Ivan Trojan je jednou z hlavních postav mnoha filmů držících prim v naší novodobé české kinematografii. Jedním z nich je i vánoční pohádka režiséra Jiřího Stracha, Anděl Páně, která  si letos v prosinci přidá na konto druhý díl – Anděl Páně 2.

A není to jen tak nějaká dvojka. Tohle pokračování srší vtipem, neotřelými dvojsmysly a hlavně originálním příběhem, což už tu, zejména v oddělení pohádek, dlouho nebylo. Jak se k pokračování filmu, od jehož prvního dílu uplynulo již 11 let, staví právě představitel anděla Petronela a jak vnímá rozličnost dvou hereckých světů?

Vy jste bravurně ztvárnil ve filmu Anděl Páně 2 hlavní postavu anděla Petronela. Byla to pro Vás náročná postava? Bylo něco, co jste měl, jak už zde, tak v předcházejícím díle, ze začátku problém uchopit?

Ze začátku jsem se s postavou poměrně potýkal, nevěděl jsem tak docela, jak ji mám pojmout. Čím je lepší scénář a čím je postava lépe napsaná, tím lépe se následně hraje. To ale neznamená, že s postavou nemůžou být i tak problémy. Pokud však vycítíte, že to za to stojí a jste nuceni nad rolí přemýšlet, stále ji vylepšovat, potom čas a vložená energie se vrátí během natáčení.

Byl jste potěšen, že za Vámi přišel pan režisér Strach (rozhovor s ním si můžete přečíst zde – pozn. red.) s pokračováním kultovní jedničky?

Nebyl, dvojku už jsem dělat nechtěl. Nejprve se nevydařila první verze scénáře, poté jsme s Jirkou Dvořákem (představitel Uriáše) říkali, že už jsme na takové masky a tajtrdlíkování příliš staří. Jenže Jiří Strach za našimi zády oslovil Marka Epsteina, který napsal výbornou další verzi, takže se to poté již nedalo odmítnout. Dnes jsem tedy rád, že jsme do toho šli a že budou mít děti a jejich rodiče opět důvod jít do kina na hezkou pohádku.

Natáčení filmu Anděl Páně 2; foto: Žďárský deník
Natáčení filmu Anděl Páně 2; foto: Žďárský deník

Vaše herecká kariéra je protkaná velkým množstvím filmů, které se zapsaly na přední příčky naší kinematografie. Hraje se Vám lépe v pohádkách, komediích, či dáváte přednost vážnějším počinům?

Na tom my ani tak nesejde. Důležitější je, jaký je scénář, režie, jaký tým lidí se kolem toho pohybuje.

Kdybych měl porovnat například Anděla Páně 2 s Hořícím keřem, tak musím říct, že obojí jsem dělal ráda a obojí má podle mě přesah. Mladí lidé se díky tomu třeba budou ptát na věci, které v těchto dílech uslyší. U Hořícího keře je to samozřejmost, ale myslím, že i Anděl Páně je k tomu přiměje. Budou se ptát na jména jako je Mojžíš a další svatí, které film zmiňuje.

Tedy edukativnost je zde, oč tu běží, což potvrzují i sami pedagogové. Jejich studenti získali prý díky těmto filmům a jim podobným mnohem bližší vztah k tématice.

Někteří herci se neradi dívají na filmy, ve kterých sami hráli. Jak se k tomu stavíte vy?

Já se ve většině případů podívám na film při jeho premiéře a poté už ho znovu vidět nepotřebuji. Ale stane se mi, že vidím film znovu například v televizi. Stejně jako u Bratří Karamazových, kde se vylepšoval obraz a zvuk, což už byl důvod to vidět znovu. Takže se tomu úplně nebráním. Nemám k tomu odpor. Samozřejmě, vždy je na premiéře nejistota a strach z reakcí diváků, ale pro mě je to i ponaučení, z kterého se mohu opět něco naučit.

Kromě filmového placu jsou Vaším častým působištěm také divadelní prkna. V čem se pro Vás tyto dva světy z pohledu herce nejvíce liší?

Před kamerou je zapotřebí, aby herec byl civilnější. Říká se, že před kamerou se má existovat, kdežto v divadle se má hrát. Každopádně v obou případech je základem pravdivost. Lidé tomu musí uvěřit. Divadlo má větší možnost pojmenování určitých problémů, jež se dají zrealizovat s větší nadsázkou. Nic, co bych ztvárnil v divadle, bych nemohl nepoužít i u filmu. Jde tedy o to přesvědčit diváka, že takový svět, jaký jsme v divadle stvořili, může existovat.

Co je Vám tedy bližší: divadlo či film?

Divadlo je grunt, divadlo je základ. Dejvické divadlo se stalo mým druhým domovem. Přechod do tohoto malého divadla z velkého Vinohradského divadla byl pro mě opravdu zásadním životním momentem. Neměli jsme nic, i přesto jsme však spolu již 20 let a podařilo se nám vytvořit něco, co si pochvalují jak diváci, tak kritici.

Až setkání s Mirkem Krobotem a jeho přístupem k divadlu mě přiblížilo k filmu. První film jsem natočil až v době, kdy jsme působil v Dejvickém divadle, v době, kdy mi bylo 35 let. Divadlo, je tedy pro mě stále zásadnější, ale mám opravdu rád obě tyto média.

Divadlo je totiž jako rodina. Film oproti tomu takový pionýrák, kde se na měsíc sejdou lidé, prožijí spolu něco intenzivního, vymění si navzájem čísla, celou dobu si nezavolají, potom se potkají znovu za pět let a mají pocit, že tam těch pět let vlastně ani nebylo.

o
Ivan Trojan a Jiří Dvořák v roli anděla Petronela a čerta Uriáše; foto: ČT

Premiéra filmu Anděl Páně 2 proběhne v českých kinech 1. prosince a už teď je jasné, že máme o další vánoční kult postaráno.

autor: Kristina Klaudyová 

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz