Pravda a lež. Dobro a zlo. Pasťák a církev. Polský snímek s absurdní zápletkou natočený na základě skutečné události vám bude ležet v žaludku nekrátkou chvíli. Buď budete pobouřeni anebo dojati, nic mezi tím.
Třetí celovečerní film polského režiséra Jana Komasa se dostal do povědomí filmových kritiků hned po jeho uvedení v Benátkách roku 2019. Úspěch sklidil i na festivalu v Gdyni a stal se oficiálním vyslancem polské kinematografie na Oscarech. Corpus Christi se dostal do shortlistu 5 nejlepších zahraničních filmů, kde byl poražen konkurenčním jihokorejským snímkem Parazit. Do českých kin měl vstoupit již na jaře tohoto roku, ale kvůli koronavirové krizi byla premiéra odložena na 24. září. Předtím byl ale již představen například na Letní filmové škole v Uherském Hradišti anebo na 27. ročníku pražského Febiofestu.
Hlavní protagonista Daniel, ztvárněný mladým, ale hlavně velmi talentovaným hercem Bartoszem Bieleniem, nepatří mezi nejsvatější. Avšak v nápravném nařízení pro mladistvé dojde k jeho duševní proměně. Rád by se stal knězem, ale jeho trestní minulost mu to nedovolí. Po propuštění odchází pracovat do truhlárny v malém městě, nicméně ihned po příjezdu se oblékne do kněžského a shodou okolností mu je přidělena tamější farnost.
Kontroverze však nastává v moment, kdy si místní uvědomí, že nový kněz je lepší než jeho předchůdce. Daniel vyvrací stereotypy o tom, že kněz je zapšklý, tichý, bigotní suchar, který tráví volné večery s biblí. Navštěvuje různé akce, pomáhá lidem, kouří cigarety a pije alkohol. Prostě ukazuje, že je člověk a ne fanatik. Ale nic netrvá věčně a všechno musí jednou skončit.
I když se snímek zdá býti fikcí, je natočený dle skutečné události. Režisér se inspiroval případem z titulních stránek novin jeho domoviny, kde se chlapec vydával za kněze po dobu tří měsíců. Chlapec oddával, křtil, vedl pohřby, ale také se pokoušel napravovat sváry ve městečku, kde kázal. Stejně jako “kněz” Daniel.
Corpus Christi je kombinace strhujícího děje, skvělých herecké výkonů a místy brutálně detailních záběrů vzbudí v člověku dojem, jakoby i on samotný stál na stříbrném plátně. Kino nebudete opouštět s diskuzí, jestli se vám film líbil anebo ne. Avšak budete odcházet potichu, pouze s vnitřním monologem, kde se budete rozhodovat zda jste pobouřeni či dojati. Nic mezi tím.
