Zavíráme
Velké oči, tichý pláč,
slané slzy padají dolů,
tady máš, není zač,
vidím to jako tvoji chybu.
Sklenky vína, dlouhé noci,
zdá se to až příliš snadné,
přimkly ke mně i když nechci,
jednou budou možná chybět.
Zvyklá na svou samotu,
zavírám se do krytu,
nepustím tam nikoho,
místo jen pro jednoho.
Svíčka září, hudba hraje,
s láskou úsměv na tvář kreslím,
všechno v klidu v mojí hlavě,
jsem tu šťastná, i když nesmím.
Zvyklá na svou samotu,
zavírám se do krytu,
možná jednou místo najde se,
ale to všechno jen čas přinese.
– Adéla Pavelková
Můj večer s Inkou Michulkovou
Schovám si tě jako
Jedinou vzpomínku
Na těch pár nocí
Kdy jsem nespala v našem bytě.
Ve sklenici od vína
Uchovám ten zářící plamen
Svíčky posledního rána
A pak si do posledního kamínku
Vydláždím sama cestu ze svobodného myšlení.
Zdá se to jako obsese
Sbírat artefakty dní,
Kdy jsem byla opravdu šťastná.
Ale já vím,
Že kdo chytá v žitě,
Ten si domů vždycky něco odnese.
– Šárka Vlasáková
Váha doteku
Brouzdám v myšlenkách a vzpomínkách,
představách a možnostech.
Co bylo tak zřejmé,
na těch opakujících se dnech.
Hledám střípky vzdálených,
tehdy známých všedností.
Tu smršť, tu touhu
oněch sladkých jemností.
Jak chybí mi ta jednoduchost.
Měkký, vlahý, něžný.
Jen toužím cítit přítomnost.
Tvrdý, vroucný, běžný.
Až teď znám váhu doteku,
jeho sílu a moc.
Až přijdou zas ty chvíle,
probdím každou noc.
– G.M.
Requiem pro spánek
Asi jsem zapomněla,
jak psát básně,
jak žít život,
aby bylo krásně.
Asi jsem se nevyspala,
tolik dlouhejch dní,
že každý ráno moje hlava neví,
jestli ještě sní.
Každou noc pak zatáhnu,
zhasnu,
pro budík se natáhnu,
a už vím,
že dlouho se zas nevyspím,
že dalším dnem jen prolítnu,
bez zářezů,
bez poznámek,
jen s dalším requiem,
za můj spánek.
– Áňa
