Viu jsem slyšela poprvé těsně po covidu v Paláci Akropolis. Přemýšlím, kdy přesně jsem jim podlehla. Bylo to ve chvíli, kdy jsem je viděla v Akropoli vyskočit na nivtec a tančit mezi kabely a nástroji? Na Budějovickém Majálesu, kde se ztráceli v barvách a mlze? Nebo až ve Fuchsu, když zahráli cover Voda čo ma drží nad vodou a čas se na chvíli zastavil.
Myslím ale, že ze všeho nejvíc to byla energie, která každou jejich show provázela. Něha a vzrušení ve tvářích členů Viah, zasněné výrazy lidí v publiku – jakoby se nacházeli a ztráceli v jednom a tom samém okamžiku.
Pokaždé, když jsem je poslouchala, měla jsem tolik otázek. Jak projekt začal? Co je to zvláštní viditelné pouto, které členy kapely spojuje? Jaký je jejich tvůrčí proces? Cítí se na koncertech na pódiu stejně naživu jako já pod pódiem? Jak vnímají sociální tlak na produktivitu? A je vůbec možné se v Česku uživit čistě jako nezávislý umělecký projekt?
Deep Dive w./ Vi z pražské kapely Viah, kterou dnes tvoří tři hudebníci – Huyen Vi Tranová, Rosalie Malinská, Tomáš Martínek a vizuální umělkyně Nina Sibinská, je o tom, jaká cesta vedla k jejich aktuální tvorbě, co pro ně znamená hudba i o tom, jak v Portugalsku vznikalo jejich nové album Saudade. Začaly jsme však od úplných začátků – a jedním z nich byla účast Vi v Superstar.
Letošním rokem je to deset let od tvé účasti v Superstar – jak tahle zkušenost ovlivnila Tvou hudební cestu?
Vi: Superstar pro mě neznamenala začátek hudební kariéry, byla spíš osobní výzvou. V té době jsem sice zpívala a hrála na ukulele, ale nevnímala jsem se jako zpěvačka nebo hudebnice. Potřebovala jsem zjistit, jestli má smysl se hudbě věnovat vážněji – a právě to mi Superstar dala. Otevřela mi dveře k hudební cestě.
Pamatuješ si na moment, kdy ses začala vnímat jako hudebnice?
Vi: Jako hudebnice jsem se začala vnímat asi až díky spolupráci s Jirkou Burianem. Jirka mě viděl v Superstar a rozpoznal ve mně potenciál. Dal mi důvěru, věnoval mi spoustu času a přizval mě do svých dalších projektů. Začala jsem jezdit na koncerty s kapelou Republic of Two, a zároveň psala svoji první desku. V tom období mi začalo docházet, že tohle možná může být moje cesta. Tehdy jsem se začala víc vnímat jako hudebnice, i když spíš jako zpěvačka. Ze začátku to u mě bylo hodně o zpěvu, protože jsem neměla moc nástrojů, se kterými bych mohla pracovat. Postupně jsem se ale od zpěvu začala posouvat dál a dnes se vnímám hlavně jako hudební producentka – soustředím se více na zvuk než na zpěv samotný. To se ale opravdu naplno stalo až v posledních 5–6 letech.
Viah začala jako sólový projekt, který se postupně proměnil v kapelu s volně proměnlivým složením a neustále se vyvíjejícím hudebním stylem. Jak vnímáš tuto neustálou změnu? Začíná být složení kapely poslední dobou stálejší?
Vi: Těžko říct. S Rosou tvoříme určitý základ – teď jsme si uvědomily, že spolu hrajeme už 6,5 roku. Všechno kolem se ale neustále mění, stejně jako my samotné. Možná právě v tom je podstata Viy. Neustále hledáme, kam dál, přehodnocujeme, co děláme, a posouváme se. Máme v sobě prvek neustálé proměny. Akutálně kapelu tvoříme já, Rosa, Tomáš a Nina.
Projektem od jeho vzniku prošlo hodně lidí, někdo odešel, někdo přišel, a s tím se mění i energie. Nejvíc je to znát v našich live setech – každý koncert má jinou atmosféru. Když jsme v únoru měli křest v Arše, znovu mi došlo, jak moc se náš zvuk za poslední rok proměnil. Někdy jsme tanečnější, jindy minimalističtější, nikdy ale nezůstáváme stejní.
Myslím, že klíčem k udržitelnosti Viy je právě tahle schopnost neustrnout, měnit se, hledat nové cesty a především nechat věci přirozeně plynout. Mám pocit, že právě tahle neustálá proměna nás definuje – a pro mě osobně je to osvobozující.
Projekt Viah je teď složený ze tří hudebních umělců – Tebe, Rosy a Tomáše a jedné vizuální umělkyně, Niny. Jaká byla cesta k tomuto složení?
Vi: Nejdéle je se mnou Rosa. V červnu 2018 jsem odehrála první sólový koncert jako Viah a měsíc na to vyšla deska. V srpnu téhož roku jsme se s Rosou potkaly na workshopu dokumentárního divadla v Divadle Archa. Během těchto setkání jsme zjistily, že máme podobný pohled na performance, vystupování a tvorbu obecně. I díky tomu mi došlo, že by Rosa mohla být skvělou součástí Viah v říjnu 2018 se stala součástí projektu.
S Tomášem jsem se potkala na Lunchmeatu v roce 2020, a v rámci hudebních kruhů jsme se pak už nepřestali potkávat na akcích. Po odchodu Veroniky Hurtové z kapely (na mateřskou) jsme si s Rosou zanalyzovaly právě své spřízněné přátele-hudebníky, přičemž jsme pátrali po někom, s kým bychom mohli najít tu správnou úroveň kapelního parťáctví. Napadl nás právě Tomáš, který na to naštěstí teda kývnul.
Nina nám sama napsala email v roce 2021, ve kterém bylo přiložené i její CV. Vytvořila si tím vlastně takové soukromé přijímací řízení, a ještě že tomu tak bylo. Vytvořila nám pak ilustrovaný klip k naší oblíbené skladbě NYE (feat. Aid Kid) a od té doby už snad všechny kapelní vizuály tvoříme v tomto společném rozpoložení.
Co je tím hlavním pojítkem, které drží projekt pohromadě i přes všechny změny?
Vi: Myslím, že je to naše vzájemná blízkost. Nejsme jen kapela, ale i jedni z nejlepších přátel – všichni čtyři jsme do sebe zakleslí a to propojení je pro Viu naprosto klíčové.
Díky tomu mezi sebou máme spoustu empatie a otevřenosti, což nám dává prostor neustále experimentovat. Někdy se vydáme směrem, který se od nás očekává, jindy jdeme úplně proti proudu, protože to tak cítíme. Ale i když se náš zvuk nebo směřování mění, to mezilidské poutu a společná energie nás drží pohromadě.
Kapela pro nás není jen o hudbě, ale i o sdílených zážitcích – cestách, koncertech, debatách. Právě tahle blízkost a vzájemný respekt nám umožňují se neustále proměňovat, aniž bychom ztratili podstatu toho, co Viu spojuje.
Jaká je vnitřní dynamika kapely?
Vi: Fungujeme trochu jako hřiště – projekt je prostorem pro experimenty, hraní a objevování. Naše blízkost nám dává svobodu zkoušet nové věci a občas si i úplně ulítnout. To se odráží i na našich koncertech – často se navzájem překvapujeme, což nás udržuje v napětí a nadšení.
Hudbu neděláme jen pro publikum, ale hlavně pro sebe – pro ten společný moment. Možná právě tahle otevřenost a nespoutanost jsou klíčové. Vytvořili jsme si prostředí, kde se může stát cokoliv. Kam nás to zavede za pět let? To nikdo neví. Máme sny a cíle, ale zároveň jsme otevření cestám, které se před námi objeví.
Co pro vývoj Viy znamená nové album Saudade a jaká k němu byla cesta?
Vi: Myslím, že předchozí album Crash Report z roku 2022 představuje mezník – takový přechod k tomu, kde jsme teď. Obecně, každá nová deska je pro nás další krok, který nás někam posouvá.
Momentálně směřujeme ke klubovějším zvukům a tanečnější hudbě, která nás teď nejvíc baví – což je myslím na Saudade znát. Tentokrát měl na nový zvuk velký vliv Tomáš, což se v nových skladbách silně odráží. Díky tomu jsme se mohli víc soustředit na zpěv, na který v posledních letech nebylo tolik prostoru.
Hodně jsme taky přemýšleli nad tím, jak budou nové skladby fungovat naživo. Psali jsme je s vědomím, že je budeme hrát na koncertech, což znamenalo, že jsme trochu opustili klasické struktury písní a nechali tomu volnější tvar – a pro mě to znamená obrovský přínos.
Na předchozích albech šla většina práce za Tebou, ale když mluvíš o Saudade, zní to, že jste na něm pracovali víc kolektivně. Je to tedy vaše první skutečně společné album? A jak se tím změnil proces tvorby?
Vi: Už na Crash Report se Rosa zapojovala do psaní textů, ale ano, Saudade je první opravdu kolektivní album. Viah už není jen můj projekt – teď jsme kapela víc než kdy dřív, a to se promítlo i do samotného procesu tvorby, na kterém se podíleli všichni.
Na desce je třeba skladba, na kterou jsem skoro nesáhla – vznikla u Rosy s Tomášem. Jiná vznikla zase u Tomáše, takže je tam hodně otisknutý jeho rukopis. Na jedné písni zpívám jen backing vokály, což mi dalo větší prostor soustředit se na produkci. Celkově je to opravdu společná práce a všechno do sebe přirozeně zapadlo.
Velká část alba vznikala v Portugalsku. Jak je Zambujeira do Mar propsaná do celého alba?
Vi: Do Zambujeiry do Mar jsme přijeli každý jiným způsobem, v jiný čas, v jiném nastavení. Já jsem dorazila v noci se ségrou – bylo to v zimě, v únoru před rokem. Pamatuju si, jak jsme přijely do Zambujeiry a neporozuměly jsme hned atmosféře toho místa. V noci působila jinak. Ale hned po příjezdu jsme ve spěchu odhodily věci a běžely k oceánu vstříc vlnám. Další den jsme postupně začaly vnímat rytmus a energii vesnice.
Postupně se k nám přidávali další – nejdřív Nina, pak Rosa a Tomáš. Bylo to plynulé střídání, ale na pár nocí jsme se tam všichni sešli a vytvořili si vlastní rezidenci. Celý pobyt byl pomalý, kontemplativní. Nasávali jsme atmosféru, chodili na dlouhé procházky v tichu, zkoušeli performativní výstupy spojené s geniem loci. Večer jsme se scházeli v Case T (@oddodivi), improvizovali s nástroji a nahrávali jamy. Každý z nás měl svůj vlastní proces – Rosa nahrávala zvuky, Nina sbírala materiály, Tomáš psal písničky na útesech, já popsala stránky textu. Nebylo to o tom místě samotném, ale spíš o tom, co v nás vyvolávalo – a to se pak otisklo do naší hudby.
Byli jsme tam na Lunární nový rok, což celému pobytu taky dodalo další rozměr. Dělali jsme různé rituály, což bylo očistné, zranitelné a hojivé. Každý z nás tam přijel v jiném rozpoložení a v kapele proběhly velké katarze. Jako bychom vyšli z obrovského shonu a najednou se všechno zklidnilo. Otevřely se nám cesty zpátky k sobě samým, zakořenili jsme. Někdy to bylo o vnitřním dialogu, někdy o pocitu svobody. Celkově to bylo intenzivní období – ani ne bod zlomu, ale restart. Možnost začít zase trochu od nuly.
Čeho je Saudade příběhem?
Vi: Ta deska směřovala k tomu být intenzivním emocionálním uvolněním – takovým, kdy se otevře ventilek a všechno se vypustí ven.
Je v ní taky spousta radosti. Máme tendenci psát melancholické texty a pracovat se zasněnými zvuky, ale Saudade je možná naše nejspokojenější deska. Tvorba nás nesmírně bavila, byl to čistý proces – radost z hudby samotné. Celé je to silně propojené s místem, kde album vznikalo, i s očistou, kterou jsme tam procházeli.
Zároveň se do něj ale otiskly i širší společenské otázky – klimatická krize, nepokoje. Některé tracky jsou hodně politické, tahle témata v nás silně rezonují.
Myslím, že samotný název alba ho dokonale vystihuje. Zachycuje určité období, možná celou kapsuli jednoho roku. A zvukově nám otevírá úplně nové možnosti pro živé hraní.
Je toto album osobnější než předchozí?
Vi: Jo, asi jo. A vlastně se mi to líbí. Přijde mi, že se na téhle desce víc otevíráme a méně se hlídáme. Dřív jsem měla pocit, že je důležité si určité věci nechávat pro sebe, ale teď vnímám, že ještě důležitější je nacházet blízkost s lidmi. Hudebník má s posluchačem extrémně intimní vztah – když si tě někdo pustí do sluchátek, jste tam vlastně jen vy dva. A já cítím, že to není ani tak o tom, že bych něco dlužila, ale spíš o tom, že do toho vztahu chci vstupovat s větší otevřeností a ryzostí.
Součástí Viy je i vizuální umělkyně Nina Sibinská. Jakou roli hraje vizuál ve vaší hudbě a jak se propisuje do tvůrčího procesu?
Vi: Podle mě je současná hudba mnohem víc než jen zvuk – je to audiovizuální zážitek. Pro nás byl vizuál vždy důležitý, ale teprve teď ho řešíme současně s tvorbou hudby.
Nina s námi pracuje už několik let a dokonale rozumí tomu, co je pro Viu podstatné. Je součástí kapely, účastní se zkoušek, podílí se na podobě našich live show, a díky tomu si spoustu věcí nemusíme složitě vysvětlovat na dálku slovy. Nina tím pádem spoustu věcí intuitivně cítí a vnímá, takže dialog mezi vizuálem a hudbou probíhá přirozeně.
Vaše live shows nejsou obohaceny pouze o vizuál, ale i o performance – kde se to vzalo?
Vi: Rosa vystudovala herectví na konzervatoři, takže má k vystupování mnohem blíž než třeba ke skládání hudby. Já sama mám zkušenosti s divadlem i tancem, takže jsme obě vždycky vnímaly koncert nejen jako hudební, ale jako širší umělecký zážitek.
Nikdy jsme nebyly čistě hudebnice, nepocházíme z akademického hudebního prostředí, a možná i proto jsme koncerty vždycky viděly spíš jako performance. Nejde jen o zpěv – na pódiu pracujeme s celým tělem, pohybem a emocemi.
Pro mě osobně je přirozené hledat způsoby, jak koncerty obohatit o interakci s publikem a performativní složku. Neberu to jako něco navíc, ale jako nedílnou součást našeho uměleckého vyjádření. Viah stojí na živém vystupování – myslím, že kdo nás viděl naživo, zažije úplně jiný dojem než jen z poslechu desky. A přávě to je pro nás hodně důležité.
Když jsi na koncertě – cítíš se na živu? Co dalšího Ti dává ten pocit?
Vi: Na koncertě jsou chvíle, kdy se cítím naprosto přítomná – jako bych vnímala každou buňku svého těla. Je to podobné, jako když vyjdeš ze sauny a ponoříš se do ledové vody. Najednou tě úplně zaplaví vjem vlastního dechu, tepu, pulzuje ti tělo.
Fascinuje mě, že tenhle stav často přichází s určitým diskomfortem. Stojím před lidmi, kteří čekají, co se stane. Co udělám. Někdy je ta představa tak znepokojivá, že se mi do toho momentu ani nechce. Ale pak se podívám do publika, spojím se pohledem s někým a najednou cítím až elektrizující propojení. Je to krok mimo komfortní zónu – vystavit se, jít s kůží na trh, otevřít se. A když se to povede, když energie začne proudit tam a zpátky, je to neskutečně silný zážitek.
Není to ale něco, co by se dalo zaručit. Jsou koncerty, kdy se to prostě nestane. Ale čím dál častěji cítím, že to propojení tam je, a že mezi námi probíhá krásná výměna energie.
Vi, Ty jsi Djka, hudební producentka a manažerka – jak to děláš, že neztrácíš hlavu?
Vi: Pro mě bylo zásadní najít práci, která nebude příliš kreativní. Jsem dobrá v organizaci, plánování a v číslech. Moje práce je zaměřená na office management a koordinaci, což hezky doplňuje moji hudební tvorbu. Přes den pracuji s jiným typem myšlení a večer, když odcházím na zkoušku a řeším hudbu, přepínám se do kreativní hemisféry. Kdybych se celý den pohybovala jen v uměleckém prostředí, nezvládla bych to. Zároveň je pro mě tahle práce důležitá, jelikož mi dává stabilní finanční příjem, což mi umožňuje věnovat se hudbě bez tlaku.
Snažím se netahat si práci domů, i když to není vždy jednoduché. Pomáhá mi v tom zejména pohyb, třeba jóga, a také vědomé nastavení hranic mezi prací a volným časem. Hudbu skládám nejčastěji večer, ale nevnímám to jako povinnost nebo práci – prostě tvořím, když mám chuť.
Obecně mi pomáhá určitá struktura, ale zároveň se snažím nelpět na věcech, které mi přestanou dávat smysl. Pravidelně si dávám prostor zastavit se, zhodnotit, jak se cítím, a uzpůsovit tomu svůj režim.
Čeká mě hodně intenzivní rok a jsem zvědavá, jestli mi tahle rovnováha opravdu vydrží. Ale zatím to funguje.
Cítíš nějaký sociální tlak na produktivitu?
Vi: Myslím, že v umělecké sféře je obrovský tlak na to, kolik toho člověk vyprodukuje, kde se objeví a na jakých projektech pracuje. Pořád trochu bojuju s hledáním vlastních limitů – někdy se mi stane, že kývna na příliš projektů naráz, protože neumím říct ne. Projekty jsou skvělé, nabídky lákavé, a tak se do toho vrhnu po hlavě, jenže pak nevyhnutelně přijde měsíc, kdy se zcela vyčerpám a musím si pak dát pauzu.
Je možné se v České republice uživit čistě jako nezávislá umělkyně?
Vi: Myslím, že být v Čechách nezávislou umělkyní je náročné. Pokud se bavíme konkrétně o hudbě, většina hudebníků má příjmy i z jiných zdrojů – buď mají jinou práci, nebo čerpají z dobře placených zaměstnání, a pak berou koncerty za relativně nízké honoráře. To pak ale ovlivňuje celou hudební scénu, protože když někdo bere hraní spíš jako koníček a nepotřebuje se tím uživit, nastavuje tím nízkou laťku výplat, která může být pro profesionální hudebníky problematická.
Podobně to vnímám i v divadle, kde je také extrémně málo peněz. Vidím to nejen ze své zkušenosti s hraním, ale i jako hudebnice, která skládá pro divadelní inscenace. Už před lety jsme o tom vedli debaty při porovnávání různých kulturních oborů – třeba ve filmu existují fondy, díky kterým se daří financovat projekty, ale hudba a divadlo takovou podporu zatím nemají.
Co by se podle Tebe muselo v Česku změnit, aby nezávislí umělci mohli žít jen ze své tvorby a nemuseli mít vedlejší práce?
Vi: Myslím si, že v Česku chybí funkční systém grantů a financování pro živé umění. Divadlo má občas podporu od různých partnerů nebo sponzorů, ale obecně je nízký rozpočet na kulturu a živé umění.
Když třeba tvoříme desku, možnosti financování jsou extrémně omezené. V praxi to znamená, že album slouží spíš jako investice do budoucna – něco jako odrazový můstek, díky kterému pak můžeme vyjet na koncerty a tam si vlastně vydělat zpátky náklady, které jsme do něj vložili.
Vidíš nějaký rozdíl v přístupu k nezávislým hudebníkům mezi Českou republikou a zahraničím?
Vi: Myslím, že zásadní rozdíl je v tom, že nezávislí hudebníci jsou v zahraničí víc podporovaní už ve fázi samotné tvorby. Když se bavíme třeba o kapelách, tak u nás je problém, že spousta času a energie jde do tvorby hudby, ale chybí podpora, která by ten proces udržela finančně udržitelným. To je jeden z důvodů, proč třeba naše kapela nevydává hudbu tak často – prostě na to nemáme kapacitu. Do poslední desky jsme vložili spoustu času, ale když odečteme náklady na postprodukci, promo a další věci, vlastně nám z toho nezůstane skoro nic.
Ano, dostali jsme na ni nějaký grant, ale ten sotva pokryl základní výdaje. V jiných zemích často fungují různé systémy podpory, ať už ve formě grantů, nebo třeba financovaných uměleckých rezidencí. A právě takové rezidence v českém hudebním prostředí skoro neexistují. Na rozdíl třeba od výtvarného umění nebo literatury ani není moc možností někam odjet a mít zaplacený čas na tvorbu.
Proč se očekává, že umělci budou žít z lásky k umění?
Vi: Myslím, že problém je v tom, jak společnost umění vnímá – jako něco nadstavbového, něco, co vlastně není nezbytné. Často se na umělce pohlíží tak, že dělají jen svůj koníček, něco jako volnočasovou aktivitu, a měli by být rádi, že se tím vůbec mohou zabývat. Jako by to byla taková nedělní zábava, něco, co si člověk dělá po večerech pro radost. Ale už se nevidí ta obrovská práce, která za tím stojí, množství rozhodování, úsilí a energie, které do toho vkládáme.
Navíc panuje představa, že když někdo dělá umění, musí ho především milovat – a že pokud z něj nemá radost, tak by se mu vůbec neměl věnovat. A tak se očekává, že se tím budeme živit jen proto, že to máme rádi. Minimálně v nezávislé, autonomní hudební scéně je to dnes v podstatě nutnost – většina lidí, které znám, tvoří především z lásky k umění, protože jiná možnost prostě není. A pak to působí, že je to jen hobby.
Narazila jsi při své práci na situace, které Tě překvapily v rámci společenského fungování?
Vi: Jednou z věcí, kterou teď hodně řeším, je postavení žen v kulturním odvětví. To téma se nás s Rosou silně dotklo při práci na projektu, do kterého jsme byly přizvané – šlo o inscenaci opery Jenůfa v Olomouci v režii Veroniky Kos Loulové. Vytvořily jsme k ní krátký elektronický dovětek, což v kontextu opery v menším městě bylo něco dost neobvyklého.
Celý ten proces byl popravdě vysilující a náročný. Překvapilo mě, jak silně tam fungují zavedené kolektivy a hierarchie – a my jako dvě holky z Prahy, co dělají elektronickou hudbu, jsme najednou přišly ‚zvenku‘ a měly uzavírat Janáčkovu operu. Často jsme měly pocit, že jsme vnímány jako takový výstřelek režisérky, něco, co tam vlastně úplně nepatří.
Do toho se přidalo i samotné prostředí. Olomouc je malé město a téma feministické opery tam vzbudilo dost rozporuplné reakce. Někteří diváci dokonce během představení bučeli nebo vyjadřovali svou nevoli jinými způsoby. Celé to pro nás byl hodně silný a intenzivní zážitek, který v nás stále rezonuje a nutí nás přemýšlet o tom, jak je postavení žen v uměleckém světě vnímané a jaké překážky s sebou stále nese.
Čím byla podle Tebe odmítavá reakce okolí vyvolána?
Vi: Nemyslím si, že to bylo jen tím, že jsme ženy, ale spíš tím, že jsme přišly jako dvě holky s elektronickými nástroji a začaly si dělat věci po svém. V operním prostředí, kde se očekává klasický přístup, to vyvolalo silnou reakci – zvlášť když šlo o Janáčka. Dotýkat se klasiky jinak než klasicky je pro mnoho lidí spouštěč a my jsme najednou byly vnímány jako jeden z hlavních prvků provokace celého představení.
