O víkendu ukončený benátský festival názorně ukázal, že nejenže je ukrutně těžké a chvályhodné zorganizovat takto velkou filmovou akci v bojových podmínkách, ale také, že je velice těžké v současné situaci dostat na festival filmy takové kvality, na níž jsou diváci z předchozích ročníků zvyklí. Neutuchající stěžování si na značně kolísavou kvalitu soutěžního výběru provázelo celý festival, přesto se však v programu objevily tituly, které stojí za to neopomenout.
Již první snímek uvedený v soutěži nastavil laťku velice vysoko, a tak očekávání od jeho následovníků nebyla malá, málokterý z nich však byl schopen svým očekáváním dostát. Bosenskohercegovská režisérka Jasmila Žbanić se navrátila se svým snímkem Quo vadis, Aida? k režii po dlouhých pěti letech a od svého čtrnáct let starého debutu Grbavica natočila svůj nejsilnější a nejsyrovější film. Spolu s hlavní hrdinkou sledujeme její zoufalý boj o záchranu vlastních synů na okupované základně Organizace spojených národů během jednoho z nejhorších válečných zločinů druhé poloviny dvacátého století, masakru ve Srebrenici, jež se odehrál za balkánské války. Formálně poměrně minimalistický snímek až příliš bolestivě a přesvědčivě zobrazuje nastalý chaos a zoufalství, jež hromadné přesuny obyvatelstva provázely. Na rozdíl však od stylově podobné Utoyi 22. července však nesází na chatrně vystavěnou zápletku snažící se zahrnout co nejvíce obětí, ale naopak se neodvrací od hlavní hrdinky a jejího snažení, i když je již dopředu prohrané. Bylo tak překvapivé, když snímek s působivě metaforickým koncem nakonec odešel s prázdnou.
Drazí soudruzi Andreje Končalovského, které spojuje s Quo vadis, Aida? jak téma válečného masakru, tak ženská figura bloudící v chaosu hrůzy a hledající své potomky, si nakonec cenu i odnesla, avšak jednalo se o „pouhé“ čestné uznání. Končalovského nevybíravý vhled do poststalinistického Ruska patřil ale k tomu nejzajímavějšímu, co bylo na Lidu možno zhlédnout. Černobílý snímek v akademickém formátu se stylově obrací k velikánům ruského filmu, avšak ve svém jádru působí velice moderně. Ve svých 83 letech tak působí ruský klasik se svým kousavým komentářem ke střetu dvou neméně zrůdných ideologií podstatně svěžeji než o půl století mladší tvůrci jako Mona Fastvold či Hilal Baydarov, jejichž snímky působily přestárle. Odvážně působí i Končalovského snaha naprosto rezignovat na jakýkoliv morální apel a nastolení stran dobry a zla, hlavní hrdinky, se kterou chtě nechtě musí každý divák soucítit, je kovanou stalinistkou, jíž se hroutí veškeré životní jistoty, za které celý život bojovala. Se svými pochybnými vštípenými ideály přesto působí jako jediný potenciálně kladný hrdina v celém filmu, což snímku dodává příjemnou pachuť hořkosti a nesentimentality.
S rozporuplnými reakcemi se pak setkal snímek, který osobně řadím úplně nejvýše, a to Již nikdy nebude sněžit Malgorzaty Szumowské, která se po nepovedeném předchozím snímku opět vrací do formy. Na enigmatické bajce o masérovi a hypnotizérovi z Černobylu, který svým působením jako jediný přináší alespoň prchavé okamžiky štěstí do jinak neutěšeného „ghetta pro bohaté“, se opět strefuje do neduhů polské společnosti, a vyobrazuje tak plastický portrét absurdity sociálních rozdílů. Ke snímku je třeba neustále hledat si nové a nové referenční klíče, Szumowská nenechává diváka v klidu a skrze vícero rovin vyvstávají nové významy. Jedná se ale o velice náročný divácký přístup a je třeba být připraven na to, co od snímku očekáváte, pokud se mu však poddáte, čekají na vás jako na diváka naprosto uhrančivé dvě hodiny, kde nechybí absurdní scény s buldočími masážemi i závěrečná notně melancholická katarze.
Posledním snímkem, který stojí za zmínku je řecký debut Jablka dlouholetého spolupracovníka Yorgose Lanthimose uvedený ve vedlejší sekci, jenž zpracovává atraktivní téma celosvětové amnézie. Bezejmenný hlavní hrdina prochází specializovaným programem na znovuzačlenění do společnosti a snaží si vzpomenout na minulý život, neustále jej však provází otázka, zda na něj vůbec má cenu vzpomínat. Snímek vyzařující zvláštní auru jemného smutku se tak stal osvěžením v jinak značně chatrně poskládaných vedlejších sekcích.
