Tetování jsou někým odsuzována, někým naopak do krve bráněna, pro někoho módou, možností se zviditelnit, jít proti davu, něco vyjádřit nebo jen a prostě ozdobou těla. Pro mě mé tetování znamená mnohé, ale rozhodně se s ním nesnažím (a ani nechci) jít s danou módní vlnou.
Před třemi lety mě okouzlil svět tetování. Byla to doba, kdy si můj brácha pořídil své první (nebo druhé?) tetování. Byla to nejdřív kotva, následovala loď a pak už to jelo. Dle téma to bylo vše, co mám ráda. Miluji moře a vše s ním spojené, připomíná mi to volnost a nepolapitelné štěstí. Bylo mi jasné, že ve svých tehdy 13ti letech mi tetování asi úplně neprojde u rodičů, ale pro jistotu jsem jim dala na vědomí, že je to něco, co bych chtěla třeba v budoucnu.
Což mě přivádí k mým patnáctým narozeninám, kdy jsem dostala povolení a poukaz. Po týdnu a půl byla má malá vysněná lodička na světě.
Kromě nekonečných otázek (namátkou: „To je pravý?“, „Bolelo to?“, „A to ti rodiče jako dovolili?“) sem tam přišla i otázka proč jsem si nechala jehlou s inkoustem dobrovolně bodat do kůže. Jaký to má smysl? A zda-li toho nebudu litovat, či to nedělám jen proto, že je to teď v módě. A odpověď je, že smysl to určo má, pokud je to to, co chci, smysl to pro mě rozhodně má. To je ten nejprimárnější smysl. Že mi to připomíná svobodu a jsem šťastná, jen když se na to podívám, je další smysl – důvěrnější. Otázku ohledně módy mohu zodpovědět snadno. Že je tetování v módě mě spíše štve. Tedy ať si každý dělá, co jen chce, ale tetování typu kytky na lopatkách, či divné ‚vlnky‘ nad dámským pozadím, nebo srdíčka nad opravdovým srdcem, nebo nedej bože jména (často) bývalých lásek se mi opravdu nelíbí (ale jen připomínám, toto je můj názor, nemusí se slučovat s tím Vaším).
Neříkám, že moje tetování je jediné na světě a velmi originální. Jasně, že ne. Ale už jen z mého pohledu tím nejdu v módní vlně tetovaní.
