Klubový písničkář Václav Peloušek aka Toyota Vangelis o sobě říká, že je jako auto z blízké budoucnosti a zároveň paralelní přítomnosti. Z místa, kde lidstvo směřuje k lepšímu cíli, než je sebedestrukce. A právě v tomhle vesmíru zní jeho tracky.
Tohle je moje rozhovorová premiéra. Vzpomínáš si na svoji hudební premiéru? Jak jsi vlastně začínal?
Tak to už bude hodně let. Úplně první živý koncert jsem odehrál v ZUŠce, kam jsem chodil na klavír. Co se ale týká elektronické hudby, to je asi 13 let zpátky. Ještě když jsem studoval na FAVU v Brně. Bylo to tehdy hodně na punk, což je ovšem v Brně furt. (smích) Hlavně to tehdy bylo ještě úplně jinde hudebně ve srovnání s dneškem. Jel tehdy hodně elektropunk.
Kdy tě okouzlila elektronická hudba?
Už v pubertě jsem s ní docela koketoval. Na FAVU jsem studoval obor multimédia, který je s hudbou hodně spojený. Díky tomu jsem začal vyrábět svoje vlastní hudební nástroje. Podlehl jsem iluzi, že jen díky tomu bude moje produkce originální. Navíc jsem tehdy nechtěl úplně pracovat s počítačem. Bylo relativně málo dostupnýho hardwaru a tak jsem si vytvořil vlastní. Postupem času to vyústilo k tomu, že jsem s kámošema založili firmu na synťáky.
To je přesně jedna z mých dalších otázek. Jsi jeden ze zakladatelů BASTL INSTRUMENTS. Jak vás to vlastně tenkrát v roce 2013 napadlo? Kam až sahá historie tohohle projektu – na tuzemsko relativně ojedinělého?
Ono to ostatně začalo už v roce 2011, kdy jsme s Ondřejem Mertou založili projekt Standuino, který byl hodně inspirovaný Standou Filipem – legendou, která v Brně bastlila už od 70. let. Okolo roku 2011 jsme organizovali workshopy a vyráběli jsme DIY nástroje. O dva roky později jsme jen změnili název na BASTL INSTRUMENTS, aby to znělo víc mezinárodně a bylo to jasně srozumitelný. Už Standuino znamenalo něco jako pomník bastlířům, kteří tu byli dřív a časem po nich přestala být poptávka, přitom DIY hnutí je celosvětové a máme na co navazovat. BASTL INSTRUMENTS bastlíře oslavuje – oslavuje lidovou tvořivost.
Kdy jste začali „bastlit“?
Se skládáním synťáků jsme začali už někdy v roce 2009. Relativně brzo jsem pak měl věci, na který se dalo hrát a do kterých se promítla naše kreativa. Ale až teď, po 10 letech bastlení, mám pocit, že tomu konečně trochu rozumím.
Vzpomínáš si na nejvíc bláznivou mašinku, kterou jste složili?
Tak těch bylo víc. (smích) Jednu dobu jsme dělali dokonce hudební nástroje pro papoušky. To bylo, když jsem studoval magisterský obor Art&Science ve Vídni. Spolupracovali jsme s tamním zoo labem a měli jsme v plánu z jejich ptactva udělat kapelu.
To zní jako super školní projekt! Jak vypadá takový nástroj pro papouška?
Většinou to byly nástroje ze dřeva, například jsme vyrobili laserovou harfu. Ve výsledku to ale byla tři dřívka, za který mohl ten papoušek lomcovat a ono to spouštělo samply.
Působil si v brněnském klubu Herna. Proč jste ho museli zavřít?
Hernu jsme otevřeli v roce 2017 a po 7 měsících jsme ji bohužel museli zavřít. On to byl docela politický problém. Už od jejího otevření na nás chodila udání kvůli hluku, což ale nedávalo moc smysl. Herna byla v nebytové zóně u šesti-proudové silnice pod železničním mostem. Dokonce jsme tam dělali i hlukové měření, ale všichni nám řekli, že je tam tolik hluku, že se to ani nedá změřit. Já jsem v Herně každej měsíc dělal akce Bastl Jam, kde hrálo někdy i přes deset lokálních (brněnských) projektů za večer. Myslím, že to byl docela super inkubátor pro tu scénu.
Máš nějaký hudební vzor?
Dneska dělá hudbu mraky lidí, ale jen málo z nich to posouvá dál. Je ale pár umělců, které fakt cením. Nejvíc asi lidi kolem kolektivu PC music, jako je SOPHIE, Charlie XCX, A.G.Cook, pak taky lidi okolo Nuxxe jako třeba Sega Bodega nebo Oklou. Vlastně jim hrozně závidím, že mají tak silný kolektivy. Experimentace jednotlivce může být silná, jen když je silná scéna okolo něj. V Praze jsem nejvíc napojenej na kolektiv okolo Noise Kitchen (Oliver Torr, Evil Medvěd, Niels, David Herzig…). Ten prostor je vymyšlenej jako takový komunitní centrum. Pak si myslím, že skvěle funguje Synth Library, se kterou jsme taky hodně v symbióze.
Žil sem v Brně aka na hudební periferi – sice existuješ, děláš hudbu, ale nikdo o tobě neví, protože nejsi v Praze.
Jak tedy vnímáš lokální elektronickou scénu?
Žil sem v Brně aka na hudební periferi – sice existuješ, děláš hudbu, ale nikdo o tobě neví, protože nejsi v Praze. Scéna je hodně centralizovaná, v Praze je největší trh. Je tu nejvíc lidí, kteří elektronickou hudbu poslouchají a chodí na akce, info se tady šíří komunitně. Podle mě tu chybí nějaká inspirativní autorita, která by veřejně řekla: „Jooo, tenhle hudebník je supr, toho v klidu bookni na party.“
Kde hledáš inspiraci?
Moje inspirace se hodně proměnila v ten moment, kdy jsem začal zpívat a skládat texty, to bylo dva asi roky zpátky. Předtím jsem o hudbě přemýšlel hodně abstraktně, teď řeším hlavně to, co chci trackem říct. Na počátku tvorby byly moje tracky docela přehlcené enviromentálním žalem, ale už to nechci brát jako sebe-terapii. Předsevzal jsem si, že chci hudbou rozšiřovat citový obzory. Třeba to, že si lidi budou moje písničky podvědomě zpívat, pak uvidí nějaký headline o klimatické krizi tak ta emocionální odezva bude nuancovanější, než jen strach a úzkost. Je podle mě zásadní naučit se žít mimo nějaký popírání.
Angažuješ se v téhle oblasti krom hudby i nějak jinak?
Myslím, že každý by se měl angažovat v té oblasti, které se věnuje a rozumí. Co se týče syntezátorů, my se v BASTLU snažíme o udržitelný model, jak společensky, tak environmentálně. Hledáme cesty, jak to dělat – což je občas docela oříšek, spousta komponentů se dá sehnat jen na určitých místech na světě. Ale dají se najít i lokální alternativy.
A teď konečně k tvému novému EP Moc! Mohl bys nám ho představit?
Na tomhle mini EP pracuju už dva roky, vokály jsme se Sárou Vodráškovou aka Never Sol nahrávali už před rokem. První myšlenka byla vydat jen jeden track Moc. Jenže pak se mi jednu noc zdál sen, že zpívám Leon od Never Sol, ale v češtině. A tak jsem to, samozřejmě po dohodě se Sárou, udělal IRL. Písnička Sám je takovej tématickej předěl mezi těma dvěma.
Zrovna v tracku Moc se Never Sol ptáš na nejrůznější otázky a ona ti vždycky odpoví, že nestíhá a má moc práce. Je to metafora na současný stav společnosti?
Určitě. Já ve svých písničkách zhudebňuji osobní vztahy, nálady a to, co se děje ve světě. Zrovna v tomhle tracku využívám duality slova Moc. Člověk si pod tím může představit moc, jako určitou sílu, postavení. Ale přitom to beru tak, že mám něčeho hodně – práce, povinností… A to je svým způsobem forma nadvlády a tedy i moci. Už delší dobu bojuji s tím, že jsme přehlcení a nemůžeme se zabývat těmi skutečně důležitými věcmi.
Dělat poslechovky do pozadí rozhodně není moje ambice.
Proč ses rozhodnul, že budeš zpívat česky?
Podle mě jsou česky zpívané písničky cestou k tomu jak být lokální, což mi přijde jako možná udržitelná varianta. Kombinace pandemie a mého prvního prožitého léta v Praze mi dala nahlédnout na důležitost lokálnosti. Myslím, že budoucnost je hlavně v propojování lokálních scén a zvaní lidí, kteří hrají live spíš než aby cestovali DJs, kteří mnohdy zahrají stejný tracky jako místní. Pří dělání písniček mi přijde hodně těžké napsat český text, jednak aby ti necringoval a druhak aby šel zazpívat. Když slyšíš českou písničku, tak před ní nemůžeš uplně utéct, kdežto k anglicky zpívaným trackům si můžeš číst knížku. Dělat poslechovky do pozadí rozhodně není moje ambice. Taky mi přijde docela složitý používat jazyk tak, aby byl současný. Rapová scéna mi v tomhle přijde o dost dál.
Co chystáš do budoucna?
Do konce roku bych chtěl dodělat ještě jeden miniprojekt – spolupráci se super talentovaným týpkem z Brna, který si říká Ninja Priest aka DJ Bingo. Snad se to povede. No a výhledově mám už teď ve svým live setu materiál na desku, ale chtěl bych navázat ještě víc spoluprací a posunout se tak o něco dál.
A na závěr – proč vlastně Toyota Vangelis?
No, já si pokaždé vymyslím trochu jiné vysvětlení. (smích) Když může být Citroen Picasso, tak proč by nemohl být Toyota Vangelis. Přišlo mi vtipný, že někdo dělá tak silné umění, že po něm pojmenují auto. Vangelis (proslulý řecký instrumentalista a hudební skladatel, průkopníkům elektronického popu složil hudbu například k filmu Blade Runner) je pro mě pan muzikant s velkým M. Vlastně je to skoro až dojemný, že dělal tak silnou hudbu, že by po něm někdo pojmenoval auto.
foto: David Stejskal
