Maxim Habanec. Kluk z pražských Dejvic, který se jako jeden z mála lidí žíví tím, co ho baví a co umí nejlépe. Skateboardingem. Společně s partou kamarádu objíždí na prkně svět a sype jeden trik za druhým. Jeho láska ke skateboardu ho dostala jako jediného Čecha až na samotné mistrovství světa. Kdo ho ke skateboardingu přivedl? Co považuje za svůj největší úspěch? A jaká je dle jeho názoru úroveň skateboardingu u nás?
Ve své profesi jsi dost úspěšný, u nás v Česku možná nejúspěšnější, jelikož se skateboardingem živíš. Směřovala tvoje cesta od začátku vždy k této úrovni?
Se skateboardingem jsem začínal někdy, když mi bylo pět let. V tu chvíli mě samozřejmě vůbec nenapadlo, že bych se tím mohl živit, spíš jsem věděl, že mě skate baví, a tak s tím chci pokračovat. A nejjednodušší cesta, jak to dělat co nejvíc, bylo živit se tím. Postupně přicházeli sponzoři, závody, pořád se všechno tak nějak nabalovalo a dá se říct, že celé to přišlo tak nějak samo. Neplánoval jsem, že bych si tím mohl vydělávat. A každý další rok, co si skateboardingem vydělávám, si říkám, že už to přece ten další rok nemůže takhle vyjít! Ale pořád to jde dál.
Takže jsi nikdy neměl žádné jiné vysněné povolání? Vždycky jsi směřoval ke skateboardingu?
Takové moje vysněné “povolání” je mít svobodu a nemuset vstávat v 8 ráno a být v práci do 4. Myslím se, že kdyby to nebyl zrovna skateboarding, tak by to bylo třeba podnikání. Potřebuji dělat na něčem svém, protože vím, že to mě naplňuje. Ať už je to to, že se snažím připravit na závody, nebo na jiné projekty, vždy mi jde o to jít si za svým a nechávat za sebou viditelné výsledky.
Takže tu svobodu, kterou teď máš, bereš jako úspěch?
Určitě. A přijde mi to i cennější než peníze. Je možné, že kdybych už teďka začal podnikat, třeba ve skateboardingu, tak bych sice mohl vydělat více peněz, ale zase bych měl méně času. A já opravdu největší bohatství vidím v té svobodě například toho, že se třeba zítra, nebo kdykoliv jindy, můžu ráno sebrat a jet na hory, když chci.
To jsi mi odpověděl na část další otázky, nicméně, co tedy bereš jako svůj dosavadní největší úspěch?
Ty jo, to je skoro až filozofická otázka. Co beru jako svůj největší úspěch? (přemýšlí)
Je to třeba to, že jsi čtyřnásobný mistr Česka?
To asi ne, to jsou podle mě dost pomíjivé věci, další rok vyhraje někdo další a nic původního neplatí. Jako svoje největší úspěchy bych určitě nebral závody, spíš celkově životní sty a to, jak můžu skateboarding představovat dalším lidem. Tím pádem jako svůj největší úspěch asi beru svůj poslední projekt Skate Of Mind, kdy jsme projeli skoro půlku světa, natočili jsme čtyřicetiminutový film, načež jsme měli premiéry v několika kinech. Je to právě něco, co si budou lidi připomínat vždycky, a není to tak pomíjivé jako třeba výsledky ze závodů nebo jiné sportovní výkony.
Kromě premiér se dokument vysílal i na ČT Sport, takže to beru jako takovej highlight. A je to pro mě velký úspěch tím, že nejde jen o to, co jsem dokázal po sportovní stránce, ale to, že jsem to celé musel vyprodukovat, sehnat finance a dotlačit to do konce od úplného začátku.
K tomu jsem se chtěl také dostat. Skate Of Mind už má vlastně dva díly. Mohl bys nám přiblížit, jak takový projekt probíhá od úplného začátku až třeba k samotné premiéře?
Vůbec největší boj pro mě byla první série, kdy jsem zjišťoval, co a jak funguje. Ta druhá už byla trochu jednodušší. Natáčením, které probíhalo převážně v Asii, jsme dohromady strávili asi 90 dní. V každé destinaci jsme strávili téměř 3 týdny, no a pak jsme to začali dávat dohromady. Zorganizovat samotný výlet pro několik lidí, mít s sebou kameramana, fotografa, to už je pro mě docela obvyklá záležitost. Co pro mě ale už tak jednoduché nebylo, byla organizace tour – premiéry v kinech, afterparty… Museli jsme to vymyslet tak, aby to bavilo lidi a zároveň abychom pokryli náklady. S tím jsem se docela popral a měl jsem hroznou radost, když jsme na všech možných místech premiér viděli, že to má úspěch. Ale kdybych tu měl popsat celý proces toho, jak takový projekt vzniká, tak bychom popsali asi 30 stran.
A jaké místo ti z natáčení Skate Of Mind nejvíce utkvělo v paměti? Máš nějaké speciální vzpomínky vázající se k nějaké destinaci?
Tak ono těch zážitků a vzpomínek bylo tolik, že se nedá úplně říct, co bylo vyloženě speciální. Ale kdybych měl říct jedno místo, tak asi Tchaj-pej na Tchaj-wanu, což asi většina lidí nebere jako místo, které by měli navštívit, ale pro mě je to v Asii jasný “must visit”. Je to hrozně zajímavé a otevřenější město než třeba Hong Kong a podobně, prostě super místo. Dokážu si i představit tam žít. Moje přítelkyně se tam teď na šest měsíců stěhuje, takže tam s ní určitě strávím i nějaký delší čas.
Pojďme se trochu vrátit ke kořenům skateboardingu u tebe. Říkal jsi, že jsi začal v 5 letech, pamatuješ si třeba svůj první trik, co jsi skočil?
Vždycky říkám, že si spíš ani nepamatuju, kdy jsem nejezdil, takže si ani nepamatuji svůj první trik. Ale tak zřejmě to byl nějaký pokus o ollie. Když jsem byl malý, tak jsem se bál skákat na tvrdý povrch, takže jsem si vždycky našel nějakou zídku a skákal jsem do trávy, protože mi to přišlo bezpečnější. Teď už to teda nedělám. (smích)
A co tě ke skateboardingu vlastně přivedlo? Viděl jsi v televizi Tonyho Hawka a řekl sis, že chceš být jako on? Máš nějaký idol?
Ke skateboardingu jsem se dostal přes bráchu, který také jezdil, a ve chvíli, kdy já jsem začínal, on přestával kvůli zranění ruky. Dal mi svůj skate komplet a já tak nějak začal jezdit. Měl jsem to kousek na Stalina, protože jsem z Dejvic, a tam jsem okoukával triky od starších a zkušenějších kluků. Pro mě vždycky byli vzorem jacíkoliv lidé z Čech, kteří dobře skejtovali, to bylo ještě dřív, než jsem byl schopný se dostat k nějakým videím na internetu a tak dále. Měl jsem doma jen jednu kazetu, kterou jsem viděl asi tisíckrát, takže se na ní nešlo už ani koukat, jak byla potrhaná. Jinak jsem vše okoukával v terénu.
A když jsi nyní procestoval půlku světa, asi sis vytvořil názor, na jaké úrovni je skateboarding u nás a na jaké ve světě…
Možná to bude pro hodně lidí znít dost zvláště, ale skateboarding tady v Česku má velkou tradici. Ať už díky Českému poháru, který se tu jezdil několik let, nebo Mystic Sk8 Cupu, který se jezdí už přes 25 let… U nás už je několikátá generace skejťáků. Když vyjedu například do Spojených arabských emirátů, tak vidím, že se tam tvoří teprvne první generace, která začíná jezdit. To samé v Tchaj-peji, Tchaj-wanu… U nás už je třeba 3. generace skejťáků, takže skateboarding tu má již nějakou tradici, která má zároveň stále tendenci růst. Pak jsou země jako třeba Polsko, kde to naopak zkomírá.
Takže si myslíš, že skateboarding u nás má vzestupnou tendenci?
Určitě. V porovnání s tím, kolik tady jezdí lidí, nebo jak jsme malá země, tak jsou Češi, narozdíl třeba od Němců nebo Poláků, vždy ve finále závodů, na které jezdím. Poláka jsem ve finále neviděl posledních 5 let a Němce jen občas. Myslím si, že u nás v Česku vždy budeme na dobré úrovni. Dokazuje to například i to, že tu máme Plechárnu, což i když je celkem malá hala, je stále jedno z prvních míst, kde se dá jezdit i v zimě. Dříve jsme buď mrzli v -5°C někde venku, v garážích a tak. Scéna je tady vážně dobrá.
Když zmiňuješ Plechárnu, kde se teď i nacházíme, kde bys jezdil teď v zimě, kdyby tady nebyla?
Já měl vždycky štěstí, že jsem si většinou mohl koupit letenku a odletět někam do tepla, jako třeba do Barcelony, což je taková nejlepší destinace. Plechárna je super v tom, že otevírá možnost mladším generacím, můžou si sem kdykoliv přijít a zajezdit si. Já bych to určitě nějak vyřešil, ale v každém případě je dobré, že tady můžeme jezdit v partě, to je fajn.
Vedle tebe sedí Daniel Rahman, se kterým natáčíte vlogy. Máš s natáčením vlogů nějaké větší plány? Chceš s nimi třeba motivovat lidi, aby začali jezdit?
Už jsem zmiňoval Skate Of Mind. To je to nejkvalitnější, co dokážu vyprodukovat, ale to netočím já. Celé to točí Martin Štembera aka Flash a stará se o vizuální stránku. To je fakt to nejvíc, co dokážeme udělat. Ale tohle je takové moje. Baví mě točit, baví mě tvořit a občas dělám věci, které bych chtěl zaznamenat, ale nechci si na to brát někoho jiného, takže si to natočím sám. Čím dál víc mě začalo bavit natáčení, střih, no a pak to pošlu přes YouTube ven. Je to pro mě prostředek, kde se učím vyprávět krátký jednoduchý příběh. Skrze skate je to pro mě samozřejmě ten nejjednodušší způsob. V zimě je hrozně složité točit něco zábavného, protože je to pořád jenom snowboard nebo Plechárna, ale na jaře snad bude častější a i zajímavější content. Přijdou závody a tak, takže to bude snad pecka. A možná postupně přejdu do angličtiny, uvidíme.
Jo? Chtěl by ses tím pádem více zviditelnit v zahraničí?
Asi bych neřekl úplně zviditelnit nebo proslavit. Ale česká scéna je zkrátka malá. I já sám se dívám na videa v angličtině. Takže spíš bych to dělal pro to, aby se na to mohl dívat každý, kdo bude chtít. Otázkou je, jestli to umluvím. (smích)
Opět bych se vrátil trochu v čase. Co kdybys zavzpomínal na svá studentská léta, jaký jsi byl student a jak jsi zvládal školu při skateboardingu? Jak vzpomínáš na střední?
Co se týče studia celkově, tak na to úplně vzpomínat nemusím, protože jsem akorát uprostřed zkouškového. Ale co se týče střední? No základka pro mě byla úplně nejhorší, protože se po všech chtělo, aby si každý zapsal něco do sešitu, každý musel dělat tohleto a támhleto, dělat to stejně. Úplně se potlačovala jakákoliv lidská individualita a mě vždycky štvalo, když jsem si věci nemohl dělat sám podle sebe. Když jsem si nechtěl psát do sešitu, tak jsem dostal pětku. Proč, když je to můj sešit? Takhle to pokračovalo dál a měl jsem tím pádem různé problémy. Hodně jsem třeba chyběl kvůli závodům a tak dále. Na střední se to už trochu zlepšilo, tam už to začali trochu respektovat. Studoval jsem grafiku a fotku a to mě celkem bavilo. Pak jsem si dal rok angličtiny, což bylo super, to mi hrozně pomohlo – každý den 4 hodiny angličtiny. To byla asi věc, která mě ve studijním životě posunula asi nejvíc a nejdál. A i teď se mi nejvíc hodí v každodenním životě. No a potom vejška, to mi přijde jako úplná pohoda. Studuji mediální studia na Metropolitní univerzitě, protože nejsem schopný tak úplně pravidelně docházet. U mě to vypadá asi následovně – ježdění, pak měsíc zkouškové a zase ježdění.
Spousta mladých lidí by si určitě řekla, že kdyby byli ve tvojí kůži, tak pro ně vejška nemá žádný smysl. Nejsi toho názoru?
