Umělkyně Margarita Ivy a Bystrík Klčo se ve společné výstavě You can’t return you are here v pražské Karpuchina Gallery vracejí ke vzpomínkám, dětství a představě domova. Pomocí odlitků z pryskyřice zachycují předměty spojené s osobními příběhy a zkoumají, jak se minulost s odstupem proměňuje. V rozhovoru mluví o rodinné historii, spolupráci i hledání místa, kam člověk patří.
Výstava Margo a Bystri pro mě byla první výstavou, kterou jsem navštívila po svém návratu do Prahy. Nejdříve jsem si přečetla kurátorksý text, který se mě spolu s názvem výstavy „You can’t return, you are here” velmi silně dotknul. Když jsem výstavou procházela, přála jsem si zeptat se dvou autorek na vše – kým jsou, co je vedlo k tvorbě této výstavy, co jsou ty vzpomínky, které se snaží uchovat i na materiál, který působí jako sklo, ale sklem není. A tak jsme se sešly a já se mohla začít ptát a dostávat odpovědi na své neutichající otázky. Čas to byl velmi příjemný a jejich odpovědi mi ukazovaly nové způsoby, jak vnímat věci. Po skončení rozhovoru jsem měla nad čím přemýšlet a doufám, že ty až si ho přečteš, tak budeš mít také. Užij si ho!
– Bianka
Když zrovna nejste v roli umělkyň, kým jste?
Margo: Myslím, že to nejde úplně oddělit – můj pohled na svět i způsob, jakým žiju, jsou s uměním propojené. Nedokážu si představit, že bych byla něčím jiným. Nechci říkat, že nesu nějaké poselství, ale umění je pro mě do určité míry způsob, jak přežít, když se člověk narodí citlivý k okolnímu světu a tu citlivost v sobě dál pěstuje. Může to být dar i prokletí.
Bystri: Ani já to nemám tak, že by moje umělecká role začínala v devět ráno a končila v pět odpoledne (smích). Je to způsob každodenního bytí a vnímání věcí kolem sebe. Člověk z té role vlastně nevystupuje.
Pomáhá vám umění pracovat s vaší citlivostí vůči okolnímu světu?
Margo: Do určité míry ano, ale není to recept na to, jak něco zpracovat. Není to automaticky arteterapie. Někdy může být práce s něčím emočně živým až retraumatizující. Tvorba je pro mě spíš přirozená reakce na něco, co se děje ve mně nebo ve světě. Je to jeden ze způsobů, jak se vyjadřuju – někdy mluvím o vlastních pocitech, jindy třeba o politických událostech nebo o něčem, s čím nesouhlasím.
Bystri: Souhlasím s Margo. Umění je prostor, do kterého se může vložit intenzita prožívání a citlivost. Pomáhá mi věci zpracovávat, ale neznamená to, že vytvořím dílo a tím se všechno uzavře. Je to proces, v němž umění figuruje jako způsob přemýšlení i života.
Vy jste dobré kamarádky – jaké je tvořit s někým tak blízkým?
Margo: Je to zábavné a zároveň mě to učí disciplíně. Jsem impulzivnější a volnější v plánování, zatímco Bystri je velmi organizovaná – pracuje s kalendáři, tabulkami a termíny. Když se to všechno potká, vzniká mezi námi rovnováha (smích).
Bystri: Každá dlouhodobá tvůrčí spolupráce je náročná. Setkávají se v ní názory, ega i nejistoty. Náš blízký vztah je ale zároveň důvodem, proč může spolupráce fungovat. Známe se, a i díky tomu se můžeme navzájem posouvat.
Mně spolupráce pomáhá uvolnit se. Mám tendenci všechno dopředu plánovat a promýšlet každý detail. Práce s materiálem ale vyžaduje dialog: něco se podaří, něco ne. Materiál vám někdy dovolí jednu věc a jindy ji nedovolí.
Margo: Vedly jsme spolu i náročné rozhovory o tom, jestli je naše práce vyvážená. Myslím, že mi spolupráce pomohla uvědomit si věci, které o sobě vím, ale někdy spoléhám na to, že je ostatní prostě pochopí. Tady si říkám, že musím brát ohled i na druhého člověka.
Bystri: Souhlasím. A i když jsme si blízké, někdy jsme zjistily, že se na některé věci díváme jinak. Nešlo o konflikty, spíš o rozdílné pohledy. V těch chvílích pro mě bylo důležité, že jsme o nich dokázaly v klidu mluvit. Věděly jsme, že nám na sobě záleží, a hledaly jsme způsob, jak si porozumět.
Vaše výstava už měla předchůdkyni na Slovensku. Je pražská výstava jejím opakováním?
Bystri: Spíš jde o pokračování. Výstava v Praze je uchopená jinak – prostorem, instalací i tím, že jsou tu nová díla. Několik jsme jich přivezly z Piešťan, ale téma se posunulo a jiný byl i způsob práce.
Čím se výstavy liší?
Bystri: V Piešťanech jsme vystavovaly ve starém opuštěném bytovém prostoru, který je součástí bývalé továrny na cukrovinky. Dnes je tam kulturně-kreativní centrum Arta. Vytvářely jsme fragmenty domácnosti a pracovaly s návratem do prostředí, které člověk důvěrně zná. Zajímaly nás pocity ztráty i chvíle, kdy se něco znovu oživí nebo se vzpomínka trochu vychýlí.
Margo: Důležitá byla nostalgie a představa, že se člověk vrátí domů a najde tam známý pocit bezpečí. Jenže může se vrátit a zjistit, že ten pocit už tam není. Vzpomínky zůstávají živé, ale skutečnost se mezitím proměnila.
Bystri: Původní výstava se také jmenovala Můžeš se vrátit, ale už tam nikdo nebude (You can return, but no one will be there). V pražské Karpuchina Gallery jsme se rozhodly nesnažit se piešťanskou výstavu zopakovat. Je to jiný typ prostoru i instituce, s jinou historií a atmosférou. Chtěly jsme propojit více časových rovin našich životů a ukázat, jak se vzpomínky v čase mění.
Margo: Navíc už nejde zopakovat to, co jsme prožily v Piešťanech. Při práci na nové výstavě jsme byly v jiném bodě a měly jsme k předchozí zkušenosti nové emoce. Chtěly jsme je do pokračování přidat.
Bystri: Změnil se i způsob spolupráce. V Piešťanech jsme rozhodovaly společně téměř o každém kroku. Tentokrát jsme si zvolily techniku a materiál, ale každá jsme pracovala samostatně. Potom jsme díla přinesly do galerie a hledaly způsob, jak je poskládat do celku.
Margo, dlouhodobě mluvíš o potřebě uchovávat vlastní vzpomínky a rodinnou historii. Proč je to pro tebe důležité?
Margo: Vyrůstala jsem v rusifikovaném městě. Když jsem byla malá, většina lidí mluvila rusky a kultura, kterou lidé nejvíc konzumovali, byla převážně ruská a často se prezentovala jako ta pravá. Přitom máme vlastní bohatou kulturu a já pocházím ze Záporoží, které je kolébkou kozáků.
Krátce před ruskou invazí jsem se začala víc zajímat o historii své rodiny. Věděla jsem, odkud pochází babička a že měla velkou rodinu, ale další informace jsme neměli. Dnes už se mnoha lidí nemůžeme zeptat. To, co jsem o své rodině zjistila, proto znovu analyzuju a mám potřebu to uchovat. Nejde jen o fotografie nebo dokumenty. Je to také přemýšlení o sobě v kontextu rodiny a dětství.
Jak se tahle potřeba promítá do tvé práce s odlitky?
Margo: Materiál pro mě působí jako otisk paměti. Je průhledný, a přesto pevný – trochu jako nejistý duch, který se zároveň stal hmotou.
Proč jste si jako materiál vybraly zrovna pryskyřici?
Margo: Jak jsem zmiňovala před chvílí, líbí se mi, že je průhledná, a přesto pevná. Zároveň dokáže zachytit i drobné detaily. Když jde o dětskou ponožku, odlitek může být pořád rozpoznatelný jako právě ta konkrétní ponožka.
Bystri, jaká pro tebe byla práce s tímto materiálem? Co tě na něm nejvíc oslovilo nebo překvapilo?
Bystri: Vnímám ho jako konzervant, jako takový neurčitý časoprostor: něco fyzického, co ale zároveň působí prázdně. Některé věci jsou v něm jako zamrzlé v určitém okamžiku. Materiál je průsvitný, z dálky může připomínat sklo, ale můžeme do něj zalévat různé předměty a pracovat s ním jinak než se sklem. Je pevný a časem lehce žloutne, takže je na něm vidět i jeho proměna.
Práce s materiálem pro mě byla nová a osvěžující. V poslední době jsem často pracovala na dílech, jejichž vznik vyžadoval mnoho různých kroků a přerušení. Tady mi něco vznikalo přímo pod rukama. Bylo příjemné vidět každý krok a naučit se nové technické věci.
Zachováváš si podobně jako Margo prostřednictvím odlitků i vlastní vzpomínky?
Bystri: Určitě. Mnoho odlitků zachycuje moje dětské věci. Jsou mezi nimi bryndáky, které šila moje maminka, když pracovala jako šička v továrně. Vyráběla je z odpadového materiálu pro mě a mého bratra. I ve své tvorbě se vracím k minulosti a dětství, ale někdy minulou realitu posouvám nebo deformuju. Tahle výstava pro mě měla i rozměr konzervování.
Na této výstavě jsme minulost nejen zachycovaly, ale někdy jsme se ji snažily narušit nebo pozměnit. U mě se to projevilo také skrze téma rodu. Procházím tranzicí a její intenzivní fáze mě přivedla k tomu, abych znovu přemýšlela, jak jsem se na sebe dívala jako dítě. V jednom odlitku je například moje tričko a uvnitř něj odlitek dětských šatů, které už mi nepatří. Vzniká tím ambivalentní situace: jeden tvar je uvnitř druhého a rodové identity se mohou různě prolínat a vrstvit.
Výstava se lehce dotýká i tématu domova – obě jste se do Prahy přestěhovaly z jiného prostředí. Jak odstup proměnil váš vztah k minulosti a k místům, ze kterých pocházíte?
Bystri: Odstěhování změnilo můj vztah k místu, odkud pocházím. Na Slovensku jsem se dřív necítila dobře a měla jsem pocit, že tam nezapadám. Když jsem byla u babičky v paneláku a dívala se na Disney Channel, říkala jsem si, že musím odjet do New Yorku.
Později se mi na Slovensku začaly dít i hezké věci a můj vztah k té zemi se začal hojit. Odstup mi pomohl vnímat ji také skrze to pozitivní. Když tam jedu, připadá mi to skoro jako dovolená. Uvědomuju si, jak moc jsem s tou zemí spojená, a postupně si buduju vztah i k vlastní národní identitě.
Margo: Já jsem se do Prahy přestěhovala v sedmnácti. Věděla jsem, že chci žít v zahraničí, ale o České republice jsem tehdy věděla hlavně to, že tu je Jan Švankmajer a jeho Něco z Alenky. O přestěhování rozhodovalo i to, co si rodiče mohli finančně dovolit a jaké možnosti mi nabízely vysoké školy. Byla jsem šťastná, že odcházím, i když to byla náročná zkušenost. Myslím, že jsem ji zvládla i proto, že jsem byla tak mladá a úplně jsem si neuvědomovala, co se děje.
Dnes považuju Prahu za domov. Právě tady jsem se formovala a cítím se tu dobře. Zároveň mám stále pocit, že musím dokazovat, že mám právo tu být.
K rodnému městu mám složitější vztah. Spojuje se mi s bolestí a s dětstvím, v němž mám víc smutných než šťastných vzpomínek. Přesto vím, že tam patřím. Když jsem tam byla naposledy v roce 2023, měla jsem v přírodě pocit, že jsem na místě, odkud mě nikdo nemůže vystrnadit – že je moje a že tam mám právo být.
Kvůli ruské agresi dnes také lépe rozumím tomu, kdo všechno přispěl k tomu, že moje dětství bylo takové, jaké bylo. Zároveň mám potřebu vztah k tomu místu napravovat a ukotvovat v něm hezké vzpomínky.
Co byste si přály, aby si návštěvníci z výstavy odnesli?
Bystri: Přály bychom si, aby si návštěvnictvo odneslo pocit, že vzpomínky nejsou neměnným záznamem minulosti. Proměňují se spolu s námi: někdy nás ukotvují, jindy znejisťují. A že domov nemusí být jen místo, kam se můžeme vrátit, ale i něco, co si znovu skládáme z věcí, vztahů a vlastních příběhů.
