Pokud momentálně žijete v Praze, tak už jste si jich určitě všimli, protože jsou všude. Jo, myslím přesně ty elektrický koloběžky, které se objevily ze dne na den v ulicích. A vypadají, jak kdyby na nich přijel ten opilej Alzák.  Fakt nechápu, jak se dokázaly tak rychle rozšířit… fakt nikdy jsem neviděl nic se tak rychle zjevit a zamořit nějakou oblast. Možná akné na mém čele v pubertě. 

Všichni poslední dobou řeší, jestli jsou koloběžky pro město vhodné, jestli nepřekážejí a nebo nezpůsobují dopravní kolize. Což moc nechápu, protože jsme v Praze, že jo. Ve městě, kde padají mosty a nejprodávanější jídlo je trdelník. Když můžeme opravovat vodu v metru tím, že tam postavíme kýbl. Tak proč tu někomu vadí zelený kolobrndy. Ty kolobrndy totiž nejsou vůbec problém. Problém je to, co se stane, jakmile na ni vlezete. Všimli jste si toho, že ať na tom jede kdokoliv, tak prostě vypadá jak úplnej, ale úplnej idiot? Říká se že Bůh nedělá rozdíly, ale jestli fakt někdo nedělá rozdíly, tak jsou to tyhle koloběžky. Je jedno, kdo jsi a nebo jak vypadáš. Šup na koloběžku a je z tebe idiot. 

Tohle zjištění mi dost dlouhou dobu nedalo spát, a tak jsem se jednoho podzimního rána rozhodl, že půjdu tyhle magické koloběžky vyzkoušet. Jestli jako ten háv idiotství za tu jízdu stojí. Po minulém testovaní nealko piva se mi už moc nechtělo se na veřejnosti ztrapňovat. Celé to vypadalo na slušnou motoristickou recenzi, a tak jsme se v redakci rozhodli inspirovat u jiného média. Teď nemyslím Autosalon, jak by někteří z vás možná čekali, ale Top Gear. Ten Top Gear, který nemoderuje Joey Tribbiani. Oni tam mají totiž Stiga, kterej všechny ty super fára testuje.

No, a i tak jsem stejně šel já…

Nejdřív bylo potřeba nějakou koloběžku najít, což ale nebylo tak jednoduché, jak jsem si zprvu myslel. Pražené jsou totiž národ tvrdý, který rád ukazuje svůj názor. A tak se všude válí koloběžky s ulomenými řídítky, celé zlomené a nebo totálně vybité. Po nějaké době jsem koloběžku našel, párkrát ji obešel, zkontroloval stav a po chvilce psychické přípravy na ni nastoupil. Najednou jakoby se něco změnilo, v peněžence se mi objevila fotka prezidenta, začali mě přitahovat okolo jdoucí mládenci a já se najednou cítil jinak.

Jako první bylo nutné vyzkoušet akceleraci. Nevím, jestli pražský lid tak rozhořčila má koloběžka, ale jako bych se rázem stal lovnou zvěří.

Není lepší zážitek než ujíždět na zelené koloběžce před hordou naštvaných Pražanů s vidlemi a pochodněmi v ruce, člověk si pak přijde trochu jak ze Shreka.

Ovládaní koloběžky bych taky pochválil. Uhýbat před letícími kameny a rajčaty zvládnete na jedničku a občas hodíte takovej drift, že váš mobil začne prozvánět Vin Diesel.

Čas od času jsem potkal nějakého kolegu koloběžkáře a ten mi vždycky ukázal prostředníček. Nejdřív jsem se cítil dotčeně, ale pak mi došlo, že se asi jedná o pozdrav stejně tak, jako se zdraví vodáci s jejich “ahój”.

Jízda mezi auty je taky fajn, občas vás sice někdo vytroubí a nebo se pokusí zajet, zejména pokud má na kufru samolepku TOP09 nebo České televize, ale tak to se v běžné silniční dopravě stává.

Co je ale problémem zelených kolobrnd, tak to je hydraulika. Ty malý kolečka nejsou vůbec připravený se potýkat s kostkami. Moje tělo nebylo připravený se potýkat s kostkami. Rozhodně tedy doporučuji se vyhýbat oblastem, kde jsou cesty vydlážděny kostkami. Jinak je jízda příjemná. Vlasy vám vlají ve větru a všude je cítít krásný ruský vliv.

Když jsem nakonec z koloběžky slezl, jakobych se vrátil do hnusné Prahy pod nadvládou Pražské kavárny a kryptofašistických pirátů. Domů jsem jel tramvají, smutně koukal z okna a celou dobu jsem přemýšlel nad tím, že ty koloběžky vlastně nejsou vůbec špatná věc, ale pak jsem zahlídl jednoho vašnivého jezdce. A vypadal jak idiot.