Florbal je jedním ze sportů, které mají prakticky celoroční pole působnosti. Tu v květnu skončí sezóna, aby mohla v červnu začít (ne)oblíbená letní příprava. Kopce, ovály, kolečka, desítky kilogramů těžké činky. Někteří jedinci sem tam překřtí “suchou” na martyrium, jiní neváhají zvolit hrubší názvosloví. Ale na florbalovém létu je potřeba hledat i pozitivní věci – třeba takové oblíbené letní turnaje!
Právě jeden z takových turnajů proběhl nedávno u našich sousedů, v saských Drážďanech. Město proslulé sbírkou umění uložené v galerii Zwinger již šestý ročník organizuje florbalový turnaj IFC – International Floorball Congress. S označením “florbal” byste ale u našich sousedů moc nepochodili, mají to jen v názvu. Pro sport s děrovaným míčkem se podobně jako v ostatních německy mluvících zemích vžil název “Unihockey“. Jako zázemí tomuto turnájku slouží házenkářská EnergieVerbund Arena, která podobně jako většina německý sportovišť oplývá vysokým standardem a značným stupněm modernosti.
Hlava organizačního sboru se jmenuje Lars. Veselý chlapík vždy v tématicky barevném tričku (každý rok se barvy střídají, tudíž někteří účastníci mají doma již slušnou kolekci) plní po celý turnajový víkend roli florbalového guru, který vyřeší sebemenší komplikaci. Ubytování, šatny, aktualizace výsledků apod. Letošní ročník byl i pro něj svým způsobem zlomovým – poprvé naplnil kapacitu dvaceti mužských a deseti ženských týmů, které do Drážďan přijely. Ty tak zažily největší invazi florbalistů za posledních šest let! Proto se k florbalovým radovánkám využila i druhá, přes park vzdálená hala sportovního gymnázia. Organizační servis nelze ohodnotit jinak, než známkou nejvyšší.
Ovšem Mezinárodní florbalový kongres – to není pouze florbalová akce. Do jisté míry jde o akci společenskou. Turnaj se těší velké oblibě nejen německých, ale především českých či švýcarských týmů. Ptáte se, proč? Inu, z Čech a zejména z Prahy a okolí, odkud je drtivá většina českých zástupců je to sem blíže než na leckteré tuzemské letní turnaje. Mezi plusy patří cesta po německých dálnicích, kde si užijí závodníci obrovský komfort celého podniku. Florbalista, to je do jisté míry putující duše, které nevadí složit hlavu v té či oné hale, v období letního dusna je to takřka nepsané pravidlo. Nikdo není natolik puritán, aby neváhal jednu či dvě noci vzít za dost karimatkou a spacákem, ti méně odvážní si mohou zažádat o žíněnku. Zkrátka, je v tom i trochu dobrodružství.
Kapitolou, která by vydala na samotný článek je pak společenská aktivita týmů ve večerních hodinách. Někteří skočí do nedalekého Sparu pro malý gril za dvě eura a něco na zub k tomu. “Cože, my jsme zapomněli na pívo? No tak to je výborný…,” ozývá se od jednoho z grilovacích stanovišť. V souboji německého a českého moku je vítěz předem určen. Jiní zase zvolí týmovou večeři v některé ze zdejších restaurací nebo fast-foodů, kterých je taková Prager Straße, obchodní tepna saské metropole, plná. Zní-li to jako konzumní doporučení, nechoďte tam, ale ze zkušenosti doporučuji navštívit některý z drážďanských Kebap bister. Ano, opravdu tam píší “p” na konci. Co do kvality a porce je to s českou kotlinou těžce srovnatelné.
Jiné týmy zase volí vytvoření vlastního společenského kruhu nedaleko haly v parku a pro některé se stává druhý den bojů tak trochu bojem sám se sebou. “Vyhraju já, nebo alkohol?” jako by znělo v hlavách hráčů. “Koukej, ten to zase večer přehnal, ani neběhá,” zní posměšně od soupeřova týmu, který měl brzkou večerku. Kdo vyhrál, to nevíme…
Pro některé znamená výlet do Drážďan objevování svébytné německé kultury. Zažít tzv. filmové noci (Filmnächte), kdy se na břehu Labe promítají filmy je obrovský zážitek. Kulturně založení lidé nepohrdnou fotkou či návštěvou Frauenkirche či Semperoper.
