I devatenáctý rok po přelomu tisíciletí připravil našim redaktorům každoroční příležitost si, řečeno lidově, trochu vyhodit z kopýtka. Ano, hádáte správně. Letos jsme se znovu rozhodli vydat do Maďarska – země guláše, uherského salámu, ale i Rubikovy kostky, abychom navštívili jeden z největších evropských festivalů, kolébku nejen elektronické hudby – Balaton Sound 2019.
S kolegou Zoranem jsme ve středu ráno (brzy, brzy ráno – jakože fakt brzo, v 5:30, holky bláznivý) sbalili svoje saky paky a vyrazili čekat na náš transport. Zvolili jsme opravdu nejlepší způsob dopravy, jak se k našim jihovýchodním sousedům dostat. Jízda transporterem s pěti okouzlujícími hráčkami florbalu. Díky jejich společnosti nám cesta uběhla tak rychle, že jsem ani nepostřehl průjezd Slovenskem, prepačte bratia. Polední zvony ještě skoro ani nedozvonily a my už stáli před hlavním vchodem do festivalového areálu, u malé vesničky Zamárdi, jejíž velkou část omývá balatonské jezero.
Po vyzvednutí pásek a mistrovském vystavění našeho honosného obydlí aka malého zeleného stanu ze Sportisima za pár šupáků jsme se vydali na kraj jezera nedaleko vstupu do areálu posilnit tradiční českou plachetnicí, abychom byli připraveni na naše první vystoupení letošního ročníku. Posezení nám neobvykle okořenil i tento muž slovenského původu, který se s námi dal do řeči a pak všem okolo poskytl příležitost vidět ten nejmalebnější západ slunce, jaký břehy jezera kdy viděly.
Po tomto krásném zážitku jsme se vydali do areálu na vystoupení umělce s přezdívkou Don Diablo, který si drží na Zoranově žebříčku interpretů vrchní pozice. Proto jsem v jeho kvality věřil a zklamán jsem rozhodně nebyl. Po něm následovala latinská hvězda J Balvin, jehož show byla obstojná, my ale chtěli být plně připraveni na hlavní hvězdu večera, tak jsme se po pár písních vydali opět na pláž dokončit, co jsme započali, a nechat tuzemskou plachetnici odplout na dlouhou cestu našimi těly. Cestou jsme se ještě stihli zastavit v našem oblíbeném stanu (brzy zjistíte, proč) s názvem Dreher Arena na show amerického rappera s pseudonymem Ski Mask The Slump God.
Překvapil nás skvělými vizuály a také jeho energií, která dokázala dav rozpálit do moshpitova – neobyčejné barvy vyskytující se na mnoha následujících koncertech Balatonu. Její příznaky jsou lokty ve vzduchu, okopané nohy, pot a neskutečný adrenalin. Hodinky však tikají a my běželi na pláž k našemu úkolu. S dnem láhve přišel i čas na závěrečnou show – diskžokej, který stál u kořenů samotného žánru a jeho jméno nemusím ani dále představovat – Tiësto. Hraním se živí už neuvěřitelných dvacet pět let a hudbě se věnuje ještě o deset déle. Nebylo tedy pochyby, že jeho set si zaručeně užijeme. Vybrali jsme si vhodné místečko na pravé straně stage nedaleko baru, kde nebyl takový nával lidí a my měli možnost ukázat naše vnitřní taneční zvířata, posilněná hnědavým mokem. Díky kostýmům a bezkonkurenčním tanečním pohybům si nás všímala značná část návštěvníků ze všech koutů světa, kteří se s námi fotili, dávali se do řeči či jednoduše pochválili výkon palcem nahoru. Jev, který se v našem případě opakoval i po zbytek festivalu. Po závěrečném ohňostroji jsme se dali do prozkoumání areálu. Stavili jsme se na všech zbývajících stagích a na každé dali povinnou půlhodinku hajpení, neboli ultragavantně okouzlujícího tancování, jak nazýváme náš styl pohybů. Díky tomu se nám podařilo okoštovat chuť každé z nich a věděli jsme, na prkna kterých pódií se budeme v budoucích dnech vraceti. Únava z cesty a zodpovědnost nás však obě dohnaly (zodpovědnost jsme tu noc bohužel viděli naposled, do konce Balatonu pak odešla, neznámo kam), a proto jsme se brzy po odbití třetí hodiny ranní rozhodli k návratu do stanu, kde jsme chtěli nabrat potřebné síly.
