Jurský park byl vůbec jako jeden z prvních filmů, ve kterém se naplno využili digitální triky, a byl to zrovna Jurský park, který ukázal, jak naplno se dají využít.
Odstartoval tím revoluci, díky které můžeme na plátně vidět cokoliv. Nebylo to ale jediné, čím Jurský park hnul světem. Díky režiséru Stevenu Spielbergovi, kterému se podařilo výborně přenést knižní předlohu Michaela Crichtona na plátno, se strhla lavina zájmu o paleontologii. Film též ukázal, že nad přírodou člověk zvítězit nemůže. A tak sen John Hemmonda zůstal skryt v džungli (když nepočítám další dvě, ne zrovna dobře hodnocené, pokračování). Dokud nepřišlo nové pokračování režiséra Colin Trevorrowa, kterému se podařilo rozzářit oči nejednoho fanouška už otevřeným zábavním parkem s oživlými dinosaury postihnutý globalizací. Ano, globalizací. Aneb místo, kde se podíváte na živé, původně už 65 miliónů let mrtvé tvory, vedle kavárny Starbucks a hotelu Hilton.
A o čem je tedy děj Jurského park (schválně pojmenovaný ‘’’park“ k uctění památky zemřelých v Jurském světě)? Park pomalu ztrácí na popularitě, a tak se vedení rozhodlo vytvořit zcela nového dinosaura jménem Indominus Rex, kterému se, jak jinak, povede utéct zrovna v době, kdy přijeli dva náctiletý synovci správkyně parku, která se je spolu s cvičitelem raptorům snaží najít a dostat do bezpečí. Do toho už ale park upadá do chaosu plného utíkajících lidí na všechny možné strany.
Nechci radši nic moc prozrazovat, ale film vás vtáhne i takovými maličkostmi, jako je vchod do parku opatřen původní branou za zvuků hudby z Jurského světa, objevení původních budov nebo samice T-Rex taktéž z prvního filmu, na které si můžete všimnout přetrvávajích jizev. Oba filmy se díky tomu skvěle prolínají.
Po technické stránce není filmu co vytknout a po té kreativní snad jen to, že pokud si divák chce film užít, musí ho sledovat s hodně velkým nadhledem, jinak byste si pohled na džunglí utíkající ženskou v podpadkách neužili.
