Plzeňská pětičlenná kapela, která naplno funguje od začátku roku 2019, hrající psychedelickou muziku. Zaškatulkována bývá pod psychedelic rock a jazzrock, na kontě má vydané EP s názvem Bay Of Roots, které vydala v lednu 2020 u nezávislého labelu Polí5. V roce 2021 vyjde jejich první dlouhohrající deska.
Ahoj, kluci. Jak se poslední dny, týdny, měsíce máte?
Jan: Já bych hrál.
Honza: Já jsem hrozně nevybouřenej!
Viktor: Vlastně všichni jsme dost nevybouření a chceme hrát pro lidi, protože hrát si pořád jen pro sebe ve zkušebně může být frustrující.
Všude kolem nás se mluví o dopadech covid doby. Je to jistým způsobem už otravné, ale nedá mi to, se nezeptat. Jak na vás společenská nálada dopadá? Je pro vás tahle doba demotivující, nebo máte naopak dostatek prostoru na to, vymýšlet novou hudbu a být kreativní?
Jan: Tak samozřejmě to, jak má člověk momentálně hafo času, ho nutí rozmýšlet nad fungováním, až se všechno zase vrátí do nějakýho pomyslnýho normálu. Hlavně i nad tím, co už vytvořil. Je to takovej kritickej pohled se zajímavým odstupem. Ale nejdůležitější je se teď vrhnout na nový věci a to je to, na co máme choutky. V prosinci jsme nahrávali živou session pro Moving Station, tolik k nějakýmu živýmu hraní. Jsme ale nevybouřený, tak nám to s tou kreativitou vlastně jde a nestagnujem. Co se týče muzikanství, tak hlavní cesta k tomu, aby to bylo lepší, je prostě hrát, hrát a hrát.
A co živé koncerty, ujíždíte si na nich doma?
Jan: Jo, mně to říká moje slečna, že jsme tím až divný, jako my z Plzně. Že nezná nikoho, kdo by poslouchal pořád živáky, nás to ale fakt baví.
A posloucháte všichni stejný věci?
Jan: Rozhodně máme věci, ve kterých se protneme, máme stejnej základ, ale taky objevujeme každej něco jinýho, takže si to přeposíláme a pouštíme navzájem.
Viktor: Jak má člověk tu hudbu, která vyšla třeba v šedesátkách nebo v sedmdesátkách už zažitou, tak posloucháme těma stejnejma ušima i to, co se vydává teď. Cíleně si zas tak nesedáme a nehledáme, vždycky to přijde náhodou, že někoho objevíme právě skrz někoho, skrz kapely a jejich labely. Ale to je právě na tom to super, ta náhoda a radost z nově objevených věcí, který k tobě vlastně samy od sebe přijdou. Poslechovky s vinylama jsou ale moc bezva.
Jste z Plzně. Kdo vás od ze západu baví?
Jan: Určitě China Soup, Blue Chesterfield, Pegas 2, Acid Row a Ed Rosenthal. Díky tomu, jak je to tady malý a všichni se dobře známe, snadno se k tvorbě všech dostaneme. Vlastně těch kamarádů, kteří nemají kapelu, nebo netvoří samostatně, je daleko míň, než těch, kteří k hudbě teprve pronikají.
Žánrovému popisu se vyhýbáte, nebo?
Honza: Chápu lidskou potřebu se k něčemu připodobňovat. Já bych to nejradši nazval progresivní rock, ale díky tomu, že tvoříme všichni dohromady, se tam dostává spousta dalších žánrů. Nakonec je nejlepší nechat na posluchačích, aby si v tom všichni našli to svoje a říkali tomu tak, jak to cítí oni.
Hrajete spolu necelé dva roky, kolik už jste stihli vydat hudby?
Jan: Minulý léto jsme nahráli album, vyjde tenhle rok. Bay Of Roots bylo EP starých věcí, takže to, co vydáme letos, chceme považovat za tu první desku.
A co vizuální obsah k hudbě?
Viktor: My klasicky hraný klipy vlastně ještě netočili. K Hammerhead Shark jsme splácali cosi dohromady, ale k tomu, jak cítíme, že by měl vizuál k naší hudbě vypadat, to dost sedí. K jedný nový věci budeme mít animovanej klip, ale rozhodně nás doteď bavilo víc hrát naživo. Ve zkušebně je to pohoda, nahrávání je takový… že to může být po čase celkem frustrující, ale potom se podívat na ten výsledek, to stojí za to.
Kde vás baví v Plzni hrát?
Jan: To je to samý, jako s těma kapelama. Je to tu malý, tudíž tu moc možností není, ale hrajeme tam, kde jsou nejlepší prostory a lidi – pro nás je to prostě a jednoznačně v Divadle Pod Lampou! A v září jsme měli koncert na Terase, v rámci warmupu pro Festival Láskyplno, venku, nad plzeňskou prolukou, kde byla moc fajn atmosféra. Lidi, který na nás chodí jsou hrozně super, a jak se ta komunita rozšiřuje, tak to teprve začíná být legrace.
A co Praha?
Honza: V Praze to je podobný, tam se taky známe se spoustou tamních kapel, kamarádíme třeba s Purplefox Town, Branko’s Bridge nebo Madhouse Express. Klubů a míst na hraní je tam víc než dost, moc rádi vzpomínáme na odehraný koncerty v Café V lese, Klubovně, Underdog’s, Rock Café nebo v Kasárnách Karlín. Někdy bychom si chtěli střihnout Meetfactory a pokukujem po nějakých divadlech.
Podle čeho na koncerty chodíte?
Honza: Co pamatuju, tak na posledním koncertě jsem byl před dvěma lety v Itálii – na kapelách Caravan a Soft Machine, na ostatních jsme prostě hráli my.
Minulý rok jste objeli v létě taky několik hudebních festivalů. Na jaký z nich nejradši vzpomínáte?
Jan: Tyjo, bylo jich hodně – Propadák, Deziluze, Květ(i)nový festival svobody, Stone Smoker, Podtvrzí … baví nás ty atmošky, vlastně skoro celý léto jsme jen festivalovali. Doufáme, že to bude letos možný zas.
Viktor: Nejvíc se určitě těšíme na další Stone Smoker, kterej byl na tajuplnym psychedelickym místě. To byl fakt úžasnej festival. A navíc na to, že to byl první ročník, tak se moc vydařil.
Buďme trochu sentimentální – na co z toho, co jste spolu prožili, vzpomínáte nejraději?
Viktor: Na náš první koncert, ten byl ve sklepě jednoho chlápka v Praze – U Rafa. Je dost neobvyklý, že vás někdo pozve k sobě do sklepa, ale vzpomínky na to jsou a přetrvávaj.
Co váš nejbizarnější zážitek?
Matěj: To bude složitý, jsme fakt blázni nevybouřený a těch zážitků je dost! Ale vybavím si nahrávání desky, na kterou jsme jeli rovnou právě ze Stone Smokeru, kde se někteří z nás ještě nevymanili z toho party moodu a rozrazili jeden druhýmu hlavu. To nahrávání bylo náročný, ale máme šikovnýho producenta Jonáše Špačka, kterej vždycky, když jsme nepoužitelný a vypnutý, tak nás zodpovědně namotivuje.
Tvoříte dohromady, nebo i každý sám za sebe?
Mára: Většinou skládáme tak, že jednoho z nás napadne nějaká část nebo i celá písnička a přijde s tím za zbytkem. Tam se na to postupně nabalujou ostatní nápady… dokud z toho něco nevznikne. Někdy je ta písnička vymyšlená na začátku a někdy je to skoro všechno hotový a upravujou se už jenom menší věci, ale nějaká kostra tam už je asi vždycky. Občas se vezme jeden prvotní riff, z toho se něco vyjamuje a pak se to hodně proměňuje. Hrajeme podle nově vzniklý kostry a upravuje se, co je jak dlouho, kdo co hraje nebo nehraje a tak.
Jan: Já se nějaký výraznější sólový tvorbě věnuju jen s Martinem Štěrbou, společně nám nedávno vyšlo EP Abster Is Sterba Bukovjan. Ty písničky – my tomu říkáme beaty, jsou mixem synťáků, vokálů, dechů kytar a rapu. Na tom posledním tracku, kterej se jmenuje October 28, jsme vymysleli melodii společně s Viktorem. Martina pak ještě napadlo do toho zapracovat bezvadnej proslov Davida Lynche. Je to taková naše schovaná srandička, kterých je tam vlastně hafo.
A co Radio Wave a jejich projekt Startér, kam jste se v rámci minulého jara dostali?
Jan: Mně přijde, že ty týpci občas dělají náhodnej výběr podle toho, jak se vyspali… o to větší je to sranda. Ale říkali tam o nás vesměs hezký věci, připodobnili nás ke gizzardům, což je celkem sweet, i když hrajou něco trošku jinýho.
Proč se vlastně jmenujete tak, jak se jmenujete?
Viktor: Asi jsme nikdy neříkali, proč se jmenujeme, jak se jmenujeme. To znamená, že to pravděpodobně teď asi taky neřekneme.
Lidi váš název dost často komolí, jak vám nejčastěji říkají?
Jan: Krabi, Krabíci, Krabáci. Najděte si taky, co dalšího znamená crabs v angličtině. Měli jsme i myšlenku, že bychom nadesignovali něco z těch zmrvenejch názvů, to je supersrandovní lidská tvořivost.
Jste i dobří kámoši, neštvete se ale tou vaší nevybouřeností někdy?
Viktor: Když se vidíme všichni dohromady, tak se na sebe těšíme a jsme rádi za to, co pak společně tvoříme.
Co máte s tím, že nikdy nechcete, aby vám vypadaly vlasy? A měli jste je všichni takhle dlouhý i na začátku?
Jan: Na začátku jsme je měli asi podobně dlouhý, ale jejich dýlka je celkem relativní. A mizící účesy hudebníků jsou prostě až moc velká sranda na to, aby se to stalo nám.
Viktor: Často nás bezďáci připodobňují k Beatles, ale to nám přijde vlastně docela bizarní.
Kdy si myslíte, že vás lidi poslouchají, když zrovna nejsou na vašem koncertě?
Viktor: Doufám, že u toho vaří, sprchujou se, nebo jedou v autě, to musí být fakt jízda.
Matěj: A nebo taky při tom nejkrásnějším.
Co byste rádi vzkázali fanouškům a čtenářům?
Jan: Ať prostě lidi nejsou smutný, poslouchají pořád hudbu a přijdou pak na náš koncert, nebo na jakejkoliv jinej. Myslím si, že přijdou, protože jsou nevybouřený, protože poslouchat doma hudbu a začít si u toho tancovat, to člověka nabudí a začne mu to chybět. Tak snad se potkáme v létě na nějakým fesťáku, nebo na křtu naší desky.
foto: Klára Mojová
