dílu nesoucí název Křižovatka, kde jsi zhudebnil silniční provoz.

Já jsem v tý době studoval na AVU a nechtělo se mi dělat hudbu na CD a hledal jsem právě možnosti, jak by se dala dělat jinak. Byl to jeden z projektů, který navazuje na šedesátá léta, kdy si muzikanti hráli s náhodností v hudbě. Zaujalo mě, že člověk jen nastavuje prostředí, ale netvoří konkrétní noty. Hudba se pak sama vytváří a to je přesně ta křižovatka. Na křižovatce se ti mění barvy, jezdí auta, ale všechno má rytmus, to je hrozně zajímavý. Tak jsem rozhodl, že barvám aut přiřadím tóny a nechám hudbu plynout.

„Já to beru jakou skvělou možnost, jak se realizovat v oblasti interaktivní hudby.“

Složil jsi soundtrack ke počítačovým hrám Samorost a Machinarium. Vnímáš rozdíl mezi tvorbou soundtracků k hrám a tvou vlastní autorskou činností?

Lidi se mě často ptají, jak se stát skladatelem počítačové hudby, protože už jsem se nějak etabloval jako její skladatel. V mém případě to ale byla úplná náhoda, jelikož mě oslovili sami přímo z herního studia Amanita. Slyšeli někde moji první desku a líbila se jim. Já to beru jakou skvělou možnost, jak se realizovat v oblasti interaktivní hudby. Je to jiný v tom, že hudba pro hru  je taková hravější, košatější a musím ji vždycky složit tak, aby se doplnila s obrázkem.

Hraješ hry?

No, moc ne. Já nemám moc času. Každopádně indie scéna her je mi sympatická.

K výročí deseti let od  vydání Machinaria aktuálně vyšlo album, na kterém můžeme nalézt remixy tebou vytvořeného soundtracku. Zároveň u této příležitosti pořádáš s albem tour. Nápad pro tohle vše vyšel z tvé hlavy?

Nevyšlo to z mojí hlavy. Já bych to asi ani nevymyslel. Přišel s tím Lukáš Kunce z Amanity. Rozhodl se oslovit skladatele z doby, kdy vyšlo Machinarium, jako je třeba Jim Guthrie nebo Orbital. Já měl hroznou práci s tím vůbec obnovit materiál z té doby, přeci jenom už je to deset let.

Zmíněnou tour s tebou kromě zpěvačky Sáry Vondráškové absolvuje také jeden zvláštní host. Tím hostem je robot Josef z Machinaria…

To je taková vtipná historka. Původně se mnou měl tour absolvovat můj kamarád bubeník Jakub Tengler. Jakub má ale také své vlastní projekty a jak už to u muzikantů bývá, tak je těžké najít společné termíny pro vystoupení. Já jsem dlouho řešil, jak to zařídit, aby se mnou Jakub mohl hrát, protože s ním strašně rád spolupracuji. Nakonec jsem došel k nápadu, že ho nahradím robotem. Nenahradil jsem ho ale tak úplně, jelikož Jakub do robota nahrál svou hru, takže ač nemůže být Jakub na koncertech fyzicky, tak s námi i tak stále hraje.

Jak vůbec takový robot vznikne?

Technologicky to není v dnešní době vlastně nic složitého. Ve světě existuje spoustu uskupení, které se právě tvorbou takových nástrojů, jako je robot Josef, zabývají. Celé je to strašně zajímavé odvětví. Je pravda, že postupem času se na tvorbu nabalilo víc a víc lidí. Největší zásluhu má každopádně Dominik Jančík (XYZ project), zmíněný Jakub Tengler a tým výtvarníka Adolfa Lachmana.

Zmíněná tour obsahuje i zastávku v pražské Akropoli, kde proběhne 27. listopadu také křest alba.  V Paláci Akropolis jsi před lety začínal koncertovat, má to pro tebe nějaký význam?

Určitě, nejenom, že hraju právě v Akropoli, ale také Josefem, jehož postava je po těch letech se mnou už tak nějak spojena.

foto: Šárka Zavadilová

Podpoříte nás?

„Alternativní sonda do hlubin české kultury.“ Jak už náš slogan napovídá, snažíme se být magazínem, který přináší čtenářům alternativní pohled na život kolem nás. Už od roku 2014 fungujeme jako nezávislý projekt několika autorů a přinášíme reportáže ze špinavých a divokých hlubin undergroundu, natáčíme a informujeme o subkulturách, zajímavých projektech, akcích a osobnostech, nebo jen píšeme články vlastním stylem. Jedeme zkrátka autorskou tvorbu, kterou nyní můžeš podpořit. Odvděčíme se ti pravidelným přísunem kvalitního obsahu, zahrnujícího originální články, videa a podcasty. Přispěním i nepatrné částky nám vyjádříte podporu, která nás motivuje do další tvorby. Každé takové podpory si nesmírně vážíme a předem z celého srdce děkujeme!

Podpořit