Další den nás totiž čekala velmi namáhavá aktivita, která nás pak doprovázela každým balatonským dnem. Tou bylo ležení na pláži, koupání se v jezeře a v neposlední řadě i kochání se krásnými lidmi všude kolem nás (hlavně ženami mrk mrk). Kolem čtvrté hodiny se nám podařil ukuchtit i luxusní, řekl bych až pětihvězdičkový chod, těstoviny s omáčkou a olivami. Kdo si na Balatonu neumí žít, nemusí ani jezdit. Někteří členové naší skupiny dokonce zvládli dojít i do areálu, kde odpoledne probíhala techno jóga. Kdyby vás zajímalo, jak takováto aktivita vypadá, začněte doma cvičit jógu a pusťte si k tomu poslední edici Boiler Room. Za nás palec nahoru, naše těla však na tuto zátěž připravena nebyla, a proto jsme se spokojili jen s přelíčením pocitů, které při cvičení naši kamarádi zažívali. Jako bych tam byl sám. Děkuji za to.
Večer na hlavní stage začínal americký DJ Jauz, který nás až překvapil svou silnou show, která roztančila celý dav. Na konci nás až trochu mrzelo, že byl jako první. Jeho set byl skvělý, lépe bych si však jeho hudbu dokázal představit v nočních hodinách ve stanu, kde by teprve vynikly jeho úžasné vizuály a tvrdší, tanečnější písně. Po jeho vystoupení na stage přišla budoucnost. Ne opravdu. Rapper Future v elegantním úboru převzal dav, který si to samozřejmě moc rád nechal líbit. Masky dolů, jeho show se nám líbila, přišla nám ale místy poněkud monotónní, proto jsme se vydali na rychlé posilnění před hlavní star, na kterou se těšil snad celý festival. A ne nadarmo, jeho set byl za mě asi nejlepším setem, který jsem na letošním Balaton Soundu slyšel. Nejednalo se o nikoho jiného, než tajemnou postavu s velkým usmívajícím se maršmelounem místo hlavy – Marshmello. Ten rozjel skvělý zvuk podpořený snad ještě lepšími vizuály a dav byl jako na jehlách. Z něj už jsme ale zase museli běžet do stanu, jelikož nás čekala trojice skvělých shows. Tu začaly australské krasavice Nervo, jenž měly set i na minulém ročníku, akorát na hlavní stage, který nás až tolik nezaujal. Zde jsme poprvé postřehli fenomén, který jsem popisoval výše. Shows na obří hlavní stage byly sice impozantní, ale stan Dreher areny nám vždy zaručil ten nefalšovaný festivalový pocit. Uvnitř je 24 hodin denně tma, takže vaše biologické hodinky vám konstantně napovídají, že je čas tancovat, ačkoliv venku už si kdejaký brzký návštěvník areálu užívá denního programu. Během show dua Nervo se navíc nad našimi hlavami objevily tanečnice doplňující svou choreografií v kruzích už tak přehnanou podívanou a pozvedly ji k našemu úžasu ještě o úroveň výše.
Všem dobyly tolik potřebnou energii jejich nabytým vystoupením a díky nim jsme si mohli ještě více užít to, co přišlo poté. Další australan jménem Will Sparks nás opravdu nešetřil. Poprvé po roce jsme zase objevili to pravé kouzlo stage pod stanem. Tvrdé dropy, moshpity, pulzující podlaha, tisíce lidí pohybující se do rytmu nekompromisních písní. Po něm následoval s úplně stejnou energií Kid Noize a my kolem šesté hodiny ranní vycházeli ze stanu, za světla, upocení, spokojení.
V našem obydlí jsme si vyzvedli jen věci na pláž a vyrazili rovnou zpět. Krásné na tomto ranním nástupu je, že si můžete vybrat ta nejlepší místa a zároveň se podívat na ostatní hrdiny, kteří zvolili toto místo jako cílovou destinaci svého spánku. Nejde to úplně dobře popsat, ale cítíte s těmito jedinci jakési spojení. Také zvládli protancovat celou noc, také preferují relax na pláži před žhnoucím stanem, a proto cítíte jakousi kolektivní pýchu za vás všechny, co se ráno na pláži sešli. Se čtyřmi hodinami spánku k dobru nás vzbudilo v jedenáct vedro. Nic, s čím by se nedalo bojovat. V cuku letu jsme se převlékli do plaveckých úborů a vydali se vstříc divokým vodám jezera Balaton. Voda jako vždy zahnala všechny neduhy, kocoviny i únavu z předešlého dne a dodala nám dostatečné množství energie na přípravu lahodné snídaně aka kvalitních čínských nudlí z pytlíku. Konzumace nám překvapivě nabranou energii opět vzala a my se odebrali na další spánek, ke kterému příjemný větřík, hudba z několika reproduktorů a dobrá atmosféra ve vzduchu přímo vybízí. Energie bylo potřeba opravdu mnoho, a tak náš spánek trval až do pozdních hodin.
Kvůli tomu a lehkým logistickým problémům (alkohol v autě, my bez klíče od auta, my – klíč = nespokojenost, hledání klíče = hodina, my + zapojení všech sil = nalezení klíče, nalezení klíče = spokojenost, ztracený čas hozen za hlavu a neuroněna ani slzička) se nám nepodařilo stihnout vystoupení Timmyho Trumpeta, na které jsme se těšili. Následující The Chainsmokers jsme ale už stihli levou zadní a během jejich dechberoucí show se nám poštěstilo navštívit i obrovské ruské kolo aka Balaton Eye aka DOPÍČI KOLIK JE TAM LIDÍ KURVA (pardon za ta slova), ze kterého je vidět celé publikum u hlavní stage, čítající několik desítek tisíc návštěvníků. Tento pohled přeji zažít všem, je to něco neskutečného, tolik hlav na jednom místě užívajících a sdílejících mezi sebou energii, hudbu, emoce… Jsem se trochu nechal unést, pardon. Ačkoliv narodit se jako dívka, užil bych si show tohoto amerického dua ještě o něco více, zážitek to byl vydařený. Naším největším lákadlem ale byl tu noc někdo jiný. Rapper Denzel Curry, který svojí show obšťastnil do posledního metru narvaný stan jen o několik desítek minut později. Jeho práce s publikem, skvělé pohyby na pódiu i fakt, že celé vystoupení bez problémů udýchal bez pomoci playbacku, mě více než přesvědčilo, že se jednalo o nejlepší rapové vystoupení letošního ročníku. Třetí, nejnabombenější den Balatonu ale byl stále v plenkách a my ani nevěděli, co nás čeká. Po jeho show jsme měli zaslouženou pauzu až do půl třetí hodiny ranní, kdy do stanu nastoupil Nicky Romero. Jeho set byl skvělý, užili jsme si ho z VIP balkonu, kde bylo vidět jak na něj, tak na stan plný tancujících lidí. Magický pohled. Po jeho skončení jsme si chtěli jít ven oddechnout, ale stalo se něco nečekaného. Za pult nastoupila maďarská DJka Metzker Viktória a od prvního do posledního songu jsme nemohli přestat hajpit. Během jejího skoro dvou hodinového setu se s diváky ani trochu nemazlila a LIT stupnice jejích dropů dosahovala nebezpečně vysokých hladin. Třikrát po sobě propocení a zase uschnutí jsme se po zhruba čtyřech hodinách nepřetržitého pohybu vypotáceli do slunného areálu. Samozřejmě jsme celý tento proces provedli s profesionálními záměry. Část návštěvníků odchází z areálu hned po hlavních interpretech a noční jízdu ve stanu nezažijí. Proto jsme se ji rozhodli podstoupit takřka každou noc, abychom zachovali objektivitu článku a zažili vše, co nám festival může nabídnout i v tyto hodiny.
Na kouzelné ranní návraty budu ještě dlouho vzpomínat. Celý areál má úplně jiný vibe, než večer a přes noc. Ve vzduchu se mísí závany nového dne s těmi z předešlé noci, které rychle prchají do všech stran. Kdo nezažil, jen stěží pocítí to samé, doporučujeme všemi dvaceti. Přes den jsme se opět hodili do stoprocentní pohody, relaxu, někdo by dokonce řekl chillaxu, a nabírali energii na předposlední noc. Pokud se vám toto může zdát jako ztráta času, vůbec tomu tak není. Představte si, že jste na dovolené u moře, co děláte celý den? Válíte se u moře. Představte si, že jste na festivalu, co děláte celou noc? Tancujete. Ano, Balaton Sound je skvělé spojení těchto dvou, ač na první pohled nesourodých, aktivit. I to na něm tolik milujeme, přes noc se z nás stávají tygři pod tanečním pódiem, jen abychom ráno zatáhli drápky a jako správné kočičky se oddaly odpočinku na pláži. Během naší plážové hibernace bylo všem oznámeno, že Sean Paul bohužel kvůli nemoci své vystoupení zrušil. Lehké zklamání bylo na místě, nám nastalá situace dávala ale adekvátní množství času, který jsme potřebovali na každovečerní “přípravu” a dokonce jsme stihli ještě konec překvapivě skvělého dua Sunnery James & Ryan Marciano, kteří skvěle naladili dav na hlavní hvězdu večera, která opět nepotřebuje ani představení – Armin Van Buuren. Ten nás přesvědčil, že z Holandska pochází opravdu jen málo věcí, které nedosahují skvělých kvalit (Zoran je vyjímka potvrzující pravidlo, pardon kolego). Říkejte si co chcete, ale já ohňostroje miluji skoro tak, jako svojí vlastní matku, a proto jsem se nechal každý večer znovu a znovu unášet na vlnách těchto vybuchujících světýlek, které vždy přicházejí po hlavní show. Jak to někdo mohl vymyslet? “Hele tady to zapálim, to vyletí do vzduchu a tam to udělá přebombenej výbuch barev.” Cenim af. Rychlost letících rachejtlí se ale ani zdaleka nerovnala rychlosti interpreta, který na nás čekal ve stanu. Nebyl jím nikdo jiný, než legendární Desiigner. Tak jako minulý rok u Big Shaqa a jeho hitu Man’s Not Hot jsme čekali 45 minutovou opakující se sérii písně Panda. Opět jsme byli ale více než skvěle překvapeni. Desiignerova nezastavitelná energie, zapojení publika a neustálé výkřiky SKRREEEEEAAAAPAPAPAPAPAPAPAPASKRASKRASKRA rozjelo dav do ruda a nikdo nezůstal statický. Panda tak bylo jen impozantní zakončení už tak kvalitní show. Palec nahoru, tohle jsem opravdu nečekal. Na tento zážitek skvěle navázal Deorro se svým setem, který nás nabudil natolik, že jsme se vyrazili prozkoumat další stage a zbytek večera jsme strávili na vesmírné Elrow stage, která je opravdu neskutečná. Nejen její vzhled plný planet, lián, stromů, hvězd apod., ale i například fakt, že tu každou půl hodinu mezi tancujícím publikem prochází dav na chůdách. Byl zde opičí doktor, který mi daroval bombón až do pusy, tropický objevitel nebo amazonka. Za zvuku decentních techno rytmů jsme se nad ránem vydali směr pláž, vstříci našemu poslednímu prolexovanému dni.
Přes den se nám díky propůjčenému vařiči (shotout našim florbalistkám <3) podařilo uvařit povedené kuře na paprice z pytlíku neboli brunch šampiónů, jak jsme ho při konzumaci titulovali. Bohužel v brzkých odpoledních hodinách začalo pršet, a tak jsme si povinného šlofíka museli dát ve stanu. Pršet nepřestalo ani na začátek prvního interpreta – Rudimental. S těžkým srdcem jsme zvolili pohodlí a rozhodli se jejich show vynechat. Po nich ale následoval umělec, kterého bychom neprošvihli za žádného počasí. Americký rapper a miláček nejen našich srdcí – G-Eazy. Jako na objednávku několik minut před jeho vystoupením pršet přestalo, a my si tak mohli naplno užít jeho písně, které z našeho JBL hrají už hezkou řádku let. Během rychlé flex přestávky Gerald dokonce svým autogramem vyzdobil dekolt jedné velice spokojené návštěvnici. Potěšení z jeho show tím ještě podtrhnul, takzvaně nasadil korunu, byl třešničkou na dortu – švéd Alesso. Jeho set (poslední, který hlavní stage letos hostila) byl plný energie, tanečních hitů a pozitivních emocí. Po (opět GENIÁLNÍM) závěrečném ohňostroji jsme se přesunuli na pláž, kde jsme pomáhali našim milovaným florbalistkám dopít poslední zbytky posilňujících nápojů, které v jejich vlastnictví zbyly. Přece bychom je nenechali ničit si zdraví samotné, to bychom nedovolili! Máme stále nějakou čest (nebo alespoň její zbytky, co chcete po pěti dnech nonstop party…). Půl hodiny po druhé ranní začínal ve stanu americký KSHMR, který byl hlavním a posledním lákadlem nedělní noci. Jeho set byl nabitý dropy, na kterých by měla být minimálně nálepka “nebezpečný materiál”, jelikož na to naše těla nebyla připravena. Měli jste někdy pocit, že hajpíte úplně do posledního svalu těla, ale hudba jako by chtěla víc? No, dobrý den. Poslední večer jsme zakončili sledováním východu slunce přímo u nápisu Balaton Sound, který se nachází několik metrů od břehu jezera. Musím říci, že v dámské společnosti to bylo ještě o něco příjemnější, než jen ve dvou (stejně ily Zorane, dyť víš <3). Ne počkat, zapomněl jsem ještě na ranní koupel. Cca 50 metrů od břehu Balatonu se totiž nachází několik vyvýšených platforem s lavičkami, ke kterým jsme chtěli po celou dobu festivalu doplavat, lenost však vždy vyhrála. Toto ráno však ne, podařilo se nám vzdálenost překonat. Zlehčením bylo i to, že jezero je neuvěřitelně mělké, a proto šlo k platformě v podstatě dojít po svých. Po příchodu do stanu jsme si zabalili, dali si dvě hodinky spánku a vyrazili na vlak. Já, ještě v lehkém opojení jsem popíjel nalezené víno (hnus, ale zafre) a společně jsme běželi na vlak do blízké vesnice. Ten nám ujel. Nevadí, za několik minut jel naštěstí další, ten nás dovezl do města Siofók, kde nás čekal náš odvoz – Zoranovy kamarádky, které zde měly pořešené apartmá. Posílám lásku i jim, že nás ve zdraví dovezly zpátky do Prahy. Co bych nedoporučil, si je dát po pětidenní kalbě maďarský McDonald’s, který mi na cestu hooodně nesedl. Jinak můžu tento festival doporučit opravdu každému a doufám, že se příští rok vidíme!
Co vám budu povídat. Jízda jménem Balaton Sound se vám podepíše jak na duši, tak na těle. Jak trefně vypíchnul Zoran: “Balaton je highlight celejch prázdnin.” Tak se i stalo. Plni krásných vzpomínek, nádherných momentů, východů i západů, vrcholů i nížin jsme se vrátili zpět do naší republiky. Moje tělo si ovšem vždy přesně po projetí hranic uvědomí, co vše vlastně prožilo za posledních pět dní a sesype se. Po týdnu už se cítím trochu více svěží, pár kostí ještě stále pobolívá, ale to je jen malá cena, zaplacena za tento nezapomenutelný zážitek. See you next year Balaton, navždy máš místo v mém srdci. <3
