Thom Artway, vlastním jménem Tomáš Maček, před měsícem vyhrál dvě ceny Anděl. Jak se na takové ceny dívá, jak vnímá busking v Česku nebo co třeba poslouchá?

První otázka, možná taková trochu zvláštní, jsi šťastný?

Jsem šťastný, protože mám zrovna kafe. Ale jo, jsem šťastný, až moc možná. Všechno mi vychází tak, jak chci a jak jsem si vždy představoval. Nejen v hudbě, ale i ve svém osobním životě. Zrovna jsem se přestěhoval za Prahu na chatu.

I Have No Inspiration nebyl původně veselý song. Proto jsem se taky ptal na tu první otázku.

Ano, původně nebyl. Dlouho jsem nenapsal písničku a z toho člověk nadšený není. A když jsem zrovna nevěděl o čem psát, tak jsem napsal tuhle písničku a povedla se.

Co tě vlastně přimělo jet do Austrálie. Co byl ten moment, kdy ses rozhodl jet?

To je taková knížka Na cestě od Johna Kerouca. Vždy, když si ji přečtu, tak chci někam jet. Nebo když se podívám na film „Into the Wild“. A to jsem byl ještě mladší, třeba dva nebo tři roky zpátky. Můj život byl takový, že jsem ráno vstal, šel jsem si zahrát na ulici, dal jsem si kafe, zas jsem šel hrát na ulici, naučil jsem se novou písničku, měl jsem zkoušku s kapelou, no a furt jsem si dělal, co jsem chtěl, žádná vysoká škola, vždy jsem se naučil vše sám, když jsem něco chtěl znát, a měl jsem to takové volné, že jsem si řekl: „Za tři měsíce letím pryč,“ aniž bych potřeboval půl roku něco zařizovat. Sbalil jsem kytaru, batoh a jel jsem. A vedlo mě k tomu nejvíc takové to tuláctví, chuť po dobrodružství.

Co byl tvůj nejlepší moment tam?

Že jsi na konci světa, nikdo tě nezná, můžeš si tam dělat všechno, co chceš. Každý den jsem hrál na ulici a ty nejlepší momenty jsou při tom hraní. Když tam byla ta atmoška, lidi si sedli a poslouchali, donesli ti kafe, dali ti lísteček, že se jim to líbí, koupili si cdčko. A to byly krásné momenty.

V Česku asi není úplně stejný vztah k buskingu jako například v Austrálii, co?

Podobný, tam je to už součást tý ulice, aniž by se na tebe dívali jako na žebráka. Je to tam už přirozené. Hlavně magistrát je tomu nakloněn. Takže ne, že v Praze zakážou několik ulic, povolí každý břeh Vltavy v různou hodinu atd. Tady je to takové vyplašené. Radši zesilovače a některé nástroje úplně v centru zakažme…

Ale když chceš hrát na ulici v Sydney, tak potřebuješ licenci, což je v pořádku. Tam jdeš a jednou za čtrnáct dní je schůzka s novýma buskerama, zažádáš si o licenci, nemusíš ukazovat, jak hraješ, a oni ti tam pustí video, kde se smí hrát, kde je lepší, když budeš hrát třeba až večer. A pak máš člověka z magistrátu a jeho práce je, že chodí po městě, řekne ti, že třeba hraješ moc nahlas, ale neřekne ti, abys skončil. Řekne ti, abys to ztlumil a trochu si to natočil třeba jiným směrem a bude to super.

Tady přijde policajt, který o tom nic neví, začne mluvit o vyhlášce a je to jiné. Samozřejmě posluchače musíš všude zaujmout, ale co se týče těhle legislativních věcí, to je v Austrálii víc nakloněné.

Napadlo tě se proti těm podmínkám v Praze postavit?

Bylo pár takových sezení. Dávali jsme návrhy, já jsem měl taky pár připomínek, ale nějak to nevyšlo. Což je škoda.

A nechceš to ještě nějak zkusit? Přece jen o tobě už ví víc lidí, máš jméno.

To máš pravdu, proč to vlastně nezkusit znova.

Vyhrál jsi teď dvě ceny Anděl. Myslíš, že ses nějak změnil? Že tři třeba vzrostlo ego?

Já se to budu snažit vysvětlit od začátku, jak jsem to měl s vnímáním cen a té popularity. Když se na tu televizi díváš třeba dva nebo tři roky zpátky, vidíš ty hvězdy v televizi. Vidíš ty úspěšné lidi a já si vždy říkal, že to jsou hvězdy, že takový ty být nemůžeš. Oni mají kontakty, peníze, mají to tam, ale najednou tam sedíš ty, jsi nominovaný, ani si to neuvědomuješ a je to vlastně jen díky tomu, že děláš to, co tě baví. A z toho mám radost, když si pak nějakou takovou cenu převezmu.

Ale když budeš dělat to, co tě baví, tak se můžeš stát i zpěvákem roku. Zjišťuješ, že to má smysl, že to lidi ocení, akademie to ocení. A když se bavíš o tom egu, tak já nevím. To snad ne.

Většina tvých songů je pomalejšího rázu. Proč vlastně?

Já, když třeba svítí slunko, tak si pustím i tu nejdepresivnější hudbu. A pustím si to ne proto, že bych měl blbou náladu, ale proto, že se mi to líbí. Jsou v tom emoce, je v tom všechno. Prožívám víc ty pomalé. Ale nejsem vydeptaný.

Co by lidi nejvíc překvapilo, že posloucháš? A upřímně.

(smích) Já jedu třeba po dálnici, vím, že mám před sebou tří hodinovou cestu, a pustím si Ivetku Bartošovou. Nemám vůči tomu žádné předsudky, protože jsem to poslouchal jako malý. Nebo třeba Marcelu Hollanovou: (zpívá) „Zas je tu ráno…“ A to znám nazpaměť, jednou mi prostě v hlavě přeskočí a poslouchám tyhle věci. Z devadesáti procent poslouchám anglické věci a najednou tohle. Je to hudba a nemůžeš říct, že je to špatné, že to není in. Je to hudba.

Píšeš permanentně nebo si dáváš pauzu a pak najednou zas vše píšeš? A pracuješ teď vůbec na něčem novým?

Když máš nějaký nápad, tak si ho nahraješ do iPhonu, a pak když máš volný odpoledne, tak je vysuneš. Teď se mi to ale moc nedaří, protože mám tý práce moc a ani nemám třeba volný týden, kdy bych mohl jen nahrávat a psát texty. Ale byl jsem teď v lednu na měsíc na Sumatře, na jednom opuštěném ostrově, sám, a tam jsem jel za tím, že si chci odpočinout, načerpat sílu, a taky za tím, že tam něco složím.

Jel jsi sám? Ty jsi samotář?

Já miluju lidi. Ale někdy jich je moc. Já mám rád klid, ale samotář nejsem. Mám třeba tenhle měsíc sedmnáct koncertů, takže vím, že sedmnáct dní budu mezi lidma, budu zkoušet s kapelou, a zbytek těch třináct dní, vím, že mám točit klip, nahrávat, dnes sedm rozhovorů. Vím, že budu furt s lidma. Navíc jsem doteď bydlel na Krymské ve Vršovicích a tam to žije. A proto jsem se taky přestěhoval za Prahu.

Napadlo tě třeba experimentovat? Například s rapperem?

Jednou jsem už něco takového udělal, nazpíval jsem refrén takovým dvěma rapperům, ATMO Music. Ty fůze mě ale mnohdy baví. Ale jako nějaký velký experiment nevím, uvidíme.

Já mám rád jednoduchost, minimalismus, když jsou věci jasné, a tak to mám i v životě. Zas ale jazzman řekne, že já hraju jen tři akordy. Ale to je v pořádku. Někomu se líbí dechovka, někomu metal, všechno je to hudba, akoráčlověk nemůžříct, že ta hudba je špatnáČlověka ta hudba uspokojuje a třeba jeho přátele taky. Můžeš to vypnout, ale nemůžeš říct, že je to hrozné.

foto: Kristýna Mergeščíková

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz