V minulosti jsem již navštívila mnoho států a měst, kde se obyvatelé řídí islámskou vírou, ale Saúdská Arábie byla úplně něco jiného. Málokdo má tu možnost se tam podívat, protože SA nepatří k turistickým oblastem, ale já ji dostala díky práci mého otce a jsem za to opravdu vděčná.
Když jsem do SA přiletěla, mojí první povinností bylo sehnat si abáju – tradiční oděv žen. Ze začátku jsem byla nadšená a říkala jsem si, že se aspoň více přiblížím k jejich životu a sama si zkusím, jaké to je. Ale po pár dnech obrovského vedra a pohledů tamních mužů jsem se těšila “domů”, až si ji budu moci sundat.
První den jsem se probudila přibližně v 5h ráno, kdy se po celém městě spustilo volání k modlitbě. Byla jsem unavená a těšila jsem se na pláž. V tu chvíli mě napadla otázka: ,,To budu muset mít ten hábit i na pláži?!”. Naštěstí ne. Jeli jsme na pláž, která je vyhrazena pro evropany, kteří v SA pracují. To bylo jediné štěstí, jinak bych se asi upekla. Při vstupu na pláž jsme abáju odevzdaly a při odchodu zase vyzvedly. Když jsme chtěly jet do domu, ve kterém jsme bydlely, musel pro nás přijet táta, jelikož žena nemá právo řídit a ani jet v taxíku bez doprovodu jejího muže. Na první stranu to bylo fajn, protože jsme jen zavolaly a táta pro nás přijel, člověk si řekne, že žena si může dělat, co chce, když ji její muž takto obskakuje, ale je to opravdu šílené. Pokud jste žena, nemáte právo na nic, tedy pokud se nejedná o domácnost, nákupy a příkazy od muže.
Večer, kdy už nebylo takové vedro, jsme jeli do obchodního domu. Já a máma v abáje a táta v civilním oblečení, jelikož muž má právo se rozhodnout nad tím, jestli si tradiční oblek vezme či ne, a pokud nejste věřící, je lepší ho nenosit.
Ženy vypadaly jako vrány a na první pohled všechny stejně. Abája s pošívkou či bez a drahé boty číhající zpod abájy. Jelikož v obchodech jsou zkušební kabinky jen pro muže, ženy nesly hromady tašek s oblečením, které si doma zkoušejí, a druhý den ho chodí vracet. Myslím, že u nás by to dívky asi moc neocenily.
Když se obchody na půl hodiny zavřely a byl čas modtlitby, šli jsme si dát kávu. Kavárny a restaurace jsou rozděleny na dvě části. Jedna část pro ženy a rodiny, a druhá část pouze pro muže. Bylo mi z toho docela nanic a začínala jsem chápat, jak těžký život mají ženy v Saúdské Arábii.
Když se blížil čas večeře, chtěli jsme zkusit místní kuchyni. Bohužel v okolí žádná místní a kvalitní restaurace nebyla, a tak jsme se rozhodli pro arabský “fastfood”. Jídlo bylo poměrně stejné jako v jejich restauracích, ale na jiné bázi. Překvapilo nás, že jsme nestáli žádnou frontu na to, kolik lidí v obchoďáku bylo. Když jsme se ale rozhlédli, pochopili jsme, že arabové dávají raději přednost americkým fastfoodům. A že jich tam bylo opravdu hodně.
Po večeři jsme jeli domu a šli spát, jelikož nás opět čekala ranní modlitba a my se chtěli aspoň trochu vyspat.
Druhý den jsme jeli s tátou na jeho trénink. Abyste tedy věděli, o co se jedná. Můj táta trénoval arabský fotbalový klub s názvem “Al-Ahlí”. Kvůli velkému vedru se tréninky konaly pouze večer. A jak už je tak všeobecně známo i tady platilo, že jsou arabové líní a velice rádi simulují. Chvílemi to bylo až komické. Cestu na trénink jsme museli vzít velkým obloukem, jelikož jsme projížděli okolo města Mekka a pokud nejste věřící, do města nesmíte. Líbí se mi jak arabové berou svoji víru vážně, ale občas je to až přehnané.
Do starého města jsme se také podívali, ale protože tam žijí hodně věřící obyvatelé a my je nechtěli provokovat světlou pletí, moc času jsme tam nestrávili. Do SA bych se určitě jednou chtěla vrátit, pokud ovšem nastane další příležitost a kdyby ne, pořád je tu překrásná Dubaj nebo Abú Dhabí.
