Včera kolem osmé hodiny večerní k nám zavítala jedna z nejlepších kapel současného indie-rocku. Moje největší hudební srdcovka už od čtrnácti let. Imagine Dragons.
Všichni počítali s předkapelou (v tomto případě Sunset Sons), takže většina lidí (jako já) přišla zhruba s hodinovým zpožděním, čímž se vyhnula frontám u vstupu v – 5°C.
Kapela Imagine Dragons na sebe nenechala dlouho čekat, jak bývá u velkých hvězd zvykem. Publikum je přivítalo výskotem a třískotem a nevím čím vším, tak hlasitým, že půlce lidí popraskaly displeje na mobilu. Nikdy jsem nezažila tak napumpovanou atmosféru. Bouřlivý jásot diváků doprovázel celou první píseň. Kapela vnesla do haly neuvěřitelnou energii, bylo vidět, že to ty kluky prostě baví.
Skákali, běhali a kravili. Nebyla to předstíraná radost, tahle byla otevřená a upřímná . Prostě si to užívali.
Vnesli energii, ale taky opravdovou HUDBU. Jsou to páni hudebníci. Nejen, že zpěvák byl brilantní, ale kytarista Wayne Sermon vystřihl rockové sólo na 3 minuty ve stylu Jimiho Hendrixe. Sám zpěvák Dan Raynolds se s naprostou přesností zapojoval do rytmu bicích a doprovázel na gigantický buben, dokonce občas bubeníkovi ukradl paličky a sám si střihl pár taktů.
Hudební číslo na jedničku, nebyla to jen show a kapela, co si remixuje a modifikuje písničky ve studiu. Tohle bylo tak reálné a ta atmosféra. Lidi, co je milujou, hudebníci sršící talentem a elánem.
Nezapomněli ani na staré hity jako Radioactive nebo Bleeding out, čímž koncert ukončili. Neměli jsme dost, a tak jsme buráceli tak dlouho, než se kapela vrátila na podium a pořádně nám to naposledy nandala.
Perfektním vrcholem večera bylo, když fanoušci v prvních řadách podali zpěvákovi českou vlajku. On se s námi rozloučil s ní nad hlavou a celou ji při odchodu zulíbal.