Zároveň jsme se setkávaly s tím, že nám někteří muži chtěli neustále vysvětlovat, jak co dělat – jak zapojit kabely, držet mikrofony… To se nám teda dělo už dřív, když jsme s kapelou cestovaly jako dvojice. Často jsme slýchaly otázky typu: Jak je vůbec možné, že jste se s tím projektem dostaly tak daleko?
Měla jsem pocit, že se tyhle věci postupně mění, že jsme si své místo vydobyly a že už nás nikdo nebude zpochybňovat. Teď mi ale došlo, že to možná byla jen bublina pražského prostředí, kde už existuje ženských projektů více a kde je to vnímáno jako něco snad už normálního. Jinde to ale pořád může působit jako něco nezvyklého a rušivého.
Jak reaguješ na situace, kdy někdo zpochybňuje Tvé schopnosti?
Vi: Mně se teď v procesu tvorby stala situace, která mě fakt zarazila. Jeden z techniků se mě zeptal, v jakém programu jsem hudbu produkovala. Odpověděla jsem, že v Abletonu, a on na to reagoval: „Aha, tak proto to zní jak z prdele.“
Řekl to jako vtip, čekal, že se zasměju. A já jsem se nezasmála. Nechala jsem tu jeho poznámku viset ve vzduchu. Měla jsem pocit, že kdybych se tomu zasmála, jen bych legitimizovala to, co říká.
A tohle nebyl ojedinělý moment. Nejhorší na tom je, že to není přímá agrese, kterou by člověk mohl snadno pojmenovat a konfrontovat. Je to spíš takové lehké shazování, zabalené do vtipu nebo dobře míněné rady. Jako když ti někdo vysvětluje věci, které dávno víš, protože automaticky předpokládá, že netušíš, co děláš. A když se ukáže, že máš lepší řešení, nedokáže to přijmout.
V tom divadle pracuje jedna zvukařka v našem věku a říkala, že pro ni bylo extrémně těžké se v mužském kolektivu prosadit. Když nastupovala, rovnou jí doporučovali, ať jde radši jinam, kde to pro ni bude „snazší“. To mě dost zasáhlo.
V Praze jsem si naivně myslela, že už jsme jako společnost dál. Že se věci změnily. Ale stačilo vyjet z hlavního města a najednou to byla úplně jiná realita.
Doteď přemýšlím, jak na takové situace reagovat, aby mě to jen nevyčerpávalo. Je potřeba nebát se být naštvaná. Nebát se konfrontovat lidi s tím, jaké role od žen vlastně očekávají. Protože když se to nechá být, nic se nezmění.
A otázka na závěr – co bys poradila někomu, kdo chce začít s hudební produkcí?
Vi: Nejdůležitější je podle mě najít si jeden nástroj, který ti bude nejbližší. A nemusí to být nutně klasický hudební nástroj – klidně to může být i tvůj hlas. Jde o to, aby sis našel*a něco, na čem se ti dobře skládá, co tě přirozeně inspiruje a pomáhá ti hledat vlastní zvuk.
Když jsem začínala, tvořila jsem jen v počítači, ale právě ta nekonečná škála možností může být i dost zahlcující. Programy jako Ableton nabízejí obrovský prostor pro experimentování, ale snadno se v tom dá ztratit. Proto si myslím, že není nutné hned znát všechno – důležitější je postupně si budovat vlastní přístup a workflow.
Hodně mi pomohlo učit se od lidí kolem sebe. Trávila jsem čas s kamarády, kteří už hudbu produkovali, sledovala jejich práci, ptala se a zapojovala se do společných projektů. Jen vidět někoho zkušenějšího při práci může být obrovská škola.
A hlavně – zkoušet, hrát si a nebát se chyb. Někdy stačí jen na pár minut denně sednout k tvorbě a něco udělat, i když to třeba nakonec smažeš. Možná to nebude nic převratného, ale možná z toho vznikne něco, co tě posune dál.
Pokud se někdy přistihneš, že příliš analyzuješ a přemýšlíš, jak by hudba měla teoreticky znít, může to být spíš brzdou. Hudba nefunguje jen v rovině slov a myšlenek – dotýká se hlubších vrstev našeho vnímání. Někdy je nejlepší prostě ji nechat plynout a nechat se překvapit, kam tě zavede.
