V sobotu (potažmo v neděli, pokud počítáme speciální projekce vítězů) skončil již 51. ročník karlovarského filmového festivalu. Samozřejmě, že jsem si nenechala ujít Anthropoid nebo novinku Jana Hřebejka Učitelka. Myslím si ale, že se tam promítaly filmy, které si zaslouží zmínit víc než některé snímky, které se neustále omílaly v thermalských kuloárech (např. Švýcarák). Představuji Vám tedy svých 4+1 bodů Varu, 5 filmů, jež ve mně zanechaly hluboký dojem, ať už pozitivní či negativní.

Je to jen konec světa (Juste la fin du monde)
Na nový film mého oblíbence Xaviera Dolana jsem šla s poměrně velkými obavami, poněvadž na své premiéře v Cannes byl vypískán kritiky a v následných recenzích absolutně zepsut. Doutnala ve mně však malá jiskřička naděje, Grand Prix si přece nemohlo odnést něco naprosto nekoukatelného, i když festivalové poroty často střílí vedle. Nakonec se z toho vyklubalo největší a zároveň nejmilejší překvapení festivalu, a také nejlepší film z oněch pětadvaceti, co jsem viděla.

Snímek o mladém spisovateli, který se vrací domů říct své rodině, že umírá, není pro Dolana úplně typický svou vizuální stránkou, na rozdíl od svých předchozích filmů se drží obrazového minimalismu a detailů, i když přece jen dojde i na oblíbené zpomalovačky. Největší devízou filmu, mimo skvělého obsazení francouzské herecké špičky (Gaspar Ulliel, Lea Séydoux, Marion Cotillard, Vincent Cassel a Nathalie Baïe), je silný příběh o neschopnosti vnímat okolí kvůli zaslepenosti sebou samými. Dolan je neskutečně silný v zobrazení dysfunkční rodiny (viz Mami nebo Zabil jsem svou matku), přestože údajně s tímto nikdy neměl problémy. Kvalit svého předchozího filmu bohužel nedosahuje, slzy se dostaví stejně.

foto: kviff.com

Požár na moři (Fuocoammare)
Jelikož festival v Berlíně skončil téměř před půl rokem, tak haló kolem jeho vítěze již pominulo, a tím pádem se ani ve Varech o filmu tolik nemluvilo (obecně víc rezonovaly snímky z časově bližšího festivalu v Cannes). Tento dokument (záleží na otázce, co je ještě dokument) by však rozhodně neměl ujít vaší pozornosti. Filmu rozhodně nechybí aktuálnost, odehrává se na ostrově Lampedusa. Sleduje v dlouhých a nehybných záběrech místní obyvatele, do jejichž životů se, pokaždé jiným způsobem, promítá uprchlická krize. Pomocí nezobrazování přímých záběrů, které vidíme každý den v televizi, vytváří komplexní obraz, který zasáhne mnohem silněji než ono zpravodajství.

Fuocoammare                                                                  foto: huffingtonpost

Aquarius
Minule byl Berlín, teď zde máme onoho canneského zástupce, o kterém se však tolik nemluvilo. Brazilský téměř dvou a půl hodinový (!) snímek zastupující hnutí New brazilian cinema, je jedním z těch méně přístupných kousků. Velký sál se zcela nezaplnil, a navíc mnoho lidí odešlo. Sleduje příběh vysloužilé kritičky, která z poměrně nelogických důvodů odmítá opustit byt v rozpadající se rezidenci jménem Aquarius. Jemně vystavěný portrét postarší dámy zároveň kritizuje poměry ve skomírající brazilské demokracii. Film, který se vám zažere pod kůži, stejně jako termiti, jimiž je bytový komplex prolezlý.

Aquarius

foto:kviff.com

Vlk z Královských Vinohrad
Poslední film jednoho z nestorů Československé nové vlny Jana Němce nejlépe charakterizuje přímo jeho plakát – jednoduchost, avšak efektnost a viditelnost. Polo-autobiografický snímek epizodicky sleduje příběh Němcova alter ega Johna Jana od festivalu v Cannes v roce 1968 až do minulého ročníku festivalu v Karlových Varech. Celý vznikl téměř za nulový rozpočet, protože svým punkovým pojetím rezignuje na jakékoliv dobové reálie či kostýmy, a tak při proslovu od Godardovi sledujeme Paula Dana na červeném koberci či Trump Tower supluje Café Nona. Ono filmové diletantství je však vysvětleno i jinak, je to film o tom, kdyby někdo o Johnu Janovi natočil film. V některých místech se může zdát snímek i jeho tvůrce poměrně samolibý, avšak obsazením Jiřího Mádla do role neodolatelného svůdníka Němec dává najevo, že si ze sebe (stejně jako ze všeho) umí udělat legraci.

Vlk z Královských Vinohrad

foto:kviff.com

Líná zátoka (Ma Loute)
Uvedla jsem zde čtyři vrcholy, co by to však bylo za festival, kdybyste nenarazili na film, z nějž byste odešli, případně po tom velmi toužili, avšak zuby nehty vydrželi pouze proto, abyste pak mohli oprávněně napsat, jak moc jste trpěli. Tento prapor hrdě nese francouzská krimi retro (údajně) komedie Líná zátoka, jež pojednává o podivném sblížení dvou ještě podivnějších rodin v zátoce, v níž se záhadně ztrácejí lidé. Film se snaží vrátit se k tradici vrcholných grotesek 20. a 30. let, místo toho však nabízí pouze ukřičené rádoby komické dvouhodinové peklo. Výstižnější název nepřeložitelného originálu by byl „Zdegenerovaná zátoka“.

Ma Loute

foto:kviff.com

Všechny filmy bude možné ještě shlédnout v kině, ať už přímo v distribuci či na festivalu Be2Can. Pokud se opravdu nemůžete dočkat podzimu a oněch premiér, tak do konce tohoto týdne běží v Praze a Brně festivalové ozvěny Šary Vary. Navíc v rámci distribuční spolupráce KVIFF Distribution, můžete tři filmy vidět již od pondělka v kinech.

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz