J. K. Sanchez je showman v pravém slova smyslu. S tancem začal již v dětství a postupně si vypracoval svůj jedinečný osobitý styl. Kromě vlastních tanečních počinů učí na workshopech, a to nejen doma, ale i napříč Evropou. No jenže to ani zdaleka není vše! Sanchez se věnuje také choreografiím pro rozličné projekty či interprety, má co dočinění s businessem a hlavně zasvětil nemalou část své nevyčerpatelné energie herectví – nejen filmovému, ale i divadelnímu. Dlouholetá slabost pro grotesku Charlieho Chaplina ho přivedla k pantomimě, kterou propojil s tancem a vytvořil tak opět něco unikátního.
Na čem přesně teď pracuje, jak se mu choreografovalo v SuperStar či jaký rozdíl vidí mezi svými českými a zahraničními studenty, nám prozradil v rozhovoru.
Pro začátek, na čem teď právě pracuješ?
Do nedávna jsem řešil SuperStar, kterou jsem choreografoval. Připravuju svoje taneční akce na léto a úzce spolupracuju s Benem Cristovao. S ním připravujeme koncerty, řešíme, co bude dál. Je toho hrozně moc. Jsem člověk, co dělá dva a půl miliónu věcí najednou, což mě samozřejmě baví, jelikož se nerad nudím.
Do toho ukončujeme seriál s taneční tématikou na Stream.cz, Stream Steps. Teď budeme vydávat poslední tři díly, tím se uzavírá série a my končíme a připravujeme hranou věc, kterou budeme řešit v létě.
Po business stránce se věnuju produkci. Spolupracuji s firmou mého kamaráda, kde se starám právě o tuto stránku. Pořádáme veliké party, eventy, koncerty a další akce.
Ty jsi měl i kavárnu, jak to vypadá s ní?
Já si vždycky tak nějak něco vyzkouším. Měl bych asi nad některými věcmi víc přemýšlet, protože občas jdu zkrátka až moc střemhlav, což je pak dobrá facka, když se to nepovede. 😊
Každopádně kavárnu už nemám. Tu jsem jen rozjel a naučil se na tom spoustu věcí. Místo toho teď chystáme mobilní aplikaci. Už existuje, ale zatím není venku.
Co tě na podnikání vyloženě baví a co bys naopak rád někomu přenechal?
Já neumím být šéf, ale umím být leader. Měl jsem zaměstnance a jelikož beru všechny sobě rovnými, začnou si většinou vyskakovat. Nedělá to tedy dobrotu.
Když jsem měl pět let zpátky kadeřnictví (což bylo náhodou, jelikož jsem ho nechtěl 😊), měl jsem tam čtyři zaměstnance. Zjistil jsem ale, že si s lidmi pode mnou zaměstnanými, moc nerozumím. Oni totiž čekají na tu svoji výplatu 15. v měsíci, berou tě jako šéfa, vyskakují si na tebe, pomlouvají tě…. Já jsem jim samozřejmě už na začátku řekl, ať mi začnou tykat… Byl jsem zkrátka moc hodnej. Byla to ale určitě dobrá zkušenost.
Co provozuju už ale hodně dlouhou dobu, je Step Production, která je součástí další firmy, kde všichni fungujeme na společné bázi. Každý umí něco a navzájem se doplňujeme. To mě baví nejvíc.
A teď mám nově osobní asistentku. Rozjel jsem vlastní merchandising, brand oblečení, o který se stará, zejména pak z hlediska jeho Instagramu. Domlouvá mi také různé schůzky a další věci, které bych jinak musel řešit sám, což mi hodně ulehčuje.
Když mluvíme o tvém novém brandu, jak jste to celé koncipovali?
Je to limitovaná edice a vyšla před čtrnácti dni ve spolupráci s Blakkwood Records a Blakk.Market. Je to taková první vlaštovka, určená hlavně pro tanečníky, fanoušky…. Zamýšleli jsme to už na “předjarní období”, proto je to v teplejším duchu a obsahuje i takové věci jako mikiny nebo čepice. Jenže štítky přišly o tři měsíce později, takže kolekce, co měla být v podstatě na zimu, přišla na léto. Čepice si pravděpodobně skoro nikdo nekoupí, protože je venku 50° a mikiny snad až se trochu ochladí. Naštěstí trička jsou trička.
Na podzim byl měla vyjít barevná kolekce ve spolupráci s umělci. Až tuhle aktuální doprodáme, začneme přemýšlet o další. Tím, že se jedná o limitovanou edice, není to jako tričko z H&M a jedno tričko stojí 500. Ale je fakt, že množství triček je omezené a každé tričko má spoustu patentů, skrytých věcí, které normálně nejsou k dostání.
Celá ta věc nebude nějak extra výdělečná, ale tak to neberu. Řekl jsem si, že to bude taková moje reklama. Budu rád, když půjdu po ulici a někdo to bude mít na sobě. 😊
Jsem prostě podnikavý magor. Kavárna není, já si jedu svůj showbusiness… Někdo si koupí za 50 000 Kč televizi a já vezmu 50 000 a zainvestuju.
Jak už jsi zmínil, v SuperStar jsi se staral o choreografie. Jak se ti s čerstvými, ne ještě tak zkušenými, umělci spolupracovalo?
Jsou to děcka z ulice, a tak se k nim musí přistupovat. Nejsou to profíci. Pro ně to byla zkouška ohněm. Chtějí být hvězdy showbusinessu a já jsem toho názoru, že pokud je to soutěž, měli by mít challenge, a to ve všem. Měli challenge ve zpěvu, ale když já jim mám dělat nějakou choreografii, snažím se ten challenge uchovat i tam. Je to prostě soutěž, není to hotový, koncertní vystoupení, které opakují při turné. Když jde někdo sem, měl by se ukázat, jak zvládá stress, choreografii, zpěv…. Podle toho se ukáže, kdo na to má a kdo ne.
Ale bavilo mě to. Bylo zajímavé pozorovat jejich vývoj od prvního finálového kola až po poslední dva soutěžící. Z nich už se stanou takoví poloprofíci a krystalizuje se u nich jejich charakter.
Co se týče choreografií, přichází sami soutěžící s nějakými vlastními nápady?
Ne to ne, to by tam musel být někdo s tanečním, pohybovým nebo performance základem. Herectví nebo tak. Což většinou nemají. Jsou to převážně děcka z ulice, který přišly na casting. Mají třeba pěvecké konzervatoře nebo například, jako jedna holčina, vystudovaný klavír. S hudbou jsou spojení, ale SuperStar z nich má teprve dělat super stars.
Toho je dobrý příklad třeba Ben. Zpívá, tancuje, má show, má kapelu – všechno to hraje. Není to člověk, který jen přijde, stojí na pódiu a zpívá. Je to živel a tohle by měly ty děcka zvládnout. Proto jdou tak do SuperStar – aby byly jako on.
S Benem spolupracujete jen na jeho turné, nebo i v rámci jiných projektů?
S Benem jsme začali spolupracovat v loni. Tehdy jsem mu připravoval dramaturgii a choreografii koncertu ve Žlutých lázních. Původně to mělo být nastavené jen na turné, které se jmenovalo Poslední, což mělo končit v prosinci. Rozjelo se to ale tak, že s ním spolupracuju i dál. Na koncertech, na klipech a dalších akcích.
Učíš tanec i v zahraničí. V čem jsou tamní žáci jiní než ti čeští?
Jak kde… Někde je to velmi podobné a někde je to diametrálně jinde, především pak co se týče levelu a přístupu. V zahraničí je mnohdy přístup studentů progresivnější a aktivnější. Fakt chtějí a strašně makají, aby dosáhly na nejvyšší možnou metu. Tady jsou občas lidé dost líní. Stačí jim, co jim stačí – level, ve kterém jsou, a už ho nechtějí posouvat dál. Tuzemská scéna je pro ně dostatečná a dál už to ani moc nevidí.
Jak tě vnímají ostatní lektoři na zahraničních workshopech?
Jak kdy. Já se snažím dělat něco jiného, než dělají oni, aby to došlo k nějaké výjimečnosti. Je to samozřejmě o vkusu, jako když se koukáš na film – některý tě baví a některý ne. Ale odezva je dobrá. Už to dělám dlouho a už nemám takový stud jako kdysi.
Chodíš ty osobně na workshopy?
Když jsem v zahraničí, tak hodně. Jakmile letím učit na kemp a jsou tam i jiní lektoři, jsem jako blázen a lítám po workshopech jako hovado.
V Čechách moc nechodím. Ne, že bych hanil místní lektory, ale jak jsem doma, tak dělám na jiných věcech a není na to čas ani nálada. Většinou nestíhám ani svoje věci, zajít tedy na lekci už by bylo asi nad rámec.
Utkvěl ti z těchto workshopů v paměti někdo, kdo ti toho hodně předal?
Hrozně moc lidí. Co se týče například house dance, hodně mi toho předal Rabah z Francie. A co se týče choreografií, tak Kenzo Alvares a další. Kromě toho jsem se učil taky od YouTube stars.
Věnuješ se stále ještě herectví?
Věnuju a chci se tomu věnovat víc a víc. Jenom těch příležitostí zatím není tolik. Jak říkal Zdeněk Troška a další režiséři, mám na český film hodně atypický obličej, takže pokud se najde role gangstera, mafiána či blázna, tak ano, ale jinak je mě dost těžké obsadit. Kupodivu mám spíš zálibu v komediích, dovedl bych si sebe tedy představit, jak hraju mafiána tak ve spaghetti westernu.
To mě překvapilo. Nepřijde mi, že bychom měli ve filmech herce s až tak “typicky českým” vzhledem.
Bohužel český národ obecně je dost xenofobní. A když lidé nevidí v televizi klasický, bílý knedlík, jak já říkám některým typickým Čechům, tak je to uráží. Takže když tam vidí kluka, který je tmavší a má latinsko-americký obličej, tak si řeknou, co je tam za Španěláka. Je to vidět i na množství lidí, kteří hateují Bena.
A nakonec, kdy se zrodila tvoje přezdívka J. K. Sanchez?
Sanchez mi říkají od mých patnácti. Do té doby mi říkali tak nějak zvláštně. Třeba Pedro, nebo Sancho Pedro, nebo Indián, protože jsem vypadal jako takový malý indiánek.
Přezdívku J. K. Sanchez mi dali v Rusku. Když jsem tam byl, říkal jsem si jenom Sanchez. Řekli mi ale, že těch je na světě mraky a oni potřebují nějaké komplexnější jméno, tedy jméno a příjmení nejlépe, abych nezapadl vedle těch ostatních Sanchezů. Tak jsem spojil svoje reálné jméno s přezdívkou. J. K. jsou tedy iniciály mého reálného jména. No, a nakonec se to prostě chytlo a v zahraničí mi říkají už jen J. K.
Autor: Kristina Klaudyová
