V sobotu skončil benátský filmový festival, první velká mezinárodní akce ve filmovém průmyslu poté, co mnoho ostatních festivalů bylo nuceno své konání zrušit. Filmová přehlídka na benátském Lidu nejenže ukázala, kam až bylo celé filmové odvětví kvůli celosvětové pandemii zahnáno, ale také to, jak by akce podobného typu mohly do budoucna, pokud bude nutné zachovat nouzový provoz, alespoň v příštích pár letech fungovat.
Pro běžného návštěvníka plážového letoviska, vzdáleného pouhých patnáct minut lodí od spletitého labyrintu uliček a kanálů tzv. hlavního ostrova, se mohl jevit festival skoro jako každý jiný. Hloučky italských novinářů nahlas ventilujících své zhnusení nad snímky, které si berou na paškál jejich milovanou zemi, dámy v dlouhé večerní nesoucí v ruce boty na vysokém podpatku a všudypřítomné fronty na ikonický oranžový nápoj… Jeden malý rozdíl tu však je. Narozdíl od zbytku Itálie je v oblasti celého areálu, i ve venkovních prostorách, povinnost mít nasazenou roušku a beze zbytku všichni návštěvníci toto pravidlo dodržují. I tyto drobné povinnosti však dávají ke vzniku mnoha humorným situacím, pokud si totiž i během projekce roušku na chvíli sundáte, hned je u vás místní ostraha s rozsvícenou baterkou a obligátním slůvkem: mascherina, signora, prego… Občas je však těžké donutit nasadit si ji notorické spáče, a tak se diváci mnohdy více než filmem mohli bavit nekončícím úsilím několika uvaděčů vzbudit návštěvníka, jemuž při spánku sklouzla rouška pod nos. Mimo povinnosti zakrytých dýchacích otvorů je druhou nejvýraznější změnou tzv. socially distanced red carpet, v praxi červený koberec zakrytý dvoumetrovou zdí tak, aby nebylo možno vidět vůbec nikoho, kdo po něm kráčí. Místo, kde od rána bývala ta nejlepší místa rezervována proslulým velkým množstvím deštníků, tak působí lehce tragikomicky, nepřišlo totiž o své návštěvníky, pouze o pozorovatele. Stále je tak možné potkat ve večerních hodinách skupinky oděné do gala mířící na slavnostní premiéry a o pár hodin později mířící i z nich, letos jim však nikdo nevěnuje pozornost.
Tento určitý paradox spojený s tradicí, jež se na festival dlouholetě vázala, a to přítomnost velkého množství zahraničních hvězd a ještě většího počtu fanoušků čekající na ně, nahrála příležitost obrácení pozornosti zpět k původnímu účelu festivalu, filmům samotným. Místo hovorů o to, na koho se který herec usmál, tak bylo stále častěji možné slýchat vážné rozhovory o budoucnosti kinematografie a o promítaných snímcích. Koronavirová krize však nepřinesla jen odliv hvězdných jmen na koberci, ale také těch pod filmy podepsanými. Již na první pohled v soutěži scházela zvučnější jména především z americké provenience, jelikož právě velká studia, jako v minulých letech hojně diskutovaný Netflix, tu citelně scházela. Mimo vítězné Země nomádů se tak dá jen stěží předvídat další oscarový kandidát, kterého však v minulých letech Benátky vždy hrdě představovaly.
I přes citelně slabší filmovou selekci se objevily tituly, jež stály za pozornost a z nichž některé se snad i představí v českých kinech. O filmových vrcholech a propadech si můžete přečíst v druhé části reportu.