Pro mě to určitě smysl má. Ne, že bych se nutně naučil věci, které opravdu použiji, ale spíše mě studium učí dívat se na svět z různých úhlů pohledu a jak celá společnost funguje. Je to pro mě docela únik ze světa sportu mezi jiné lidi. Zároveň mi to nezabírá tolik času, abych se musel v něčem omezovat. Pro mě je fakt priorita to, co dělám, takže když vím, že mám termín zkoušky a v tom termínu mám závod, jedu na závod. Takhle to já dělám. Teď jsem prvním rokem na magistru, takže doufám, že už to nějak doklepu, no a pak uvidíme. Jsem každopádně rád, že jsem se na studium nevykašlal, i když jsem měl častokrát takové tendence. Naštěstí ve chvíli, kdy jsem se chtěl po maturitě třeba úplně vykašlat na školu, zlomil jsem si nohu a najednou jsem neměl 3 měsíce co dělat, tak jsem se přihlásil na angličtinu. A takhle nějak to vždycky šlo.
Starší generace často vnímá skejťáky jako něco špatného. Co si o tom myslíš?
To slýchávám skoro pořád, to je prostě klasika. Předsudky vůči komunitě tu prostě jsou a budou. Kdykoliv se řekne slovo skejťák, tak si někdo představí, že jen sedí venku, pije a občas si jde zajezdit. Kdyby ale přišel třeba sem do Plechárny, tak by viděl, že to tak opravdu není, je to spíše o tom, že každý chce jezdit, posouvat své triky a úroveň toho, co na skejtu umí. To, že to tak v minulosti vždy nebylo, je škoda, ale myslím si, že v budoucnu se to hodně změní, a už i teď se to mění. Třeba za 4 roky má být skateboarding na Olympiádě, tak si myslím, že tu špatnou image to značně vylepší stejně, jako to bylo třeba se snowboardingem. Taky měl přesně takový stejný obrázek a dneska by to už nikoho nenapadlo.
Když zmiňuješ Olympiádu, máš ty sám plán se na ni dostat?
Plán asi ne, jelikož nejsou známé žádné specifikace toho, jak se tam bude člověk moci dostat, kolik bude soutěžících a tak dále. Ale bylo by super, kdyby se někdo z Čech na Olympiádu dostal, už jen proto, jak dlouhou tradici tu u nás skateboarding má.
Asi bych se tě ještě rád zeptal, kde se vidíš za nějakých 10-20 let? Zůstaneš u skateboardingu?
Ty jo, já si myslím, že bych u toho asi zůstal, i kdybych nechtěl, prostě to ke mně už tak nějak patří a jsem s tím spojený natolik, že už skateboardingu jen tak neuniknu.
Takže když se řekne Maxim Hanabec, 40 let. Kde bude tenhle týpek?
Myslím si, že tenhle týpek bude jezdit po Evropě na freeridy, když napadne sníh. Asi si dokážu představit i nějaké podnikání a organizování akcí kolem skateboardingu. Zároveň budu chtít, abych si vždycky našel čas na to se skateboardingem bavit, protože si myslím, že nějakým profesionálním ježděním ta zábava nekončí. Už teď mě čím dál víc baví snowboard a prašan, takže později mě třeba chytne surf, kdo ví. Ve 40 letech to snad ještě zvládnu. (smích)
Kdybys měl na závěr mladým lidem říct, proč mají jezdit na skejtu, co bys jim řekl? Co jim to může přinést?
Tak zaprvé by to určitě měla být zábava. Kdyby měl být hlavním cílem třeba sponzoring nebo jen úspěchy na závodech, tak to nikdy nemůže přijít. Pro mě největší benefit skateboardingu je ta komunita okolo, kamarádi. Co je také super, je to, že většina lidí ve skateboardingu je hodně kreativní. Když někomu nejde vyloženě ježdění, tak začne třeba fotit nebo točit. A takhle se to pořád nabaluje, to je super. Plus určitě další super věc je, že na skejtu člověk nesoutěží proti nikomu. Není to třeba jako tenis, kde musíš někoho porážet, aby sis vůbec zahrál. Ve skejtu to tak není, můžeš si jít jen tak zajezdit, posouváš se dál jen díky svojí kreativitě a tomu, že je to celé hlavně zábava.
foto: Kristýna Mergeščíková, Lukáš Wagneter, Kubo Krížo
